Pokud je to dnes naposled....

Chci se cítit naživu. Být sama sobě přítelem a nebojovat s vlastní myslí.

Povolím smyčku lana. Klesnu zpět na zem. Odhodím čepel tlačící na kůži a stanu proti všem svým démonům.

Pokud je to dnes naposled....

Chci se nadechnout. Milovat zbylé kousky toho o čem jsem si jistá, že ještě nevyhaslo.

O čem můžu vyprávět jen odrazům v zrcadlech, protože mi nikdo jiný nevěří.

Téhle unavené duši, která postupně vyprchává. Usíná, ale ať dělám cokoliv, nemůžu ji probudit. Možná umřela už kdysi dávno s časem.

Tam ve tmě s cizincem, který se tak vřele usmíval. S její věrnou známou tváří v tvář. A tehdy v tom tichu okrádajícím o hlas, tehdy se to srdce zastavilo.

Pokud je to dnes naposled....

Chci se zastavit. Nastavit tvář všemu, po čem se mi stýská a bez čeho teď tak špatně usínám.

Vyjít vstříc ztraceným vzpomínkám. Být na pár malých okamžiků tím, kým jsem kdysi bývala. Koho postrádám a koho jsem pustila z objetí.

Pokud je to dnes naposled....

Chci mluvit. Najít v sobě kousek citu, jen malý kousek naděje. Vyjít ven s úsměvem na tváři a dělat kroky vpřed.

Projít staré cesty tam a zase zpět.

Vyslovit jména vrytá do paměti. Ta, která tyhle oči nutí plakat, když se nikdo nedívá.

Nutí ruce třást a srdce selhávat, pokaždé když v letmých záblescích zahlédnu jejich tvář.

Pokud je to dnes naposled...

Chci slyšet těch pár slov. Vysvětlení, omluvu a třeba trochu lítosti. A pak...pak možná začnu vymýšlet omluvy já.

Sama sobě. Začnu skládat verše. Vymyslím způsob, jak sama sobě odpustit, ale co se ztracenou důvěrou?

Jak říct věci správně tak, aby je každý pochopil? Najít v sobě pokoru, víru v dávno zapomenuté.

V srdce, která žila jen proto, aby to její, nikdy nepřestalo bít.

V sílu dávající impuls k dalším krokům. Dávno vyhaslým slovům, které teď tak těžce hledám.

Pokud je to dnes naposled...

Chci se vzdát přetvářky. Být zranitelnou, tak jak se znám. Člověkem s věčným výčtem otázek i odpovědí. Plačícím bláznem s úsměvem na rtech.

Vlastním západem slunce. Tak trochu ohněm a vodou zároveň. Bouří v oku hurikánu.

Protože to je to, jak nacházím útěchu.

Přítele, který spíše bere nežli dává, ale nemám strach, víc už ne.

Pokud je to dnes naposled....

Chci vidět. Vidět to, co nikdy neřekli. Vyčíst z jejich gest, proč jsem to byla vždy jen já koho zraňovali.

Kdo odpouštěl, ale ve skutečnosti nikdy opět nevěřil.

Všem těm lžím a pohádkám.

Pokud je to dnes naposled....

Chci najít teplo. Žár chránící před zimou, která se rozprostřela v mysli, zatímco se snažím držet pohromadě ještě na malou chvíli.

Zadržovat pocity upřímné natolik, že je raději nechám ulehnout v srdci. Nevyslovím je ani nenapíšu, protože nikdo jiný tuhle duši nepřečte.

Pokud je to dnes naposled....

Přála bych si.....