Svádíš to na mou uzavřenost, že prý málo věřím.

Tak se pojďme hádat, protože z toho, jak mě umíš rozbrečet, jsem nemocná.

Nebyla to tvá nevšímavost, která mě donutila udělat pár kroků zpět?

Ochutnáš? Kousek z toho, co jsem poznala, chceš?

Aniž bych o tom věděla, proměnili moje srdce v kámen, a tak mám strach.

Strach z toho, že už se nepřinutím cítit to stejné a nemyslím si, že je to něco, co by mohl spravit čas.

Tak mi neříkej, jak snadné to je, protože není.

Být sám v boji proti vlastním myšlenkám.
Odstrčený na kraji a potřebný jen tehdy tápe-li srdce.

A všechno čím bys chtěl odpovědět, čím se bránit, pohřbíš to v sobě.

Umlčíš vlastní pocity ještě dřív, než je vůbec stačíš vyslovit.

Existuje z toho nějaká cesta ven?

Snažím se to poskládat v hlavě, ale zatím padám na kolena.

Ochutnáš? Kousek z toho, co jsem poznala, chceš?

Nikdy jsem nechtěla dojít do fáze, kdy pochybuješ o tom, co miluješ.

Pověz, jak zahojit něco, co zasáhlo, tak hluboce? Kde v sobě najít sílu procitnout?

Bojuji s výčitkami. Svým úzkostlivým já, vždy když mé ruce klesají.

Roztříštěná na zemi, nemůžu vstát.

Ochutnáš? Kousek z toho, co jsem poznala, chceš?

Svádíš to na mou uzavřenost, že prý málo věřím.

Tak se pojďme hádat, protože z toho, jak mě umíš rozbrečet, jsem nemocná.

Zklamaná z toho, čím mě léčíš, čím vším se snažíš otrávit mou mysl. Našeptáváš, opakuješ, co bych měla, ale víc už se nezajímám.

Tak se pojďme hádat, protože z toho, jak mě umíš rozbrečet, jsem nemocná.