Byly to tiché modlitby, které jsem v tu chvíli cítila.

Slova vyslovená nahlas. Prosba k Bohu, když jsem ještě věřila, že všechno má svůj důvod.

Ale ve spletité síti otázek,... zahlédla jsem, jak andělům láme křídla.

A když se ptali, neznala jsem odpovědi. Co je hřích a co ne, protože měli čestná srdce, tak proč...

Proč bys sledoval, jak pláčou a pouštěl je z náruče, pověz.

Kdo rozhoduje o tom, čí duše stojí za záchranu?

Nejsem snad dost dobrá? Umírala jsem touhou znát odpovědi, ale naučil si mě, že víra občas nestačí.

A tak jsem se jí vzdala na prahu kostela. V uličce mezi vitrážemi, protože to jediné čemu jsem v té chvíli věřila, byla má vlastní intuice.

Čas který mě naučil, že moc dobře víš, jaké rány jsi způsobil.

Předstírám úsměv, ale chci, aby sis prohlédl mou tvář. Viděl jizvy dokazující kým skutečně jsi.

Dotknul se zlomené důvěry a vysvětlil, proč pláču, když jsem šťastná.

Proč se nemůžu přimět zapomenout.

Protože kdybys skutečně cítil, nikdy bys neutopil tolik srdcí. Neztratil je v moři a nenechal klesnout ke dnu.

Nečinně nepřihlížel jejich boji na ulicích a zoufalému křiku, když volají o pomoc.

A každý z mých hříchů, vím že jsou tím, co bys chtěl, abys mohl tvrdit, že nejsem úplně dobrý člověk.

Ale pokud nutíš chybovat, že prý řídíš každý krok, o kolik lepší jsi pak ty?

Kdo rozhoduje o tom, čí duše stojí za záchranu?

Protože kdybys skutečně cítil, nikdy bys neutopil tolik srdcí. Neztratil je v moři a nenechal klesnout ke dnu.

Byly to tiché modlitby, které jsem v tu chvíli cítila.

Slova vyslovená nahlas. Prosba k Bohu, když jsem ještě věřila, že všechno má svůj důvod.

Ale ve spletité síti otázek,... zahlédla jsem, jak andělům láme křídla.