Všude kolem sebe, všude ze všech stran....

Slyším hlasitý smích, ale jakmile odtrhnu pohled, nemůžu nikde najít tvoji tvář.

A dotek, který cítím na rameni, vím že nepatří tobě, ale něčemu z čeho mám strach.

Šeptá mi do ucha, opakuje a obtahuje jizvy, jen aby je později mohla opět prohloubit.

Nepřišla poprvé, znám ji už z dávných let, ale byla to tvá slova, která mě vytrhla z jejího sevření.

A teď tu stojí zase. Opatrnými kroky přistupuje blíže a vlévá lítost do srdce. 

Tráví mysl, píše po kůži a stopy, které zůstávají, vím, že nejdou smýt.

Ptá se, jestli přijdeš i tentokrát, ale prozradí mě mé vlastní slzy.

Nemám odvahu pátrat v paměti. Jakkoliv se ohlížet, protože v žádném odrazu, v žádné písni nezazní tvůj hlas.

Je to ten její, který vystupuje ze tmy a připomíná, jak snadné je opět spadnout do ticha.

Nikdo nikdy nechce mlčet, když se může bránit, ale existuje pro to definice?

Argumenty jimiž bych jí odradila od toho brát mi dech?

Sundávat vrstvu po vrstvě dokud nebudu nahá. Mrznout ve stínech, zatímco se budu sama sebe dotazovat proč ten chlad.

Vytržené žíly a nehty zaryté v krvavých obrazcích. Těch o kterých jsem nemyslela, že je někdy ucítím.

A jediné s čím tu jsem, je ona. Konečně k ní promlouvám a snažím se vypadat nezlomně, ale vidím jí na očích, že přesně ví. Chápe, jak moc to bolí.

Při každém slově, při každé další větě, třese se mi hlas, ale nemá cenu bránit se.
Jakkoliv jí vzdorovat, protože vše co dělá, dělá abych lépe usínala.

Nenáviděný přítel, kterého vítám s poraženou vírou.

A ticho jenž nese v rukou, samotu jíž tak vřele miluje, miluji také.

Miluji ten způsob nenávisti, o které mi vypráví. Začínám jí zcela rozumět.

Tráví mysl, píše po kůži a stopy, které zůstávají, vím, že nejdou smýt.

Ptá se, jestli přijdeš i tentokrát, ale prozradí mě mé vlastní slzy.

Nemám odvahu pátrat v paměti. Jakkoliv se ohlížet, protože v žádném odrazu, v žádné písni nezazní tvůj hlas.

Je to ten její, který vystupuje ze tmy a připomíná, jak snadné je opět spadnout do ticha.