by ___anicka__

4 475 slov

Probudila jsem se se strašnými bolestmi hlavy. Merlin ví, od čeho jsou, ale věřte mi, není to nic příjemného.

Zkusila jsem si vzpomenout na včerejší oslavu nového školního roku v nebelvírské společence, kam mě dotáhla Rosie, ale v hlavě jsem měla úplně vymeteno, a kdykoliv jsem se pokusila si na něco vzpomenout, šíleně mě rozbolela hlava. Raději jsem to proto už víckrát nezkusila a raději jsem rozlepila kukadla.

V tu samou chvíli se někde přede mnou ozvala rána a vzduchem prolítla ranní sprška nadávek, vycházejících z nevymáchané huby mé drahé Rosalie. Raději jsem to nijak nekomentovala a snažila jsem se splynout s postelí, když v tu chvíli si mě to pako jako na potvoru všimlo.

"Vstávej, Medeline, dneska má Jake narozky!" vypískla moje hlučná spolubydlící.Upřímně, chtěla jsem ještě spát, a ráda bych zase s radostí zavřela oči, kdyby mi to ovšem ta odporná bolest hlavy dovolila..přeci jen byla sobota. To by ale nebyla Rosie, kdybych po chvíli neucítila ledovou vodu všude kolem sebe.

"U Merlina, Rosie, ty s tím taky naděláš. Co chceš jako teď řešit?!" neudržela jsem se.

Z tváře mé kamarádky v tu ráno zmizel úsměv. Zatvářila se ublíženě. Uvědomila jsem si, že jsem své myšlenky asi neměla říkat nahlas. Merline, tohle se mi přece nikdy nestává! Okřikla jsem sama sebe.

Achjo, za to může ta pitomá bolest hlavy.

Vážně by mě ale zajímalo, proč tolik vyvádí kvůli narozeninám nějakého kluka.. Rozhodla jsem se, že už to nebudu dál řešit a raději se skočím vysprchovat. Byla jsem zrovna na obtížné ranní cestě ke dveřím, když jsem uslyšela tekoucí vodu.Ruby Flintová. Moje milá a úžasná spolubydlící.

"Ruby, dělej!"

Odpovědí mi však byla pouze tekoucí voda, a tak jsem si řekla, že navštívím dívčí umývárny o patro výše.Když jsem se blížila ke zmijozelskému stolu ve Velké síni, rozhlédla jsem se, jestli někde neuvidím Rosie, ona však jako by se propadla do země.

Nechala jsem to být a sedla jsem si na kraj, dál od všech vražedných pohledů mých spolužáků.

Dnes je nějaký divný den, pomyslela jsem si. Celou snídani jsem na sobě cítila něčí pohled. Nakonec jsem se odhodlala odhalit toho čumila, a tak jsem se ohlédla. Naskytl se mi výhled na Andrewa, který mě sledoval s přiblblým úsměvem na rtech.

Zakroutila jsem nad tím hlavou a vyrazila jsem do knihovny si udělat všechna ta pojednání, co nám učitelé napařili na víkend. Vlastně jsem se docela těšila. Hrozně mě bavilo zjišťovat stále nové a nové informace v té vědomostmi překypující místnosti.

Šla jsem tam s tím, že se trochu uklidním, možná se začnu připravovat na nadcházející zkoušky NKÚ..ale osud měl zřejmě jiné plány.Usedla jsem na mé oblíbené místo a začala jsem si vyndavat věci potřebné na pojednání o vlkodlacích, ale rozhodně jsem nečekala, že na sobě zase ucítím ten propalující pohled. Mezi mezerami mezi knihami jsem rozpoznala roztomilý...počkat, cože?!

Ne, roztomilý určitě ne, jen jsem tam zase zahlédla ten .. přihlouplý? Ano, to je to správné slovo.. a nebo takhle...Prostě tam seděl Andrew a zíral na mě ...s takovými zvláštními jiskřičkami v očích..

Ten pocit, který to ve mně vzbudilo mi přišel zvláštní. Nevěděla jsem vůbec, co znamená.. u Merlina, ani ve snu by mě nenapadlo, jak brzy se to dozvím..Když Andrew zpozoroval, že byl odhalen, zrudnul rozpaky a vytratil se z místnosti. Nechápala jsem to. Nechápala jsem ten pohled, kterým mě už od rána propaloval, nechápala jsem vůbec nic. Celé čtyři roky jsem byla tou klidnou, ničím nerozhoditelnou a hlavně učenlivou Medeline, ale teď, jako by se ve mně probudil nový pocit, jen jsem ho nedokázala dost dobře zařadit.

Jedno jsem ale věděla, a to bylo pro mě vysoce znepokojující zjištění - nemohla jsem se vůbec soustředit.

Nakonec jsem se ale přece jen odhodlala a místo rozjímání o onom novém pocitu jsem se rozhodla dopsat pojednání na obranu a vydat se vstříc podzimním školním pozemkům.Ta odporná bolest hlavy už kupodivu zmizela. Musím se pak vážně zeptat Rosie, co to mělo znamenat. Snad už na mě nebude naštvaná za to ráno.Rozhodla jsem se tedy jen tak procházet kolem jezera a pozorovat přírodu, protože pohled na ni v tomto období byl opravdu k nezaplacení. Všude kolem mě vířily barvy a já se cítila doopravdy šťastná.

Navíc, zítra měly přijít mnou tolik očekávané 16. narozeniny. Zvláštní, vlastně ani nevím, proč jsem se na ně tolik těšila. Na nějaké hlučné oslavy, jako se pořádají v Nebelvíru, jsem sice nebyla, někde v podvědomí jsem však tušila, že to nebude jen tak obyčejný den.

Po příjemné dopolední procházce jsem se vydala hodit si brky a pergameny do ložnice a poté jsem zamířila na oběd. Rosie už tam naštěstí byla a vypadala, jako by se dříve nebo později měla rozskočit radostí, a tak jsem se jí rozhodla omluvit.

"Ahoj, Rosalie." řekla jsem na pozdrav.

"Medeline!" vykřikla rozjařeně a stiskla mě v objetí. Stisk jsem jí oplatila, ale jako už poněkolikáté dnešní den jsem nic nechápala. A věřte mi, to nebylo obvyklé.

Udiveně jsem na ni pohlédla a ona se jen vědoucně usmála a jakoby z mého pohledu vyčetla nevyřčené, řekla, "Omluva se přijímá, Med, ale obávám se, že omlouvat bych se měla spíš já. Neměla jsem tě budit. Promiň."

Chvíli jsem na ni nechápavě zahlížela, ale pak jsem se vzpamatovala a zeptala se, "A proč jsi vlastně nebyla na snídani?"Tentokrát se její obličej rozzářil ještě víc, a její pohled zabloudil k nebelvírskému stolu."Jestli o to stojíš, povyprávím ti o tom na koleji."

Zakývala jsem hlavou na souhlas a pustila se do jídla.

V hlavě jsem si neustále opakovala, jak je možné, že mi najednou není jasné vůbec nic.Odpoledne jsme se vydali do Prasinek, šla jsem jen s Ginny, protože Rosie se odpoledne neobratně vymluvila, že musí do knihovny. Ta stará Med, které je každá aspoň trochu věrohodná omluva dostačující, by jí to i možná sežrala, ale já jsem moc dobře věděla, že nemluví pravdu. Už jen pohledem na její lehce červená líčka mi došlo, že bude nejspíš s Jakeem. Asi by mi to došlo, i

kdyby to ráno nevyřvávala na celý pokoj, už jí mám prostě přečtenou.

I přes to, že jsem její malou lež odhalila, jsem nad tím mávla rukou a dál to nijak nerozpitvávala, protože k čemu by to asi vedlo?Asi tak v půlce cesty do Prasinek začal hrozně foukat vítr a všechno listí začalo poletovat všude kolem. Z jedné takové hromady listí se vynořil chlapec, který se stále více přibližoval ke mně, ale nedokázala jsem určit, o koho se jedná, protože mi v tom bránila taková menší listová apokalypsa.

Chtěla jsem se otočit na Ginny, ale nikde jsem ji neviděla. V tu chvíli vánice ustala a já jsem poznala toho chlapce.

Byl to Andrew.Nevím, proč, ale najednou jsem cítila takové motýlky v břiše...Merline, co se to se mnou děje?! Doufám, že na mě neleze nějaká nemoc, to bych teď opravdu nerada, zrovna takhle na začátku roku...

Na další rozjímání o tom, co se právě děje s mým tělem, jsem však neměla čas, protože v tu chvíli ke mně došel rozklepaný Andy.

"Děje se něco?" zeptala jsem se ho."Né, nic, Med, já jen....chtěl..chtěl jsem se tě na něco ze-zeptat..no.." blekotal nesouvisle.Co to má ve jménu Merlinových nejšpinavějších ponožek být?!"Na co ses chtěl zeptat? Stalo se něco?" usmála jsem se na něj.

Tím jsem však docílila jen toho, že zčervenal a asi by utekl, kdybych ho nechytla za rukáv.

U Merlina, co se to s tebou děje, Medeline?! Vzpamatuj se a nech ho jít!Říkal mi nějaký vnitřní hlásek, avšak já ho ignorovala a otočila jsem si Andrew čelem k sobě tak, abych mu viděla do očí. Byla jsem u něj docela blízko. Slyšela jsem, jak přerývaně dýchá a potom, když jsem si už myslela, že nic neřekne, mi pohlédl zpříma do očí a řekl,"Medeline..Nechceš jít dneska se mnou do Prasinek?"

* * * * * * * * * *

Odpoledne s Andym jsem si vážně užila, přijde mi, že by z nás mohli být možná i kamarádi.Jen nechápu ta jeho občasná nenadálá zrudnutí..Nebo to, jak se najednou jen tak zakoktá, když mi pohlédne do očí..

Tohle se mi honilo hlavou, když jsem scházela dolů do sklepení.. na jednu stranu jsem měla obrovskou radost, ale nevěděla jsem z čeho, protože tu byly stále ty pocity, které jsem nechápala..

Když jsem otevřela dveře od našeho pokoje, překvapilo mě, že tam spolu s Rosalie vidím také Ginny.

Hned jak zaregistrovaly můj příchod, sesypaly se na mě jako vosy na med.

Chvíli na mě jen tak koukaly, ale pak už se Rosie zřejmě neudržela a vykřikla "Tak už to vyklop, Med!" Cože?!?! Co jako..

"Co?!" nechápala jsem.

"Ale no tak, Med, nemusíš dělat nevědoucí, Rosie jsem všechno řekla, snad ti to nevadí.." No to je úžasný. Naprosto dokonalý. Vůbec, ale vůbec nechápu, o čem je řeč, a ony očividně vědí zase něco, co já ne. Rozhodla jsem se je tedy obeznámit se situací.

"Holky, je mi líto, ale dnes není 1.dubna, a vy dvě, jak to tak vypadá, si myslíte, že vám to u mě projde. Dneska mi sice moc věcí nebylo jasných ani za mák, ale tohle už je trochu moc. Zkoušejte si ty vaše žertíky na někoho jinýho, děkuju. Já bych si teď ráda dočetla moji rozečtenou knihu, takže mě omluvte."

S těmito slovy jsem odkráčela k mé posteli, sledovala u toho udivené výrazy mých kamarádek, a v duchu jsem děkovala Merlinovi, že tenhle pošahanej den už konečně končí. Než jsem to stihla zaklepat, Rosie promluvila.

"Medeline, chápu, že o tom nechceš mluvit, ale myslely jsme, že aspoň nám, jakožto tvým kamarádkám, nám to řekneš.. přece jen, je to můj bratr.."

"Co mají vaše žertíky dělat s tvým bratrem, to opravdu nechápu." opáčila jsem.Byla jsem už fakt unavená a na nějaké hádky jsem teď vážně neměla náladu.Rosie se tedy uráčila mě obeznámit se situací.

"No tak, Med, my moc dobře víme, s kým jsi trávila dnešní návštěvu Prasinek."

Cože? Ony myslí tohle??? Že bych jako já...co... To je ale blbost.."No, možná z nás budou kamarádi." připustila jsem.Následovala dvojitá salva nekontrolovatelného smíchu vycházející z úst mých, asi vážně na mozek chorých, kamarádek.

"Co je?!" zeptala jsem se otráveně.

Odpovědí mi ale byla pouze další porce toho, pro mě teď už vážně otravného, zvonivého smíchu.Už mě to vážně nebavilo poslouchat, a tak jsem se vypravila na večeři, čehož si ty dvě slepice očividně ani nevšimly.

Rozhodla jsem se posadit k Hermioně, ta mě vždycky pochopila, byly jsme si v něčem vážně podobné, alespoň co se učení týče. Nevnímala jsem posměšné poznámky vlastní koleje, že jsem krvezrádce a podobně.

Když jsem dosedla na lavici a nandala si těstoviny s omáčkou, Hermiona se na mě tázavě podívala. S pohledem potom s tebou potřebuju mluvit jsem se znovu pustila do jídla.

Když jsme se obě najedly, odešla jsem spolu s Hermionou do první prázdné učebny, kde jsem jí popsala celý můj den, přičemž ona celou dobu, bez zbytečných keců a výbuchů smíchu, naslouchala. Když jsem domluvila, lehce se jí nadzvedly koutky, a já se už už začínala bát, jestli jsem jí to vůbec měla říkat, když vtom řekla,

"Medeline, myslím, že se Andrewovi líbíš,"

Já se zmohla jen na to, že jsem vytřeštila oči. Ona však ještě neskončila."hodně. Myslím, že už od prvního ročníku."Nevěděla jsem, co s touhle pro mě úplně novou informací dělat.

"Hermiono, já vůbec nevím, co dělat. Ještě jsem nikdy s nikým nechodila. Zajímala jsem se jen o knížky.."

Bála jsem se, že se mi vysměje, ale to ona ne."Vůbec ničeho se neboj. On tě do vztahu určitě nutit nebude. Je to takový stydlín.. ale myslím, že to, že tě pozval do Prasinek je vážně hodně na jeho poměry. Být tebou, asi skáču radostí. Ale vůbec si nic nemusíš dělat z toho, že třeba nemáš zkušenosti, nebo tak něco. Buďte kamarádi, a jestli něco víc, je už jenom na tobě." usmála se.

"Já jen.. mého prvního kluka jsem například taky poznala v knihovně," začervená se. Vykulím oči.

"No co, myslela sis, že mě baví být věčně sama? Navíc, s Viktorem jsme pořád v kontaktu..." začala se nad ním rozplývat..

Pak mi došlo, že bych měla asi něco říct, a tak jsem jí poděkovala a doslova tryskem seběhla schody k nám dolů do sklepení.

Náš pokoj zel prázdnotou, a tak jsem se rozhodla zabrat koupelnu a napustit si vanu.

Asi po 20ti minutách, zrovna, když jsem se chystala vylézt z vany, někdo začal zuřivě bušit na dveře.

"POPLAAACH, AŤ JSI TAM UVNITŘ KDO JSI, MED NENÍ K NALEZENÍÍÍ!!" ječela Rosie.

Musela jsem se nad tím pousmát. Asi měla výčitky, že se mi s Ginny tak vysmály, a že jsem třeba někam zdrhla kvůli nim..

Osušila jsem se tedy, vyfoukala si kouzlem vlasy, oblékla si pyžamo a vyšla jsem z koupelny, jak nejtiššeji jsem svedla. Ani to ovšem nestačilo k tomu, abych proklouzla kolem po pokoji přecházející Rosie, nebo naštvané Ruby se špunty v uších. Musela jsem se nad tím výjevem pousmát.

Když jsem se chystala vklouznout do peřin, v domnění, že jsem nebyla viděna, zařvala Ruby, "Tady jí máš, ty pako, a už se konečně zklidni."Rosie se ke mně rozběhla a stiskla mě v objetí. Dnes už podruhé. A taky se podruhé omluvila.

"Omlouvám se, že jsme se ti tak smály.. jenže Andy po tobě kouká už od prvního ročníku..Nevěděly jsme, že sis toho ještě nevšimla."

"V pořádku.. beru ho jako kamaráda, vždyť se bavíme sotva den." Rosie trochu posmutní, sice to hned zamaskuje úsměvem, ale ani tak mi to neujde. "Bezva, aspoň tak..! Byl štěstím bez sebe.."

* * * * * * * * * *

Druhý den mě probudil ťukot sovího zobáčku na moje okno. Otevřela jsem ho a malá sovička vlétla do sluncem zalité místnosti. Rychle jsem zavřela okno, protože sice svítí takhle krásně slunce, ale venku už začíná být chladno..

Sundám ze soviny nastavené nožky svinutý pergamen a zadívám se na moje jméno, jestli podle toho nepoznám rukopis. Kdo by mi tak mohl psát? Tuhle sovu ani písmo neznám.. rozvinula jsem tedy pergamen a přečetla si dopis.

Milá Medeline,přeji ti vše nejlepší k tvým dnešním šestnáctinám a doufám, že je řádně oslavíš. Rád bych ti u toho byl nablízku, avšak moje povaha mi to nedovoluje. Mám tě moc rád, sladká Med.Tvůj hrdý Nebelvír

Měla jsem takový typ kdo by to mohl být, ale neměla jsem odvahu si to připustit. Nikdy jsem si nikoho nepouštěla k tělu, kvůli dobrým výsledkům, abych si zachovala své samé výborné u zkoušek. Tak proč by se to teď mělo změnit?

V hloubi duše jsem ale moc dobře věděla, co chci, a tak jsem se rozhodla odepsat.
Ahoj Andrew, souhlasím s tím, ráda s tebou strávím den, jsi můj dobrý přítel, tak proč také ne? Medeline

Bez rozmýšlení jsem stočila malý kousek pergamenu a připevnila ho sovičce k nožce. Když jsem jí otevírala okno, zaváhala jsem. Nejsem až moc naivní? Moc rychlá? Co když to ani nebyl dopis od Andrew.. rozhodla jsem si ještě zdřímnout, ale asi to nemělo být nadlouho.. přišlo mi, že sotva jsem položila hlavu na polštář, ticho prořízl výkřik..

"Ty jsi prostě úžasná, Med!" Co? Rosie? Proč?"Co...proč.." bylo mou odpovědí.

"Ten dopis, Medeline, ten dopis.."

No teda. I na to, že jsou Andrew s Rosie dvojčata, se to dozvěděla nějak rychle.. tak snad je jediná..

"Je to dobrý?" zeptala jsem se, a sama jsem se divila svým obavám.
"Je to úžasný!"

"Když myslíš.." zívla jsem."Jo a... VŠECHNO NEJLEPŠÍ K NAROZKÁM!!" potřásla mi rukou a se nestačila divit. V dárkové tašce jsem našla tu nejtlustší knihu, co jste kdy viděli. Hrozně jsem si jí přála, ale byla moc drahá. Měla jsem z ní takovou radost!

"Rosie, děkuju! Nemělas mi dávat tak velký dárek..."

Rosie se zaculila."To ještě není všechno..."

Trochu jsem se zhrozila, ale pak jsem to nechala být. Přece jen, byla to jejich volba a už to nezměním.. stejně jsem ale měla špatný pocit, že já jí tak dobrou kamarádkou být neumím..

Při cestě na snídani se mé myšlenky stočily opět k Andrewovi... Sakra, myslím na něj teď nějak často..Byla jsem tak zabraná do myšlenek, že jsem se ani nekoukala, kam jdu, a tak není divu, že jsem do někoho narazila. Jak jsme se srazili, spadl na mě...

A jaj.

Ten někdo byl Andrew, a byl celý rudý.."O-omlouvám se." řekla jsem.Také se omluvil a pomohl mi vstát.Zadívala jsem se do jeho nádherných očí, a zase jsem spatřila ty jiskřičky.Najednou jsem měla hroznou chuť ho políbit. Vážně nevím, kde se to ve mně bere.

Došlo mi, že bych asi měla něco říct.

"Dostal jsi můj dopis?"Zrudne, ale přikývne. Usměju se."Takže platí?" zeptám se ještě, i když podle jeho pohledu už odpověď znám."Jasně" odpoví.

Po cestě do Velké síně si povídáme o všem možném, a zdá se, že se i docela uvolnil. Nevím, jestli mám věřit holkám, že se mu líbím, nepřijde mi to...Ale je pravda, že v tomhle se vážně moc nevyznám.

Když dojdeme do Velké síně, naše cesty se rozcházejí a tak se s přáním dobré chuti vypravíme každý ke svému kolejnímu stolu.S úsměvem na tváři tam dojdu a posadím se vedle Rosie. Ta se potutelně usmívá."Jsi si jistá, že z toho nic nebude?" zeptá se mě se smíchem.

Neodpovím a jen se na ni usměju. Z mého obličeje doufám nejde nic vyčíst. Tohle mi vždycky šlo, hlavní věc, neupoutávat na sebe zbytečnou pozornost. Nakonec si ale řeknu, že je to přeci jen má kamarádka a tě se svěřit můžu.

"Andrew je fajn." vypadne ze mě.Po skvělém začátku dne jsem se vydala hledat Andrewa. Souhlasil přece s tím, že dnešek strávíme spolu, jako přátelé...přátelé...chtěla jsem snad něco víc? Sama nevím, achjo..

"Ahoj." ozve se mi u ucha tak náhle, že leknutím nadskočím.

Uslyším uvolněný smích. No a hádejte komu patří. Jasně že tomu hnědovláskovi, se kterým jsem měla ....Vlastně ...U Merlina! Úplně jsem zapomněla, kam jdu, a tak jsem jen udiveně hleděla na obraz Buclaté dámy..

"Dobrý?"

"Jo.." zčervenám ...počkat, cože?! To snad ne..Andrew vypadá potěšeně. Zajímalo by mě, na co myslí.."Med?" tázavě se na mě podívá. Vyslovil to tak krásně, moje jméno splynulo z jeho rtů jako.. Vzpamatuju se.

"Ano?" ozvu se.

"Chtěl jsem.."

Upřu na něj svůj pohled a on se náhle zarazí. A je to tu zas. Je v rozpacích. Nevím, co mám dělat, a tak ho obejmu. Pevně ho k sobě přitisknu a on mi stisk oplatí. Stojíme tam takhle snad století, dokud neuslyšíme kroky a hlasy. Odskočíme od sebe právě včas, abychom viděli, kdo jde nahoru po schodech. Je to Harry, Ron a Hermiona. Harry s Ronem to, že nás samy dva vidí tady v prázdné chodbě, nijak nezaujalo, avšak Hermiona se vědoucně usmívá a nenápadně mi ukáže zdvihnuté palce.

Téměř neznatelně zakroutím hlavou a zvednu koutky. Pozdravíme se a rozejdeme se zase dolů. Po chvíli mlčení Andrew prohodí:"Nechceš se jít projít po pozemcích? Chtěl bych ti něco ukázat." "Ráda." odpovím a usměju se.

U Merlina, co se to se mnou děje?!

Chvíli se jen tak bezhlavě -to jsem si aspoň myslela já- procházíme po školních pozemcích a povídáme si o všem možném, kupodivu si celkem rozumíme. Ani jeden nemáme zrovna v lásce famfrpál, milujeme knihy a prahneme po nových informacích. Je to vskutku velké množství společných témat, což je vážně fajn.

Ani jsem už nijak nevnímala kudy jdeme, jediné, co pro mě v tu chvíli bylo zajímavé, byl hlas Andrewa. Začínala jsem toho kluka mít vážně ráda.

Najednou se zarazil a zůstal stát na místě. Chytil mě za ruku a beze slova mě vedl na okraj Zapovězeného lesa. Nevěděla jsem, co mám čekat, ale nebála jsem se. Z nějakého mně neznámého důvodu jsem mu věřila.

Došli jsme na místo a pak jsem to spatřila. Na okraji lesa tam stáli dva, vznešeně se nad námi tyčící jednorožci. Tázavě jsem pohlédla na Andrewa a ten kývl. Přiblížila jsem se tedy k tomu blíž ke mně a pohladila jsem ho po nozdrech. Spokojeně zaržál a popošel ke mně o kousek blíž.

Andrew opodál na mě fascinovaně hleděl a po chvíli se odvážil postoupit o pár kroků blíž ke mně a jednorožcům. Podívali jsme se na sebe a naše pohledy kladly oba tu samou otázku: Nejsou jednorožci náhodou plaší?

To ale teď nebylo podstatné. Stáli jsme tam takhle u nich ještě přinejmenším hodinu a po nějaké době se i Andrew přiblížil ke druhému jednorožci a začal ho hladit, stejně jako předtím já.

Když jsme usoudili, že jsme tu už opravdu dlouho, rozhodli jsme se jít směrem ke hradu. Byla to ale celkem dálka, a tak jsme se rozhodli posadit se na chvilku k jezeru. Andrew celou dobu vypadal, jako by se k něčemu odhodlával, a tak jsem se ho zeptala,

"Co tě trápí?""No, nevím jak to říct...Asi jsem se..Ale ne, nech to být.."Nechtěla jsem ho nutit, aby mi to řekl, a tak jsem raději přešla na, doufejme, lepší téma."Co vlastně teď dělá táta?"

"No, má to těžký, kvůli tomu jeho problému..celkem​ se o něj bojím.."

U Merlina, jsem já to ale husa. Vždyť jeho táta je vlkodlak! To je přece jasné, že jen tak nesežene práci...Snape to ve druhém ročníku rozhlásil po celé škole, a tak musel Andrewův táta jinam..Je mi to líto..

Obejmu ho kolem ramen.

"Nemusíš se o něj bát, on to zvládne. Posíláte si přece dopisy, ne? Jste v kontaktu...Kdyby ho třeba nedej Merline napadl nějaký jiný vlkodlak, tvůj táta ho zmákne levou zadní.."To ho zřejmě trochu uklidnilo, a tak jsme se vydali na oběd.

O měsíc později

S Andrewem jsme teď trávili hodně času společně, to ovšem vůbec nijak nenarušovalo naše studium. Učili jsme se spolu, ale občas i podnikali noční výpravy po školních pozemcích.. holky se vážně divily, že spolu ještě nechodíme. Ani jeden z nás na to nijak nespěchá, ale zjistila jsem, že se mi Andy začal celkem dost líbit. On si toho zřejmě všimnul a v mé přítomnosti se už červená jen vyjímečně.

Byl zrovna úplněk, když jsme se jedné noci vydali na jednu z našich nočních pochůzek. Andrew vypadal opravdu zničeně a úplně jsem mu viděla v obličeji, že mi něco nutně musí říct.

Zastavila jsem tedy a položila jsem mu ruce na ramena. Můj pohled říkal jediné: Svěř se.On to z mého obličeje vyčetl a zbledl ještě více. Po asi třech minutách ticha se nejspíš konečně odhodlal..

"Med, já.. jsem to, co táta. Jsem vlkodlak." dořekl to pevným hlasem a očividně se připravoval na nejhorší.

Jako by si myslel, že mu vlepím facku a urazím se, že mi to neřekl dřív, nebo nedej Merline, že ho budu mít za zrůdu.. ale to já ne..Nějakou dobu předtím, než jsem se s ním začala bavit, jsem viděla, jak je před úplňkem vždy bledý a nechce nic jíst..Prostě pro vzornou žačku jasné příznaky vlkodlaka. Pro mě ale Andrew není žádná stvůra. Pro mě je to někdo, kdo je neskutečně silný. Vždyť se s tím musel smířit, že to tak bude až do konce jeho života.. bojuje s tím a toho si moc cením.

Tušila jsem něco o jeho prokletí, ale čekala jsem, až mi to řekne sám. Nejspíš mi už důvěřuje dost natolik, že se mi s tím svěřil. Nevím, jak mám vyjádřit své pocity.. a tak ho jen obejmu a zašeptám,

"Tušila jsem to. Teď, když ses mi s tím svěřil, ti s tím alespoň můžu pomáhat a věř mi, že náš vztah to ještě prohloubilo." Cítím, jak se celý uvolňuje, a tak se od něj trošku odtáhnu, stoupnu si na špičky a dám mu pusu na tvář. Vděčně se na mě usměje.

Je to krásná chvilka, ale vím moc dobře, že je úplněk, a tak ho rychle chytnu za ruku a utíkáme směrem k vrbě mlátičce. Na zemi uvidím připravený dlouhý klacek, a tak ho vezmu do ruky a šťouchnu s jím do jednoho suku na vrbě. Vrba znehybní a já popoženu Andyho dolů do jejích útrob. Sama se pak posadím do její koruny a očekávám ráno.

Probudí mě brzké sluneční paprsky, což mě dost vyleká. Rychle znehybním vrbu klackem a doplazím se do Chroptící chýše. Tam najdu na zemi ležet Andrewa, rychle ho odlevituju na ošetřovnu a zmizím, než si mě všimne madam Pomfreyová.Doběhnu na se na kolej osprchovat, ale než stačím zabrat koupelnu, zastaví mě Rosie.

"Takže už to o Andym víš?"

Je mi jasné, o čem mluví, a tak jen kývnu hlavou."Je na ošetřovně, jestli chceš, můžeme tam jít spolu, jen co se vysprchuju.""Dobře." přitaká.Po cestě na mě Rosie opět promluví.

"Med, já tě fakt obdivuju. Nebyla jsem si jistá, jak budeš reagovat.. jsi vážně skvělá!"

Podívám se na ni jako na blázna. Co si jako myslela? Že to oznámím celému hradu nebo co?Odpovím ale jen, "Ale no tak, Rosie, vzpamatuj se, to je přece jasný, že svého kamaráda nenechám být jen kvůli takovéhle věci!"

"No ale stejně...každý by se takhle nezachoval. Chápala bych, kdyby ses ho třeba bála nebo tak."

"Dobře víš, že já taková nejsem."Chvíli jsme šly mlčky, každá ponořena do svých myšlenek. Po chvíli jsem se rozhodla něco Rosie prozradit, i když už to na mně asi poznala."Rosie?"

"Mhm?"

"Víš, někdo se mi líbí.."Rosie se pousmála."A ten někdo je...?" pobídne mě.

"Andrew."

Rosiin úsměv se ještě prohloubí.U Merlina, ani jsem si nevšimla, že už jsme došli před ošetřovnu.. sice jsem se mu to chystala říct, ale vážně jsem nepotřebovala, aby se to dozvěděl takhle...Zaklepaly jsme a vstoupily. Andrew se už probral a teď se na nás zářivě usmíval. Vypadal v pohodě. Snad i byl..

* * *

Po několika dnech nastal den, kterého jsem se vážně moc obávala, protože jsem se v tu chvíli chystala vyjít s pravdou ven. Sobota. Žádný hrozný úplněk. Krásný západ slunce s Andrewem. Bude to skvělé, jen jsem z toho hrozně vynervovaná.. Ale no tak, Medeline, to zvládneš.

S Andym jsme se měli sejít po večeři ve vstupní síni a měli jsme v plánu se rychle vytratit, abychom stihli ten západ slunce.

Přišla jsem až k němu a objala ho. Potom jsme se vydali vstříc krásnému večeru. Došli jsme až na naše oblíbené místo u jezera. Byl to opravdu nádherný pohled. Viděla jsem, jak poslední umírající sluneční paprsky utíkají směrem k té velké ohnivé kouli. Otočila jsem se k Andymu, který to také se zájmem sledoval a pohlédla mu do očí. On se na mě usmál a chvíli jsme se jen jeden druhému vpíjeli do očí.

"Med?" zašeptal po chvíli.

"Ano?" opáčila jsem."Musím ti něco říct." Pohledem jsem ho pobídla, aby pokračoval."Zamiloval jsem se.""Já taky."

Hleděli jsme si do očí, naše rty se postupně nedočkavě přibližovaly a já jsem si v tu chvíli myslela, že šťastnější už vážně být nemůžu.

Konečně jsem ten pro mě dříve neznámý pocit odhalila. Byla to láska.Proč jsem jen ty dlouhé čtyři roky byla tak slepá..

Milá ___anicka__

Tvůj příběh se mi moc líbí a když jsem jej dočetla, měla jsem pak při psaní nové kapitoly problém se orientovat v tom, co je skutečné, a v tom, co bylo v tvé fan fikci :D
To nejlepší, co teď můžeš udělat, je sednout si za počítač (nebo jiný elektronický přístroj s obrazovkou...) a napsat vlastní knížku :D Nejsem žádnej literární expert, ale myslím, že fakticky umíš psát :D Jdi do toho!
Také obdivuju, že jsi za dva dny stihla napsat 4 475 slov. Fakt nechápu... :D
Také jsem se snažila vyskloňovat všechny ty Andrewy, ale možná mi sem tam nějaký utekl. Přeci jen... Je to fakt dlouhé :D