Zvolna jsme doplachtili nad předměstí a pokračovali na jihozápad. Rodinný dům nebylo zeshora vidět. Ukrýval se na svahu v soutěsce Pomalého potoka. Po smrti rodičů jsem tu žila sama.

Úřední sově se nepodařilo doručit mi vyrozumění, mimo jiné proto, že bylo adresované mojí matce. Nakonec za mnou tedy vypravili poslíčka, což byla svého druhu čest. Nejdřív se sháněl po mojí matce Karen. Teprve když jsem mu vysvětlila svou rodinnou situaci, neochotně mi prozradil, že teta umřela přirozenou smrtí v Azkabanu a tudíž je mou povinností dostavit se na úřad a převzít obálku s jejími osobními věcmi.

Dům mě přivítal jemným praskáním, podobným jiskření kočičí srsti. Fluffy a Naky mě přivítali na prahu hlasitým mňoukáním. Uvařila jsem čokoládu a připravila skleničku sherry. Za normálních okolností by mi spravila náladu, ale teď šlo o něco jiného. Na rodinný oltář jsem postavila starou fotografii tety Dolly. U ní jsem zapálila bramboříkově růžovou svíčku, pro případ, že mě teta může nějakým způsobem vidět. Jeden nikdy neví. Před obrázek jsem postavila hrnek kouřící čokolády v růžovém porcelánu a skleničku sherry. Ať byla teta jaká byla, teď už nikomu ublížit nemohla. Tak proč jí neudělat trochu radost? Chvíli jsem postála u oltáře. Nikdy jsem si nebyla jistá, co si mám v takové situaci myslet. Jako osoba zvyklá kontrolovat své myšlenky jsem měla problém v situacích, kdy nebylo zřejmé, jaké je žádoucí smýšlení. Nemyslela jsem si tedy pro jistotu nic a když se mi to po pár minutách začlo zajídat, zejména proto, že mě rozbolely nohy, sedla jsem si na pohovku u okna a otevřela obálku. Fluffy a Naky se okamžitě uvelebili vedle mě, a tlapkami šťouchaly do předmětů, které jsem vytahovala na stolek vedle pohovky.