Být praneteří válečného zločince není tak zajímavé, jak by si mohl někdo přestavovat. Děda neudržoval se svou sestrou žádné kontakty v podstatě od dětství. Můj otec ji znal jen z útržkovitých narážek. Když její profesní hvězda stoupala, byli jí moji předkové vděční, že nás držela stranou. Využila svých konexí k tomu, aby zakryla jakékoli spojení mezi našimi rodinami. Pokud se někdo zmínil, zasmála se, že jde o shodu jmen, a dotyčného pak už nikdy nikdo neviděl. Ona se nechlubila námi, my jsme se nechlubili jí. Oboustranně výhodná situace.

Po válce byl pratetě pochopitelně zabaven veškerý majetek. To, co se našlo v její cele, jsem si nesla v nenápadné tmavomodré obálce velikosti A4.

Náš dům nebyl připojen k letaxové síti. Za války to tak bylo bezpečnější, a po válce narazil můj otec na tolik administrativních nesmyslů, že se rozhodl nechat věci tak, jak jsou. Takže jsem za chvíli položila ruce na starorůžovou kapotu svého milovaného chrysleru voyager, trochu předimenzovaného pro moje potřeby, ale láska je láska. Zavrněl jako velká kočka a otevřel dveře. Sedla jsem si za volant, obálku položila na místo spolujezdce a řekla: „Vzhůru a domů."

Několik plotů, které jsme porazili při startu, se po našem vzletu uraženě narovnalo, a oprašovaly si plaňky. Nikdo si nás nevšímal. Během útisku a války se všichni snažili být co možná nenápadní a teď si to vynahrazovali. Můj dopravní prostředek se s jejich výstřednostmi nemohl nijak měřit.