Jungkook

Vzbudí mě drnčení mého budíku. Pomalu otevřu oči a povzdechnu si. Dnes jsem toho zase moc nenaspal. Stejně jako každou noc od toho deštivého večera. Co se to se mnou sakra děje? V posledních dnech snad nebyla jediná minuta, kdy bych nad ním nepřemýšlel. Tohle jsem ještě nikdy nezažil. Nikdy jsem nebyl tak... tak poblázněný. Je to zvláštní. Měl krásné oči...

Zoufale vykřiknu. To není možný, musel jsem se zbláznit. ,,Jungkooku! Vstávej už konečně." Jin na mě, už volá. Vstanu, vezmu si čisté oblečení a zamknu se v koupelně. Vlezu si do sprchového koutu. Opřu se o kachličkovou zeď za mnou. Snažím se jaksi soustředit, ale moje myšlenky se nejspíš rozhodli jít vlastní cestou. Stále utíkají k tomu chlapci. Proč? To sám nevím. Musím mu vrátit deštník... napadne mě najednou. 

Někdo zabuší na dveře koupelny. Je to tak nečekané, že sebou při tom zvuku trhnu. Pokud bych vám to měl popsat trochu blíž, tak to bouchání zní dosti agresivně. ,,Jungkooku! Vylez z tý zatracený koupelny, přijdeš pozdě." To je celý Jin. Ještě stále mu nedošlo, že už nejsem dítě. Pořád má nutkání se ke mně chovat jako k dítěti. Mám ho rád, vážně jo, ale někdy mě neuvěřitelně vytáčí.

,,No jo, už jdu," zařvu nazpět. Vylezu ze sprchy, usuším se, vyčistím si zuby a potom se obleču. K mé věčné smůle mi ovšem tato akce trvá o trošku déle než by měla a tak když potom konečně vylezu, tak mě čeká velice nemilé překvapení v podobě naštvaného Jina. Stojí na chodbě před koupelnou a prská jako starý a hodně naštvaný kocour. ,,Ty si myslíš, že se o tebe budu starat až do důchodu? Koukej se sebrat a vypadni do té práce, jinak tě tam dokopu osobně," durdí se když se kolem něj protahuju. Mám z něj docela strach. 

Vyběhnu z domu jako by mi za patami hořelo a ještě za sebou slyším jeho tlumené lamentování,: ,,Ani holky si sem kvůli němu nemůžu vodit." Nad tím se musím pousmát. Abyste si nemysleli, jsem si moc dobře vědom toho, čeho všeho se musel můj bratránek vzdát. Skoro celý svůj život obětoval mě. Od smrti mých rodičů se o mě staral a prakticky mě vychoval. Chtěl bych mu už dát pokoj. Odejít od něj a nechat ho konečně svobodně žít, ale... nemůžu. Jsem zbabělec, mám strach z budoucnosti. Nevím co s tím mám dělat. Nikomu jsem to neřekl. Stydím se za to. Moc dobře vím, že jen chtít nestačí, ale pravdou je, že ať se mi to líbí nebo ne, budu s tím muset něco udělat.

**********

Na hodinách odbije dvanáctá. Utíká to hrozně pomalu. Pracuju v malé knihovně na předměstí. Je to taková zapadlá budova, kam moc lidí nezavítá. Zrovna dnes tu skoro nikdo nebyl, jen před chvílí se tu zastavila stará paní Kim. Je to milá stařenka, která ještě stále věří starým příběhům a čte romantické povídky. Ona a její manžel, Kim Namjoon, jsou místní podivíni. 

Ona chodí oblečená v extravagantním oblečení, i přesto že jí táhne na 70 a na všechno má nějakou odpověď. On zas mluví jenom v rýmech a chová se podivínsky, což většinu lidí v jeho blízkém okolí děsí. Usměju se. Většina místních je nemá rádo, ale ve skutečnosti jsou to neuvěřitelně milí lidé. Jen málo z nich totiž ví, že paní Kim se postará o každé nemocné či opuštěné zvíře. Pan Kim zase nenechá na holičkách žádné dítě. Jak, že tohle vím? Všímám si detailů. Když jsem se sem jako dítě spolu s Jinem přestěhoval, nebyla to zrovna procházka růžovou zahradou. Ve škole jsem neměl žádné kamarády a jelikož Jin měl dlouhé směny v práci, tak jsem se kolikrát po škole jen tak bezradně toulal ulicemi Seoulského předměstí. Jednou jsem narazil na jeho dílnu. Byl jsem ještě hodně mladý a zvědavost mi rozhodně nechyběla a tak jsem tam vešel. No co vám budu povídat, všechno jsem mu tam prošmejdil. Když mě tam potom našel, seděl jsem uprostřed toho nepořádku co jsem způsobil a příšerně jsem se za sebe styděl. Vyhnal mě odtamtud. Jenže já se, bůh ví proč další den zase vrátil. Tentokrát mě ale nevyhnal nýbrž mě pozval dál. Naučil mě všechno co jsem chtěl a potřeboval vědět, nikdy mě nenechal na holičkách a já mu po pár týdnech začal důvěřovat. Od té chvíle jsem se těšil jen na to, až budu moct vypadnout ze školy a jít za ním, do jeho dílny, která voněla dřevem. Ale všechno hezké musí jednou skončit. A pro mě ty kouzelná odpoledne skončila v den mých patnáctých narozenin. Přišel jsem k jeho dílně, jenže bylo zamknuto a nikde nikdo. To nebylo tak neobvyklé. Protože jsme se nedomlouvali tak se kolikrát stalo, že jeden z nás občas neměl čas. Jenomže když jsem tam potom přišel následující den, zase tam nebyl. A tak se to opakovalo dalších několik dní, až pak jednou jsem ho tak zastihl. Vypadal unaveně a smutně. Zeptal jsem se ho... a on se na mě osočil. Začal na mě křičet a já s brekem utekl pryč. Už jsem se tam potom nikdy neukázal. 

Celé roky mě to tížilo na srdci. Až nedávno jsem to už nevydržel a zeptal se na to Jina. Je něco jako taková místní drbna. Neberte mě špatně, svého bratrance miluju, ale někdy je to prostě už trochu moc. Dozvěděl jsem se, že mu tenkrát zemřel syn. Měl rakovinu. A asi rok zpátky přišel i o dceru. Byla to autonehoda. Nepřežila to. 

Život je svině a ať si každej říká co chce, tohle je prostě pravda. Rodinu Kim potkalo strašné neštěstí a já si za boha nedokážu představit jak strašnou bolest musí každý den cítit. Jak už jsem, ale říkal, i přes to co jsi prožili to jsou neuvěřitelně laskaví lidé. Už jen za tuto práci vděčím paní Kim. To ona mě na ni upozornila. Jednou jsem ji takhle potkal na ulici. Já se zrovna šoural z dalšího nevydařeného pracovního pohovoru a ona se táhla domů s nákupem. Pomohl jsem jí  a ten zpropadenej nákup jsem ji domů dotáhl. Přitom jsem se s ní dal do řeči a ona se zmínila, o tom že do místní knihovny shánějí někoho na post knihovníka. Další den jsem tam zašel a tu práci jsem k mému překvapení skutečně dostal. Pravděpodobně to ale bylo proto, že o ni nikdo jiný moc nepral. No co už. 

Neplatí tu zle, ale asi to není to co jsem očekával. Jin do mě neustále hučí, abych odtud odešel a našel si něco pořádnýho. Asi má pravdu, skoro vždycky jí má, ale zatím se mi nechce odejít. Miluju ten klid a vůni starých knih. S hlubokým povzdechem se ohnu pod stůl ke své tašce a začnu v ní nepřítomně šmátrat. Ale nemůžu to najít. Kam jsem si ten oběd jen dal... A pak mi to dojde. Vzpomenu si na dnešní ráno, na to jak rychle jsem vypálil z domu, abych utekl soptícímu Jinovi. Nevzal jsem si ho. Sakra, budu si muset pro něco skočit. 

Opět si povzdechnu. Poslední dobou nějak moc vzdychám. Natáhnu na sebe kabát, popadnu mobil a peněženku, narvu si je sveřepě do kapes a vykročím ke dveřím.

Tak konečně jsem sem taky něco napsala. Je mi jasný, že na tohle jste asi nečekali, ale to je tak nějak jedno. Doufám, že se kapitolka líbí. :) A jinak všem veselé Vánoce.