Hobi

Už je to týden co jsem našel Yoongiho. Od té chvíle, každej zpropadenej večer sedám u okna a dívám se ven na ulici. Přesně na to místo, kde před týdnem ležel. Nenašel jsem odvahu za ním jít do nemocnice. Asi jsem pěknej zbabělec. Uchechtnu se. Tohle je tak ubohý. Možná bych za ním mohl zítra zajít a ... Ne... tu myšlenku hned zavrhnu. Znovu se podívám z okna. Znovu na to místo.

Dnes tu není. Každý večer, už od té chvíle, tam sedává malá kočička. Má bílý až skoro stříbřitý kožíšek a je celá chundelatá. Ale dnes tu není. Zvláštní. Vstanu, obléknu si kabát. Rozhodl jsem se, že se před spaním trochu projdu.

Je chladno. fouká studený vítr a mně okamžitě, potom co vyjdu ven, naskočí husí kůže. Rozejdu se. Jdu směrem k tomu místu. Ta kočička mi připomíná Yoongiho. Usměju se, ale smích mě vzápětí přejde. V trávě, kousek ode mě, spatřím ležet tu kočičku. Leží na boku a ztěžka lapá po dechu, kolem ní se tvoří kaluž krve. Muselo ji něco srazit... pomyslím si. Stojím nad ní a koukám jak umírá. Fajn... tohle je vážně trochu divný. Mám pocit že jsem jaksi fascinovaný. Pomalu si ani nevšimnu toho, že mi v kapse drnčí mobil. Když si to uvědomím, nepřítomně pro něj zašmátrám. Ani se nepodívám na jméno volajícího a hovor přijmu.

,,Hobi, musíš hned přijet!" Z telefonu se ozve vystrašený ženský hlas. ,,Jennie, co se děje?" ,,Jde... jde o Yoongiho on... přitížilo se mu, on... on," rozbrečí se. ,,Kde jsi?" Neodpovídá jen vzlyká. ,,Jennie, musíš mi říct kde jsi." Řeknu pevným hlasem, což ji očividně probere. Nadiktuje mi jméno a adresu nemocnice. ,,Dobře, za chvíli jsem tam."

Jakmile to dořeknu, zavěsím. Mám o něj strach. Doufám, že budeš v pořádku. Na to myslím celou cestu do nemocnice.

Jimin

Od mé hádky s Hang Suem uplynuly již dva dny. A teď sedím před Yoongiho nemocničním pokojem. Ještě nikdy v životě jsem necítil tak stršný strach. Volala mi Jennie. Yoongimu se přitížilo, ale když jsem sem společně s Taem přijeli, doktor s ní zrovna mluvil.

,,Byla to zástava srdce, můžeme být rádi že žije."

Rozchod bolel. První den, hned potom jsem jen ležel. Nemohl jsem vstát a žít dál. Prostě to nešlo. Když s někým žijete pět let, tak se postupem času stane nedílnou součástí vašeho života a myšlenka na to, že ho potom ztratíte, nepředstavitelně bolí. Ale tohle... tohle je mnohem horší.

Sedíme tu už nějakých pět hodin. Táhne na jednu hodinu raní a já jsem šíleně unavený. Nesmím usnout. Nesmím. Tae už odpadl... no vlastně skoro všichni odpadli. Až na jednoho člověka. Sedí na druhé straně lavice. Má růžové vlasy a vysokou postavu. Trošičku protáhlý obličej mu zdobí krásné oči. Působí sympatickým a srdečným dojmem. Jennie mu spí na rameni. Asi jsou si velice blízcí... Jakoby vycítil můj pohled, zrovna v tu chvíli se na mě podívá a... lehce se usměje.

,,Promiň, mi se ještě neznáme, jsem Jung Hoseok, ale Hobi stačí." Napřáhne ke mně ruku. ,,Park Jimin, těší mě," představím se a ruku přijmu. Už jsem ho viděl.

Snažím si vzpomenout. Lovím v paměti jeho tvář. A pak mě to trkne. Už si vzpomínám. Jednou jsem byl pro Yoongiho v baru. Bylo to asi před půl rokem a on tam byl nový. Ale proč je tady. Zase se zamyslím. Vážně bych si měl na chvíli usnout. Zase se hrabu ve svých vzpomínkách. Kdo mi o něm jen povídal... Vážně bych ze sebou měl něco udělat. Mám pocit že ztrácím paměť.

Nevím proč, ale nějak si na nic nedokážu vzpomenout. Skenuju ho pohledem a on si toho všimne. ,,Co je," zeptá se zmateně. ,,Proč jsi tady?" Zvláštně se na mě zaksichtí. Potom pohlédne na dveře jeho pokoje. ,, Nevím," povzdechne si, ,,volala mi Jennie, ať okamžitě přijedu. A tak jsem tady. Nevím proč, skoro toho člověka v tom pokoji neznám, ale z nějakýho důvodu ho nemůžu za boha dostat z hlavy a domnívám se, že tady možná najdu odpovědi na mé otázky."

Dívám se na něj. A pak ze mě vyletí něco co ani nevím jak mě napadlo. ,,Máš ho rád?" Jeho oči ke mě vzhlédnou. ,,Nevím, skoro ho neznám," odpoví potichu. Pohled stočí do prázdna. ,,Tak jinak, zvládl by jsi ho mít rád?"

Na tváři se mu objeví unavený a smutný úsměv. ,,Možná, ale přijde mi, že on o to moc nestojí," odpoví konečně, ,,Mám o něj strach. Neznám ho a přesto cítím ten svíravý pocit v hrudi, kdykoliv si uvědomím jak zle na tom teď asi je. Bojím se o něj. Ne kvůli tomu, že by to ublížilo Jennie, ale kvůli sobě." Přitom když mluví se nedívá na mě. Dívá se skrz zeď, jako by chtěl dohlédnout do pokoje co je za ní. Do pokoje ve kterém leží Yoongi.

,,Víš, nemusíš člověka znát, aby jsi ho mohl mít rád," pronesu a vysloužím si tím jeho nevěřícný pohled. ,,Jak to víš," zeptá se stejným tónem hlasu. ,,Řekněme, že jsem něco podobného zažil." Usměju se. Najednou jako by ze mě spadlo všechno to napětí co na mně posledních pár dní leží. ,,Zkusím to," zašeptá zase on. Teď se na něj podívám zase já. Zase kouká do prázdna.

Opřu se co nejpohodlněji to jde, na těch zpropadených nemocničních lavičkách. Sice to moc nešlo, ale i tak. Zaklonil jsem hlavu a zavřel oči. Však ještě snad vteřinu předtím než jsem odplul do říše snů, tak se mi před očima mihl obličej toho záhadného kluka z deštivé ulice. Jungkook... proletělo mi hlavou a pak jsem usnul.

Čauky mňauky, zlatíčka, tady máte další kapitolku, doufám že se líbila

:)