Jungkook flashback

Ten den bylo ošklivo.Pamatujusi to jako by to bylo včera. Obloha byla celý den zatažená a ze shora se na město snášely provazy deště. Celý den jsem ležel v posteli, ale k večeru jsem, jako přirozeně, dostal hlad. Vstal jsem, že zajdu za Jinem, ať mi udělá něco k jídlu.

Dojdu do kuchyně. ,,Jine," zavolám. ,,Co je?" ,,Udělej mi něco k jídlu, prosím," zakňučím. Jinak vejde do kuchyně. ,,No, zlatíčko, udělal bych ti jídlo, kdyby někdo ZASE nevyžral celou ledničku. Takže jestli chceš jíst, tak si laskavě dojdi do obchodu," vyjede po mě. ,,No dobrý, dobrý, už jdu."

Natáhnu si kabát. Je nový, nedávno jsem si ho koupil. Ještě stále z něj cítím novotu. ,,Tak já JDU," zakřičím na svého bratránka. Vyjdu ven a zabouchnu za sebou dveře, dřív než mi stihne odpovědět.

Seběhnu schody a vyjdu ven. Jak jsem u říkal, celý den pršelo a prší i teď. Aissh, leje jak z konve. Měl jsem si vzít deštník, takhle budu nastydlej. A Jin bude mít zase kecy. Pomalu se rozejdu ulicí. Prší a do toho se přidá i vítr, takže. Och, asi umřu.

Je už kolem osmé takže v sámošce skoro nikdo není. Nakoupím potřebné suroviny a zamířím směrem domů. Hmmmm, třeba když poběžím... Vyjdu ze sámošky a rozeběhnu se. Běžím a déšť mi smáčí oblečení a vlasy. Nevím proč, ale najednou mi to všechno přijde vtipné. Běžím po ulici, prší a já se směju jak totální šílenec. Doběhnu k přechodu, ale ještě stále se směju. Jenže..... prší víc a víc. Za chvíli budu úplně promočený.

Jako na potvoru zrovna jede asi kilometrová kolona aut. Zastavím se. Rozhlížím se a čekám a mě někdo laskavě pustí. Takhle mi ten nákup celej zmokne. Povzdechnu si. Už mi není do smíchu. Celý kabát u mám úplně mokrý a začíná mi být zima.

,,Sakra." Podívám se před sebe a.... a spatřím ho. Sedí na lavičce, hlavu má v dlaních. Ramena se mu třesou. Pláče? Je malého vzrůstu, má černé vlasy, které mu teď zplihle visí podél obličeje. Je celý promáčený.

Nevypadá jako člověk. Ne. Vypadá spíš jako anděl. Anděl, kterému ze strachu utrhli křídla. ,,Co?! Jungkooku na co to sakra myslíš," napomenu se šeptem. Silnice už je skoro prázdná. Můžu přejít. Už, už se chci rozejít. Nevím proč za ním chci jít. Vážně nevím. Možná.... možná ho chci jen utěšit, protože z nějakého důvodu ho nemůžu vidět smutného. Podívám se znovu jeho směrem, ale.... už tam nesedí sám. Přisednul si k němu nějaký kluk. Koukal jsem na ně. Koukal jsem na něj. Na toho anděla v lidské podobě. A pak jsem se otočil na páté a odešel.

**********

Když jsem přišel domů, Jin už stál netrpělivě v předsíni. Jakmile jsem vešel, hned se na mě vrhnul s otázkami typu, kde jsem a proč se sakra toulám někde venku v tom nečase. Nereagoval jsem, jen odložil nákup na linku a nasměroval si to do svého pokoje.

,,Nebudeš jíst?" ,,Přešla mě chuť," odpovím. Jin ke mě dojde a šáhne mi na čelo. ,,Bože, Kookie, celý hoříš," řekne se starostí v očích. Ano hořím. A mám strach, že ten oheň sám neuhasím.

,,Musíš si jít okamžitě lehnout," nařídí Jinak,: ,,udělám ti čaj a polévku." ,,Dobře," řeknu a odpotácím se do postele. Jsem myšlenkama jinde.

Potkal jsem anděla. Anděla, který ve mě zapálil oheň. Hořím a ten oheň neuhasí nikdo jiný než on sám.