Jimin 

,,Minie, nelíbí se mi to," pronese Tae. Sedíme v zamčeném autě, na parkovišti kousek od vchodu do letištní haly. A proč že je naše auto zamčené? Kvůli Taemu. Nejdřív jsem si chtěl půjčit jeho auto a dojet sem sám, nicméně Taehyung měl jiný plán. Řekl, že mě sem odveze, jenomže jakmile jsme zaparkovali, uzamkl auto s tím, že mě nikam nepustí do doby než si spolu promluvíme. Jako bychom spolu nemluvili už tolikrát.

,,Tae jsi až příliš ochranářský. Jen se s ním chci rozloučit." Zamračí se na mě. ,,Nezaslouží si tě. Ublížil tě. Ne že by to bylo poprvé." Podívám se na něj a pootevřu pusu k protestu, nicméně on na mě nevěřícně vykulí oči,: ,,A není to tak snad," zeptá se a mě sklapne. 

,,Pojeďme odsud Jimine. Po světě běhá spousta bláznů, hodných bláznů, kteří ti s radostí složí své srdce k nohám. Klidně s tebou budu i já sám," rozhodí rozjařeně rukama. Usměju se na něj. 

,,Vím, že ho nemáš rád," zkonstatuju stále s úsměvem na rtech,: ,,I já vím, že to co se mezi námi stalo nebylo hezké. Ale on se to pokusil napravit což pro mě znamená mnohem víc. Je to víc než o co se kdy pokusil Hang Su. Nehodlám tyhle dva srovnávat, ale uvědom si, že já už nejsem dítě a chci dát možnost tomu citu co ve mě bublá. Takže teď mi otevři ty dveře a nech mě jít, protože jestli mě pořád budeš chránit, tak jaká je pak šance, že se nespálím." Po dokončení mého proslovu si hledíme do očí. Ani jeden z nás nehodlá uhnout. Nakonec se však Tae, s hlubokým povzdechem, natáhne k ovládacímu panelu a stiskne tlačítko pro otevření dveří. Zámky cvaknou. Okamžitě chci vystartovat, ale zastaví mě jeho ruka na mé paži.

,,Omlouvám se," pronese,: ,,nikdy jsem si neuvědomil jak moc tě chci chránit. Jenže potom co udělali tvoje rodiče, jsem měl za to že je to má povinnost." Má sklopené oči. Natáhnu se k němu a obejmu ho. ,,To je v pohodě. Občas je fajn vědět, že na tebe někdo dává pozor," povím mu. Letmo mě obejme nazpátek.

,,Tak už běž, jinak ti to letadlo uletí i s ním," zamumlá. Odtáhnu se. ,,Ale jestli ti znovu ublíží, tak ti garantuju, že se, po tom co sním skončím, v zrcadle nepozná." Varovně při to zvedne ukazováček, čímž se snaží dát důraz na svá slova. ,,Vyřídím," usměju se. Vylezu z auta a rozběhnu se směrem ke třetímu terminálu. 

Když tam doběhnu, je už pět minut po dvanácté. Prosím, ať tu někde je. Tajně se modlíc, rozhlížím se všude kolem, s nadějí ze zahlédnu černou čupřinu jeho vlasů. Ne, ne, ne. 

,,Hledáte někoho," ozve se za mnou neznámí hlas. Otočím se a spatřím za sebou stát vysokého mladíka s černými vlasy. Smutně zakroutím hlavou. ,,Nejspíš už ne," pronesu smutně. 

,,Ach tak," řekne soucitně neznámý,: ,,to mě moc mrzí." Otočí se na patě a míří směrem k východu. Já se zatím otočím směrem k eskalátorům. Když v tom za sebou zaslechne opět hlas staršího neznámého.

,,Zvláštní, Jungkook..." dál se, ale nedostal, protože se na něj bleskurychle otočím a přeruším ho. ,,Jungkook?!" Muž se zasekne uprostřed kroku. ,,Znáte mého bratrance," otočí se na mě s otázkou v očích. ,,Kde je," vyhrknu. Zmateně si mě prohlíží. ,,Před nějakou chvílí odešel, už ho nestihneš." 

,,Aissh," zavrčím a rozběhnu se směrem k eskalátoru, který míří k letištní kontrole.

,,Hej kam to běžíš, vrať se," řve za mnou neznámý. To už se, ale prodírám hromadou lidí mířících stejným směrem. Když se konečně dostanu až ke kontrole, zahlédnu letmo jeho postavu na druhé straně přepážek.

,,Jungkook-shi," zakřičím, ale přes ten šrumec mě nemůže slyšet. Chci za ním, ale zastaví mě pracovník ochranky. ,,Promiňte pane, ale dál už nesmíte." Zoufale se koukám na chlapce, který mi mizí za rohem. 

,, Vy to nechápete, já tam musím." ,,Pane, vraťte se zpět." ,,Ne prosím pusťte mě," jímá se mě panika. ,,Pane okamžitě se vraťte zpátky, jinak budete vyveden, pronese monotóně muž černou vestou přede mnou. Ostatní lidé na mě pohoršeně hledí, zatímco kolem nás zurčí jako řeka obtékající kameny. 

Zhluboka se nadechnu. ,,Dobře," pronesu. Nechám se ochrankou vyvádět ven, ale těsně před eskalátorem se zastavím, ukážu doprava a zakřičím,: ,,Pes!" Vyvedu je tím z míry natolik, že povolí stisk na mé paži, čehož využiji. Vytrhnu se muži a rozběhnu se směrem zpátky k přepážkám. Proderu se přes davy lidí, kteří si něco pohoršeně mumlají. Je mi to jedno, proběhnu přepážkami, ale už když jsem na druhé straně slyším za sebou těžké kroky letištní ochranky. Rozhlédnu se okolo sebe. Nikde ho nevidím a tak se náhodně rozeběhnu doprava. Po mé levici jsou obrovská okna, za kterými je vidět celé letiště. 

Běžím a neotáčím se, protože vím že se za mnou žene ochranka. Najednou mě někdo popadne zezadu za pas a začne mne tahat zpět. ,,Ne,ne,ne, musím ho najít , pusťte mě." Křičím a házím sebou jak smyslů zbavený. Krví mi proudí adrenalin. Jsem připravený dotyčného kopnout a utíkat dál. Paže mě sevřou pevněji a mé ucho ovane horký dech. 

,,Uklidni se," jeho hluboký hlas, mi způsobí husinu po celém těle. Moje tělo ochabne. On mne obejme, otočí se zády k obrovským oknům, takže jsem schovaný za jeho tělem. Stojíme ve velmi důvěrné póze, což je pravděpodobně důvod, proč nás pracovníci ochranky minou skoro bez povšimnutí. On mě však, ani potom nepouští, stále mě svírá kolem pasu, a tak i já po chvíli přinutím své ruce k pohybu, objímajíc ho kolem krku. Zavrtám mu obličej do hrudi a on si položí svou bradu na temeno mé hlavy. 

,,Omlouvám se," zamumlám,: ,,že jsem přišel včas." ,,No je pravda že by jsi se svou nedochvilností něco udělat," odtáhne se ode mě, na tváři mu hraje jeho králičí úsměv. ,,Zdržel mě Tae," uraženě nafouknu tváře. ,,Nechtěl mě pustit, nelíbíš se mu a-a... mně taky ne, chtěl jsem se s tebou jen rozloučit." Stále se na mě řebí jak blbec.

,,Měj se," otočím se na patě a odcházím. ,,Minie," zakňourá hraně, přitáhne si mě nazpět s takovou prudkostí až vyjeknu. ,,Nezlob se," Silně mě zezadu obejme. ,,Slibuju že už budu..." ,,Támhle je!" jeho slova přeruší ostrý tón hlasu. 

,,Sakra," uleví si Jungkook. Popadne mě za ruku a rozeběhne se. Klopítám za ním ve snaze držet krok s jeho dlouhýma nohama. Vtáhne nás na záchody a schováme se do jedné z kabinek. Chci něco říct, ale Jungkook si dá prst před ústa, ve znamení, že mám být potichu. Na to se dveře na toalety rozrazí. Jsme zticha a zadržujeme dech. Ochranka klepe postupně na dveře všech kabinek. Když zaklepe i na naše, myslím si že zůstaneme zticha, ale Jungkook má jiný plán.

,,Obsazeno," pronese. Muž na druhé straně dveří nic neříká, ale ani neodchází. Zoufale se podívám na Kooka. Co budeme dělat? Ptám se ho beze slov. Zakroutí hlavou. Dostanu strach, teď už mi zbývá jen se modlit.

Za pár minut, však jakoby mě tam nahoře někdo vyslyšel, ve vysílačce ochranky staticky zapraská. Ozve se z ní hlas rušený šumem, takže mu moc nerozumím. Nicméně po skončení jejich rozhovoru se ozvou vzdalující se kroky, potom bouchnutí dveří a pak už jen ticho. Oddechnu si.

Odemkneme dveře a vyjdeme z kabinky. Jungkook pohlédne na hodinky. Vím co to znamená. Bude muset jít. Smutně se usměju a popadnu jeho ruku a propletu si s ním prsty. Zvláštně se na mě podívá. 

,,Půjdeme," zeptám se. Jen přikývne. Vyjdeme ze záchodů a vydáme se směrem k tunelu, který povede do letadla, kterým odletí. Lidé už stojí ve frontě, nechávajíc si kontrolovat letenky a pasy. Přijdeme blíž a zastavíme. Sevře mou ruku pevněji, potom mě k sobě otočí. Dívá se mi do očí, vidím že se mu nikam nechce. Přejdu k němu blíž, položím dlaň na jeho tvář a jemně ho políbím na rty. Potom spojím naše čela.

,,Neuteč mi, Jimine," zašeptá. ,,A ty se vrať," řeknu mu nazpět. Jemně se usměje. ,,Čekej tady na mě za čtyři roky," zašeptá. Jen přikývnu. Mám sklopenou hlavu a oči mě pálí od zadržovaných slz. 

,,Hej," zašeptá Jungkook. Palcem a ukazováčkem mě chytne za bradu a natočí mou hlavu směrem k jeho tváři. Slzy už se mi kutálí po tvářích. Palci mi je setře,: ,,Neplakej." 

,,Nechci abys odjel," fňuknu. ,,Neodjíždím navždy." 

,,Jo, ale 4 roky taky nejsou zrovna krátká doba," odseknu. Ušklíbne se. Přitáhne si mě až těsně k sobě a skloní se tak, že jeho tvář je pár centimetrů od té mé. ,,Párkrát do roka přijedu," zašeptá smířlivě. ,,Co když mi to nestačí," zeptám se ho. Poraženě sklopí oči. Nevím co jsem čekal. Možná nějakou jeho pitomou poznámku, která mě častokrát rozesměje, nebo něco, ale vypadá to že mu došla slova. Zhluboka se nadechnu. Tentokrát budu mluvit já.

,,Jungkooku, nevím jaká podělaná část tvého mozku ti vnuknula nápad odjet na druhou stranu světa, ale momentálně mám chuť ji zabít. Je to tvůj život a tvé rozhodnutí, takže nemám žádné právo ti do toho mluvit, na druhou stranu ti chci oznámit, že jestli teď odjedeš, tak po tobě požaduji večerní telefonáty . Minimálně dvakrát do týdne. Dál ti oznamuji, že za čtyři roky bydu stát dole v letištní hale a jestli se nevrátíš, tak ti přísahám, že přiletím za tebou a vlastnoručně tě uškrtím, a..." Přeruší mě jeho rty na těch mých. Bože, miluju ten pocit.

Líbáme se do té chvíle, než monotóní hlas z rozhlasu oznámí poslední výzvu pro pasažéry. Odtáhne se ode mě, šeptajíc,: ,,Vrátím se." 

,,To bys měl," řeknu. Naposledy mě políbí. Potom už jen sleduji jeho vzdalující se záda, mizící v útrobách tunelu vedoucí na palubu letadla.        

Zdravíčko vážení. Jsem zpět! Nicméně, tahle kapitolka je mi velice sympatická a jsem na ní velice pyšná, takže... jo doufám že se vám to alespoň trochu líbilo a stále vás to trochu baví💜😅 Jinak blížíme se do finále😏