Taehyung

Přejdu k pohovce, na které leží zmlácený chlapec. Lékárničku položím na konferenční stolek a posadím se na zem. Nakloním se k němu.

,,Vím že nespíš. Sedni si ať ti to můžu ošetřit." Pomalu otevře oči a nedůvěřivě na mě hledí, i přesto se však s velkou námahou posadí. Zvednu se ze země a posadím se vedle něj na pohovku, ze které ještě stále sálá jeho teplo. Popadnu do ruky pinzetu s vatičkou a namočím ji do dezinfekce. Má nahnědlou barvu a je silně cítit kysličníkem. Sám pro sebe se usměju. Vatičku ani pořádně nevyždímu, nýbrž ji okamžitě přikládám na největší ránu na jeho obličeji. Trhne sebou, stiskne zuby, ale nevydá ani hlásku. 

Takhle pokračujeme nějakou tu minutu. Vždy namočím vatičku a nevyždímanou ji pokládám na chlapcův poraněný obličej. Místnost smrdí po kysličníku. S každým mým dalším přiložením vatičky, sebou chlapec trhá míň. Nakonec sebou přestane trhat úplně, jen vždy stiskne zuby.

Jsem u konce. Obličej má vyčištěný, ale obvazovat mu ho nehodlám. Uklidím dezinfekci s pinzetou a vyhodím použité vatičky. Chlapec mezitím mlčí.

,,Jak se vlastně jmenuješ," zeptám se, aby řeč nestála. Ano, nevím jak se jmenuje. Jimin mi to za boha nechtěl prozradit. 

,,Jungkook." Otočím se na něj. ,,Jungkook," ušklíbnu se. Podívá se na mě, ale pohled mám prázdný. Žádný náznak zuřivosti. Nebudu lhát, představoval jsem si ho jinak. Možná trošku většího a cholerického. Bylo by pak lehčí ho nenávidět, kdyby byl takový.

,,Tak poslouchej Jungkooku," začnu a rozejdu se jeho směrem. ,,Nevím co tě k tomu, Jiminovi ublížit a upřímně, ani mě to nezajímá. Stejně tak je mi jedno jak moc zraněný jsi, sbal si svých pět švestek a vypadni z tohohle bytu. Už nikdy se tu neukazuj, protože jestli tě tu ještě někdy uvidím neodnese to jen tvůj ksicht, to ti garantuju." Stojím teď těsně u něj a zhlížím na něj. Není o moc menší než já, ale přesto mám pár centimetrů na víc. 

Nedívá se na mě, když promluví,: ,,Měl jsi strach, myslím opravdový?" Ušklíbnu se. ,,Co je to za otázku?" 

Nazlobeně ke mně zvedne oči. ,,Tak měl," zeptá se znovu, ale jeho hlas zní klidně. 

,,Ano." V těch třech písmenech se skrývá ta nejčistší pravda.

,,A míváš taky ten pocit toho, že nemůžeš utéct. Jako by ti nohy zarostly do země." Jsem zmatený. Proč se mě na to ptá? Pokračuje. ,,Ten pocit, že když uděláš jeden špatný krok, tak se ti celý život se vším co jsi znal a miloval, zhroutí jako domeček z karet?" Dívá se na mě. ,,Protože já strach měl. Dostal jsem strach v momentě, kdy jsem si uvědomil, že to co k Jiminovi cítím není pouhé přátelství. Celý svůj život jsem žil ve strachu, byl zakořeněný hluboko ve mně. Měl jsem strach někoho milovat či si ho jen pustit k tělu, protože všichni, které jsem miloval odešli. Vím že mě nenávidíš, ale tohle mi věř. Nikdy jsem nechtěl Jiminovi ublížit." 

Popadne mě zlost. ,,A přesto jsi to udělal!" Přiblíží se ke mně. Stojíme teď tváří v tvář a hledíme si zlostně do očí. 

,,Nikdy mi na nikom nezáleželo, tak jako mi záleží na něm," řekne s vážným výrazem ve tváři. Nadechuji se k dalšímu argumentu, ale pak mi dojde výraz jeho slov a zarazím se.

,,Položil bych za něj život, miluju ho. Trvalo dýl než mi to došlo, ale je to tak." Už dávno mi nehledí do očí. Jeho oči jsou zaklesnuté do uslzených očí chlapce, který stojí v koutě na druhé straně místnosti. 

,,A budu ho milovat dokud nezemřu, " dokončí Jungkook. V tu chvíli se uslzený chlapec otočí na patě a vyběhne ven z bytu. Jungkook na nic nečeká a vydá se za ním. Mě nechají stát uprostřed bytu samotného a totálně zmateného. 

CO. SE. TU. SAKRA. PRÁVĚ. STALO!?

Jungkook

Jimina doženu venku na ulici.

,,Jimine," zakřičím,: ,,Jimine, stůj!" Hustě sněží a ostrý ledový vítr mě bodá do ran na mém obličeji. ,,Jimine, zastav prosím tě!"

,,Nech mě na pokoji," utrhne se na mě. Ale už neběží, místo toho si to rázuje rychlou chůzí.

,,Prosím zastav." Hmátnu po něm, ale vysmekne se mi a znovu se rozeběhne. Následuju ho a pochvíli si všímám, jak se výškové budovy mění ve větve stromů. Doběhli jsme do parku. Zpomalím a rozhlížím se, ale jen na chvíli. Zdá se mi to tu povědomé. Ohlédnu se směrem jakým Jimin utíkal a spatřím ho sedět na lavičce, přímo naproti přechodu. Najednou mi to dojde. Na druhé straně toho přechodu jsem před pěti lety stepoval já, promoklý na kost, s nákupem v ruce. 

Dojdu pomalu k Jiminovi. Prsty pevně svírá okraje lavičky, třesoucí se nejen zimou, ale také mocnými vzlyky. Usednu vedle něj v uctivé vzdálenosti.

,,Máš to tu rád, že?" 

,,Říkal jsem ti, ať mě necháš na pokoji," zasičí, marně se snažíc zakrýt to jak se třese. Povzdechnu si.

,,Omlouvám se, já..."

,,Nechci to slyšet," procedí zkrz zuby chladně. 

,,Vždyť ani nevíš co jsem chtěl říct," ublíženě opáčím. ,,Nechci to vědět," odsekne. Odvrátím se od něj. Je zraněný a zmatený, to vím, přesto však jeho odmítnutí nehorázně bolí. 

,,Jimine pojď vrátíme se k tobě do bytu jinak zmrzneš." 

,,Nestarej se," odsekne. Fajn. Nejde to po dobrém, půjde to tedy po zlém. 

,,Whaaa, co toděláš?! Okamžitě mě pusť. Tak slyšíš?!" Jimin piští jak rozlobená myš, když ho nesu v náručí směrem odkud jsme přišli. Buší do mě svýma pěstičkama, snažíc se mi přitom všelijak vykroutit.

Na zem ho postavím až před vchodem do jeho bytu. Okamžitě od něj ustoupím, ale stejně schytám facku. Sice jenom malou, ala přesto štípe. Chytnu se za tvář. ,,Za co?!" Pohlédnu na něj. Má vykulená oči a rukou si zakrývá ústa.  

Pak se ale vzpamatuje. ,,To máš za to, že si mě neposlouchal a měl by jsi jich dostat víc než jen jednu," stále má lehce pištivý hlas. ,,A vůbec co si o sobě mysl..." 

Chce pokračovat, ale je umlčen mými rty na těch jeho. Políbím ho dlouze a procítěně a potom se odtáhnu.

,,Já... t-totiž ty..." koktá Jimin, což mě rozesměje. ,,Nesměj se mi," zamumlá poraženecky. Nic neříkám. Popadnu ho za boky a přitáhnu si ho k sobě. Nečeká to a tak vyjekne. Znovu se zmocním jeho rtů. Tentokrát o něco vášnivěji. Zajedu mu jazykem do úst, prozkoumávám s ním každou jejich část. Jimin do líbání a tiše vzdychá. Obejme mě rukama okolo krku a své prsty mi vplete do vlasů. Z boků mu rukama sjedu na stehna pod zadkem, uchopím ho a vyzvednu na sebe. Nohy mi okamžitě obmotá kolem pasu, prohlubujíc tak přitom náš polibek. Líbám ho a líbám. Okusuji jeho jemné rtíky, přičemž se jich nemůžu nabažit. Mohl bych tu zůstat a líbat ho už navždy. 

Jenže to nemůžeš. Ozve se mi vzadu v hlavě hlásek. A má pravdu. Než odejdu musím to Jiminovi říct. Jak? To sám nevím. Jak máte osobě, kterou milujete a ona pravděpodobně miluje vás, sdělit že odjíždíte studovat do zahraničí. Nijak.

,,Jimine," zašeptám mu do rtů. Zmateně na mě vykulí oči. ,,Musím ti něco říct." Pohledem mě vybízí ať to neprotahuju. 

,,Jimine," začnu znovu, teď už vážně,: ,,to proč jsem sem dnes večer přišel s ti nebude líbit." Postavím ho zpět na nohy, je lehce malátný. Dívá se na mě a v očích mu hrají tóny strachu. 

,,Za pár dní odjíždím studovat do Ameriky. Nevím na jak dlouho, ale chtěl jsem aby jsi to věděl," řeknu a sleduju jeho reakci. V jeho očích se ze vzrušení stává frustrace, z radosti vztek a z radosti smutek. Čirý a nefalšovaný smutek. 

,,Sotva jsi se vrátil a už mě zase chceš opustit," řekne mi smutně. Z nějakého důvodu je to horší pocit než kdyby na mě křičel. Dal bych vše za to, aby na mě řval a proklínal. 

,,Vrátím se," pronesu pevně.

,,To říkají všichni," řekne on, otáčejíc se k odchodu. Popadnu ho za ruku a přitáhnu si ho zpět.

,,Já to myslím vážně." Pevně ho obejmu kolem pasu. 

,,Slibuješ," podívá se na mě nedůvěřivě Jimin. Uchopím do své ruky tu jeho, poté jí políbím na hřbet. ,,Na svou smrt ti slibuju, že se vrátím," zašeptám pár centimetrů od jeho rtů připraven je znovu políbit.

,,Ehm... ehm," odkašle si ve dveřích za námi někdo třetí. Podíváme se tím směrem a zjistíme, že je to Tae.

,,Zajímavé," pronese,: ,,ale myslím že mi tady Jimin musí něco vysvětlit," podívá se na Jimina a odkráčí do útrob bytu. 

Znovu políbím Jiminovu ruku. ,,Buď za tři dny, přesně v poledne na letišti. Terminál 3," zašeptám a políbím ho na čelo. Ustoupím od něj. 

,,Miluju tě," pronesu skálopevně a povšimnu si jak se pousmál. Otočím se rozhodnutý odejít když v tom za sebou zaslechnu tichý hlas,: ,,Taky tě miluju." Pak už jen bouchnou dveře a já vím že zmizel.