Yoongi

Sedím u stolu ve svém pokoji a snažím se přijít na další noty své nejnovější skladby. Rozhodl jsem se opět vrátit ke psaní hudby. Dělal jsem to již dříve, konkrétně před smrtí mé mamky. Vždy mne v tom podporovala a byla mou největší a dost možná jedinou faninkou. Jenže pak umřelaa psaní hudby najednou ztratilo smysl. Stejně jako spousta jiných věcí v mém životě.

Zasekl jsem se uprostřed druhé sloky a už půl hodiny se mi nedaří hnout dál. Když mě pak konečně něco napadne, rozletí se dveře do mého pokoje, takže okamžitě svou myšlenku zapomenu. 

,,Smrdí ti to tu jak v opičárně." Naštvaně se otočím za, mně až moc dobře známým hlasem. Pohledem následuju mladíka, který si to štráduje po mém pokoji. Za poslední tři týdny, co jsem tady, mě navštívil již několikrát. To nemá nic lepšího na práci?

Když se dost vynadívá, roztáhne všechny záclony co po pokoji jsou a otevře všechna okna dokořán. Potom se otočí mým směrem. Místnost je zalitá slunečními paprsky. Slunce svítí stále dost silně a to i přes fakt, že brzy začne zima. Hobi stojí uprostřed místnosti. Usmívá se zatímco kolem něj ve slunečním oparu tančí zrníčka prachu.

,,Jdeme se projít," oznámí mi se sladkým úsměvem na rtech. ,,Zapomeň," zamručím mrzutě a otočím se zpět ke své rozepsané písni. 

,,Co to děláš," ozve se najednou těsně vedle mého ucha. Okamžitě zaklapnu notes. ,,Nic," řeknu rychle. Jenže to asi nezní tak přesvědčivě jak to znělo v mé hlavě, protože jako lusknutím prstu je můj notes v jeho rukou. 

Ihned vyskočím na nohy s úmyslem mu notes sebrat. Jenže je vyšší. Nalákám ho před postel, pak se proti němu rozeběhnu a povalím ho na ni. Notes mu násilně vypáčím z rukou a chci vstát. Mám pro co jsem přišel. Jenže mě zaskočí jeho ruce kolem mého pasu. Své sevření upevní a tím mě přimáčkne zpět na sebe. 

,,Pokud jsi dobře vzpomínám, tak když jsme byli v téhle pozici naposledy, políbil jsi mě." Laškovně na mě zamrká. To mě rozesměje. 

,,Sni dál, sluníčko," pronesu mezi smíchem. Pak se konečně zvednu. ,,Neříkal jsi náhodou, že se chceš projít?" Podívám se na Hobiho ještě stále rozvaleného na mé posteli. 

,,A neříkal jsi ty náhodou, že se ti nikam nechce," zeptá se s povytaženým obočím. Tak teď jsem si pěkně naběhl.

,,Každý může změnit názor," řeknu zády k němu. Slyším jeho smích a taky zavrzání postele, když se z ní zvedne. 

,,Počkám na tebe dole. A pořádně se obleč, fouká," řekne vycházejíc z mého pokoje.

,,Zveš mě na rande," usměju se s otázkou na jeho záda. Otočí se. Chvíli šmajdá pozadu, pak se na mě vyhýbavě ušklíbne,: ,,Možná." Potom se otočí a zmizí v první zatáčce vedoucí ke schodišti. Začnu se připravovat a po celou dobu mi na tváři hraje přiblblý úsměv.

**********

,,Nenávidím tě," zavrčím potichu směrem ke vzdalujícím se zádům mého společníka. ,,Slyším tě, prones přes rameno,: ,,polez, už tam skoro jsme."

Z krátké procházky se nakonec vyklubal čtyřhodinový výlet na vyhlídku, nacházejíc se na vrcholu kopce kousek za lázeňskou budovou. ,,Jsem nemocný, nemám se přepínat," zakňučím hraně. ,,Pohyb ještě nikoho nezabil, Yoongi. Nemůžeš pořád jen spát nebo jíst. "

,,Říká kdo," zamrmlám. ,,Já," pronese rozhodně. ,,Tak alespoň počkej." Zastaví a otočí se na mě. Doplahočím se k němu a dál pokračuji po jeho boku. 

Konečně dorazíme na vrchol. Je tu lavička, kterou si okamžitě zabírám, snažíc se korigovat svůj mělký dech. Hobi se mi směje.

,,Máš fakt mizernou fyzičku, už ti to někdo řekl?" Zle se na něj podívám. ,,Jo, doktor, už tak milionkrát." Moje slova ho jsou následována další salvou jeho smíchu. Zakroutím nad ním hlavou. Pak však zaměřím svůj pohled za něj a... podruhé za odpoledne ztratím dech.

Je to vyhlídka na širý oceán, který se koupe v krvavé záplavě obláčků západu slunce. S pusou dokořán obejdu hnědovláska a přejdu až těsně k okraji srázu. 

,,To je nádhera," zašeptám užasle. ,,Jo, to je," pronese Hobi vedle mě stejně tiše. ,,Jak si tohle místo našel," zeptám se. ,,Místní mi o tom pověděli. Je to prý nejromantičtější místo široko daleko."

Odtrhnu pohled od té nádhery a stočím ho jeho směrem. Pozoruje mne. 

,,Máš rád vyhlídky, Yoongi," zeptá se z ničeho nic. Němě přikývnu, Nějak mi došla slova. Hobiho tvář se koupe v paprscích zapadajícího slunce a kreslí mu ve vlasech zvláštní ornamenty.

,,Já taky," zašeptá. Zvedne ruku a zastrčí mi nezbedný pramen vlasů za ucho. Přitom prsty lehce zavadí o můj obličej. ,,Jsi mým nejkrásnějším výhledem, šeptá a přitom se naklání mým směrem. Naše rty jsou jen pár centimetrů od sebe, když se vzpamatuju.

,,Neznáme se... tohle nemůžeme... je to hrozný klišé..." plácám. 

,,Známe se, věř mi, že tohle můžeme a máš pravdu, je to příšerný klišé." Potom už neexistuje nic, jen jeho rty přitisknuté na těch mých. Není to žádný letmý dotek jako tenkrát u něj na gauči. Je to do nebe volající a rozhodné. Líbá mě s takovou zručností, že mě to až zaráží. Hravě mi oblízne spodní ret a žádá mě ať ho pustím dovnitř. Udělám to a jakmile svým jazykem pronikne do mé pusy, uvědomím si to.

Vše co se v mém životě stalo, nebo pokazilo, vše vedlo k tomuto sluncem zalitému okamžikuna prahu světa. K tomuhle klukovi, jeho smíchu a lásce, kterou se mi nebál prokázat. Jak se líbáme uvědomuju si to. Celý svůj život jsem si připadal ztracený, jako bych něco hledal. A teď najednou vím, že jsem to něco právě našel. 

Sope moment,

Dobrou noc😘