Jimin

Všichni mi vždycky říkali, že věci moc řeším. Teda... Tae to vždycky říkal.  A musím přiznat, že měl nejspíš pravdu.

Od mého posledního setkání s Jungkookem uběhl týden, no a jé ho nedokážu dostat z hlavy. I teď, když se procházím zmoklými ulicemi Seolu, na něj myslím. A proč, že se tu procházím? Z jednoho prostého důvodu. Mířím za Taem, takže se to nedá považovat za procházku jako takovou. Nicméně Tae mi před necelou hodinou volal, že se mnou potřebuje okamžitě sejít. Nevím o co jde, neřekl mi to, ale zněl naléhavě. Tak jsem vyrazil. Pověděl mi, že bude čekat v naší oblíbené kavárně. Zamračím se a usilovně přemýšlím. Co se jen mohlo stát?

Dojdu ke kavárně. Obrovskými okny je vidět dovnitř. Spatřím ho až úplně vzadu v rohu, slunce tam nedosvítí, tudíž je jeho obličej zahalen ve stínech. Hlavu má skloněnou a tvář pokroucenou starostmi. Něco se rozhodně přihodilo. 

Tae je normálně veselá, občas i trochu hyperaktivní osoba. Takovéto stavy jsou u něj velice ojedinělé. Na nic nečekám a vejdu do kavárny. Nad dveřmi je zavěšen zvonek, který se spolu s mým příchodem rozezní kavárnou. To přiměje většinu návštěvníků zvednout oči mým směrem. Ne, škrtněte si to. Doslova všichni na mě zírají. Všichni až na Taeho. Tak nějak ty pohledy nevnímám a razím si cestu k jeho stolu. 

Posadím se naproti němu. Stále má sklopenou hlavu, nevšímajíc si mě. Zkusím tedy promluvit.

,,Ahoj," pronesu opatrně. Zvedne ke mně oči. Jsou zarudlé a unavené, jakoby celou noc proplakal. Začínám se bát. 

,,Ahoj," zaskřehotá nazpátek. No, tak teď už vím, že můj dřívější odhad, již není odhadem, nýbrž realitou. Tae brečel. Hodně dlouho, proto jeho hlas zní, tak jak zní.

,,Co se stalo," ptám se. V jeho očích se objeví zoufalství. ,,Emily..." zašeptá potichu. Skoro ho neslyším, ale tak nějak vím o kom mluví.

 ,,Co se stalo?" Oči se mu samovolně zaplňují slzami. ,,Dnes ráno mi oznámila, že odjíždí," řekne.  

Smutně si povzdechnu. ,,Proč?" ,,Odjíždí studovat, navíc prý potkala někoho jiného," Uhne přede mnou pohledem. 

,,Moc mě to mrzí, Tae." Požádal jí o ruku a taky moc dobře vím, že ji miluje, ale pokud mu tohle byla schopná tohle udělat, takhle mu ublížit, pak si jeho city ani za mák nezaslouží. Jenže já znám svého kamaráda až moc dobře. Jeho srdce přetéká láskou k ní. Nevzdá se jí. Nikdy. Nakonec to bude však on koho to bude bolet. Sklopím pohled.

,,Nemůžeš za to, tak se neomlouvej. Je to zbytečný," odbije mě. Je naštvaný a raněný. Už, už se nadechuji k dalším slovům, ale vyruší mě servírka, ptající se nás na naši objednávku. Můj společník mlčí a tak objednám za nás za oba. Servírka si vše zapíše a s lehkou úklonou se vydá pryč. Otočím se zpět k němu. 

,,Tae," pronesu jemně,: ,,vím, že to bolí." Ublíženě se na mě podívá. ,,Nevíš, jak by jsi mohl." Nadechnu se, abych získal trpělivost. Občas je to sním těžké.

 ,,Vím, protože jsem prožil to samé s Hang Suem," pronesu, čímž obrátím jeho pozornost zpět k sobě. ,,Ale taky vím," pokračuju,: ,,že to za to nestojí. Ona nestojí za to aby jsi se trápil. Miluješ jí, jenže ona tvoje city nikdy neopětovala, možná na začátku, jenže pak jsi ji omrzel. Vím kým pro tebe je," Tae kroutí hlavou, ale já jen přikývnu. ,,Teď jsi ublížený a zoufale si chceš u sebe udržet ten oblak falešné lásky, aby jsi byl v bezpečí. Jenže to nevydrží navždy. Dřív nebo později se ten mrak rozplyne a tobě po něm v srdci zůstane jen černá díra plná bolesti." Mému kamarádovi se po tvářích koulejí slzy. Oči má plné nevyřčené bolesti.

,,Nechci aby odešla," pronese plačtivě. Nahnu se k němu přes stůl a setřu mu horké slzy. ,,Všichni jednou odejdeme," zašeptám,: ,,někteří dřív jiní později a někteří s tebou zůstanou až do konce." Jemně se na něj usměju. ,,Já tu budu vždycky Taehyungu. Nech ji jít a žij dál." Podívá se na mě. V jeho  očích se stále zračí bolest a ublížení. Budu je tam vídat ještě hodně dlouho po tomto okamžiku, možná tam budou navěky. První rozchod je vždy ten nejhorší. 

Zvonek nad vchodem se rozezní. Otočím tím směrem hlavu. Ve dveřích stojí drobná, vysoká brunetka, s vlasy do půli zad. Očima rejdí po místnosti ve snaze někoho najít. Nakonec se pohledem zastaví na nás. Jakmile se naše pohledy střetnou, zaplaví mě vlna vzteku. Ona se vydá naším směrem a já se postavím.

,,Ahoj," pozdraví tiše. ,,Co chceš," vyjedu po ní, absolutně ignorujíc její pozdrav. ,,Nech mě mu to vysvětlit," pronese klidně, což mě zarazí. Nerozhodně se podívám na svého kamaráda. Jsem na ní naštvaný, ale to neznamená že můžu rozhodovat za něj a poslat ji pryč. Dívá se na ní, stále má v očích smutek, ale teď z nich sálá i láska. Pak své oči obrátí ke mně a lehce kývne hlavou. 

Povzdechnu si, načež jí ustoupím stranou. Okamžitě obsadí mé místo, čímž mi dá najevo, že toto bude soukromí rozhovor. Nic nenamítám seberu si své věci a vydám se směrem k východu. Jen doufám, že mu neublíží ještě více než už mu ublížila.

Taehyung

Zvednu své oči k brunetce sedící naproti. Emily... Je pořád stejná. Snažím se si představit, že se mezi námi nic nestalo, že je vše v pořádku a mi jsme si sem zašli jen na kafe, jako normální pár. Jenže tak to není... uvědomím si. Nemůžu už nic předstírat, předstíral jsem dost dlouho. Předstíral jsem, že je náš vztah v pořádku, i když nebyl, předstíral jsem, že mě miluje, i přesto, že jsem věděl, že její city již nejsou stejné. Nikdy jsem si nedokázal připustit, že bychom se mi dva mohli někdy rozejít. A proto tu teď taky sedíme. Protože jsme o našich pocitech mluvili jen málokdy. A z toho co jsme mezi sebou měli se časem stala spíše bolest než láska.

,,Je mi to líto Tae," pronese po chvíli. Podívám se na ní a smutně se usměju. ,,Mě to taky mrzí." ,,Takhle jsem to nechtěla, přísahám, prostě se to stalo." Zhluboka se nadechnu. ,,Řekneš mi alespoň kdo to je," zeptám se tiše. ,,Jeden bývalý spolužák ze střední. Chodili jsme spolu, nedávno jsem ho znovu uviděla na srazu. Nevěděla jsem, že k němu stále něco cítím." 

Na ten večer si vzpomínám. Bylo to asi před třemi měsíci. Byla na srazu a když se vrátila, zářila jako slunce. Ptal jsem se jí na to, ale ona mě jen odbila se slovy, že si skvěle poklábosila s kamarádkami. 

Když si všimne jak na ní koukám, pochopí že mi to došlo. ,,Omlouvám se," pronese smutně. ,,Nemůžeš za to, tak se neomlouvej," pronesu, ostřeji než mám v úmyslu. Tuto větu jsem dnes již řekl Jiminovi, netušil jsem, že ji budu muset použít znovu. Ublíženě se na mě podívá. 

,,Já vím, že za to nemůžu. Minimálně ne já sama, ale přesto se ti omlouvám. Omlouvám se ti za to, že jsem ti ublížila a ani ti to pořádně nevysvětlila." Postaví se načež vstanu i já. 

,,Proto jsi přišla," zeptám se,: ,,aby jsi mi oznámila, že ke mě už pranic necítíš a odkopla mě?" ,,Ne, Taehyungu," pronese již klidně,: ,,přišla jsem, protože tě mám ráda. Mám tě ráda, ale nemiluju tě a právě proto," svlékne si svůj zásnubní prsten,: ,,toto nemohu přijmout." Položí prstýnek na stůl. Vyjeveně na něj hledím. Nakonec ho však popadnu a schovám do kapsy u kalhot: 

,,Jestli je to vše, musím jít," řeknu. Když nic neříká, popadnu svůj kabát a rozejdu se k východu. Ona mi však zatarasí cestu. ,,Taky jsem přišla proto, že jsi můj kamarád. Jeden z nejbližších a já nechci, aby jsi odešel z mého života navždy. Mrzí mě že tě nemohu milovat, tak jak by jsi si zasloužil, ale dovol mi alespoň mít tě ráda jiným způsobem. Zůstaň po mém boku a buď mým nejbližším přítelem. Prosím Taehyungu," obejme mě. Zarazím se. Často mě objímala, ale tohle je jiný způsob objetí. Tenhle je čistě kamarádský a to je nezvyk. 

Po chvíli přemáhání jí obejmu nazpět. Nevím jestli ji někdy budu schopný pustit nebo se na ní dívat jen jako na kamarádku, ale má pravdu. Taky nechci, aby z mého života zmizela nadobro a pokud je toto jediná šance jak si ji udržet u sebe, budu se jí držet zuby nechty.

Jimin

Zhluboka se nadechnu ledového vzduchu a pokračuji v chůzi. V ulicích není moc lidí, což je zvláštní protože ještě není tak pozdě.

 Na mysl se mi opět dostane Jungkook. Ani nevím jak, ale najednou tam je. Je to docela příjemná změna. Od té doby co jsem opustil kavárnu, si dělám starosti o Taeho. Takže když mi teď na chvíli v hlavě bude létat Jungkook, mužná se mi uleví.

 Už týden jsem ho neviděl. Do restaurace už nepřišel. Možná je nemocný... Jakmile mě to napadne, spadne na mě pro mě naprosto nevysvětlitelný strach. Fajn, tak to mi ta úleva moc dlouho nevydržela. Zastavím se uprostřed chodníku. Doufám, že je v pořádku.

Pomalu se rozhlednu kolem. Zjistím že se nacházím před domem kde jsem dříve společně se Suem bydlel. Tady jsem ho poprvé potkal. Zaplaví mě zvláštní pocit. Nevím co to je, ale hřeje to na hrudi a nutí mě se usmívat. 

,,Úsměv ti sluší." Z mého chvilkového tranzu mě vytrhne sametový hlas. Hlas, který mě přinutí sebou okamžitě trhnout. Otočím hlavu jeho směrem. Sedí na zábradlí. Kousek od místa kde stojím já. Na sobě má černé roztrhané džíny, bílé tričko a na tom tmavou bundu. Sluší mu to. Zatraceně mu to sluší. Vlasy mu trčí do všech stran, jsou dlouhé a vypadají jakoby je vůbec nestříhal.

,,Měl by ses ostříhat," pronesu bez přemýšlení. Jakmile si, ale uvědomím co jsem právě řekl, moje ruka mi samovolně vyletí k ústům a zrudnu. To ho rozesměje. Seskočí  ze zábradlí a přijde ke mně. 

Stále se usmívá. Prohrábne si svoje, už tak dost rozcuchané vlasy, čímž je rozcuchá ještě víc. ,,Líbí se mi tak jak jsou," zašeptá. Svrbí mě prsty, tím jak moc mu chci vlasy upravit. Zatnu je v pěst, ne že by to nějak zvlášť pomohlo. Znovu si je prohrábne.

,,Nechceš zajít na skleničku," zeptá se mě po chvíli. Nedůvěřivě se na něj podívám. ,,Co?! To tě nemůžu ani pozvat na pití," zeptá se nevěřícně. ,,Nic jsem neřekl," pronesl uraženě. ,,Jo, ale tváříš se tak," odpoví pohotově. Snaží se se mnou navázat oční kontakt, ale já se mu úspěšně vyhýbám. Po chvíli přemáhání své hrdosti to však vzdám. ,,Fajn." Tvář se mu opět rozzáří úsměvem. Otočí se na patě a jako by nic se opět vydá do centra Seoulu. Protočím nad ním oči. To je teda romantik. 

,,Tak jdeš, nebo tam budeš jen tak stát," zeptá se přes rameno. Povzdechnu si. Přiměju své nohy k pohybu a doběhnu ho. 

,,Kam mě chceš vzít," zeptám se a rozhlížím se přitom všude možně. Možná to je jeden z hlavních důvodů, proč mě tak překvapí jeho ruka na té mé a jeho horký dech u mého ucha, když mi do něj zašeptá,: ,,Uvidíš."

I'm back!!!!! (Předem se omlouvám za všechny hrubky co jsem sem naflákala)

luv u💜💜