Jimin

Probudí mě řinčení budíku. ,,Né, ještě chvíly...." zamrmlám, vypnu budíka přetočím se na druhý bok. Už skoro spím když se znovu ozve můj telefon. Tentokrát to ale není můj budík nýbrž můj vyzváněcí tón. Se zoufalým výkřikem se obrátím zpět a telefon vezmu do ruky. Na displeji jasně září jméno mého nejlepšího přítele. Vedle mě se zavrtí můj kluk Hang Su. Tak už se taky vzbudil.

,,Minie, můžeš si prosím vypnout ten posranej budík. Chci spát." Hang Su chodí do práce o něco dýl než já. ,,No jo, aby ses nezbláznil," protočím oči a hovor přijmu.

,,Nazdar sluníčko, vyspaný do růžova?" Z mobilu se rozezní hlas mého kamaráda. ,,Jasně," zabručím ironicky, což chlapce na druhé straně rozesměje. Koho to ale vůbec nepobaví, mého přítele. ,,Kdo ti to sakra volá," zeptá se podrážděně. ,,Uklidni se je to jenom Tae," uzemním ho. Na druhé straně je ticho. ,,Ehm, Tae jsi tam?" ,,Jo jasně," řekne už trochu klidněji. ,,Tak copak jsi mi chtěl, než nás tu NĚKDO tak hrubě přerušil," řeknu a zdůrazním přitom slovo někdo. Su si jen odfrkne.

,,No vím, že kdybych ti nezavolal tak zase usneš, sluníčko," usměje se zase Tae. ,,Přestaň mi tak říkat, vždyť to podělaný slunce ani nesvítí." Je to pravda. Za okny leje jak z konve. Kdybych tak mohl zůstat celý den v posteli.... ,,Ani na to nemysli!" ,,Jak víš na co myslím?", zeptám se. ,,Znám tě, Jimine, tak toho nech a vyskoč už z tý postele, za dvacet minut jsem u vás." Dneska je až podezřele moc nadšený. ,,Co to nadšení?" ,,Vše se dozvíš, a teď vstávej. Pá za chvíli sluníčko." A s tím zavěsí.

,,Pff, sluníčko," odfrkne si Su. ,,Přestaň, je to můj nejlepší kamarád." ,,Nechápu proč tě musí neustále vozit," nechápe. ,,Protože nemám auto a tobě se nechce každý ráno vstávat." ,,Ještě to sváděj na mě. Stejně si myslím, že po tobě jede," prskne. ,,Proč tohle říkáš?" ,,A není to tak snad? To jak ti každé ráno volá, ta oslovení..... " ,,Tae je jen kamarád," řeknu pevně, ,, a tebe mám radši než cokoliv na světě, tak nežárli, hmmmm?" ,,Jen aby." To zabolelo. Nevěří mi. Občas si říkám, jestli on je ten pravý. Jestli někde venku neexistuje někdo jiný, někdo lepší. Nakloním se k němu a políbím ho. Ale nedostane se mi žádné odezvy. Usnul. Povzdechnu si, vstanu a jdu se připravit.

**********

Za dvacet minut už zbíhám schody směrem ke vchodovým dveřím a vybíhám ven do toho nečasu. Dneska je fakt hnusně. Před domem už stojí modrá Toyota a zevnitř se na mě zubí můj kamarád.

,,Zdar sluníčko, připravený na další den v práci," zeptá se jakmile dosednu na místo spolujezdce. Pracuju v malé restauraci na předměstí a Tae zase jako učitel na základce. Má to po cestě a tak mě vozí. Řidičský průkaz sice mám, ale auto je zatím v nedohlednu. ,,Jsi nějaký skleslý," řekne. To je to tak vidět. ,,Něco s Hang Suem?" Bože, vážně o mě ví všechno. ,,Nic moc," odpovím, ,,ale nechme to být. Co že jsi dneska tak rozjařený?" Zeptám se a zapnu si pás. Tae zařadí rychlost a auto se rozjede. Většinou je příčinou jeho štěstí Emily, tak že by něco s ní? ,,Dnes chci Emily požádat o ruku." Bingo. ,,Páni Tae to je skvělý," řeknu a usměju se, asi poprvé za tohle ráno. Mám z něj radost, usiloval o ní vážně dlouho, ale to je jiný příběh. Jsem nadšený, že do toho chce konečně praštit.

Stále se ještě směju, když Tae pronese,: ,,Měl by ses s ním rozejít." ,, Cože," ptám se jak hlupák i když jsem to moc dobře slyšel. ,,Vím, že si mě slyšel. Rozejdi se s ním, nejsi šťastný." ,,Jak to můžeš vědět?" ,,Vidím to. Nejsi šťastný, nejsi, už od té chvíle co tě rodiče vykopli na ulici. Rozejdi se s ním, čeká tě něco lepšího."

Abyste mě pochopily. Můj comming out byla totální katastrofa. Moji rodiče se prostě nedokázali smířit s tím, že nemají ,,normálního" syna a tak mě, dvacetiletého introverta, vykopli na ulici. Brzy to bude už šest let. Ten večer, co se to stalo, jsem se dlouho do noci toulal po městě. bylo přesně jako dnes. Foukal vítr a silně pršelo. Potom, když mě už bolely nohy a nemohl jsem dál, jsem si sedl na lavičku v parku. A tam mě našel Hang Su. V tu chvíli jsem prostě potřeboval někoho ke komu se můžu přichytit a tak jsem s ním posléze začal hodit. Nebylo to vždy ideální, mnohokrát jsem plakal, ale zůstal jsem s ním. Jen si stále nejsem jistý, jestli to bylo správný.

**********

Jedeme asi dalších čtyřicet minut. V tichosti. Nálada už není tak bezstarostná jako předtím. Tae zastaví a podívá se na mě. ,,Jimine, jen........ chci abys věděl, že nezáleží na tom jaké si orientace. Nezáleží na tom, rozumíš, i když ti tolik lidí tvrdí opak. Ale........ na jednom záleží hodně. A to na tom, aby jsi byl s člověkem, kterého skutečně miluješ a se kterým jsi šťastný. Víš já chci aby jsi byl šťastný. Vím, že si teď nejsi jistý co chceš, ale skus o tom, co jsem ti teď řekl, přemýšlet. Ano?" Dívá se na mě prosebným výrazem. Vím, že má pravdu. ,,Budu," slíbím.

**********

Vylezu z auta a ještě naposledy se podívám dovnitř. Tae se už zase usmívá a mě je hned líp. Zamávám mu. ,,Ať ti to dnes dobře dopadne," popřeje mu štěstí. ,,To si piš. Nemůže mi odolat." Zazubí se a já mu přibouchnu dveře. Naposled na něj mávnu a on se rozjede. Sám pro sebe se usměju a potřesu hlavou. Otočím se čelem k budově za mnou narovnám záda a zvednu hlavu. Vykročím.