Yoongi

Je neděle večer a já se připravuji na zítřejší odjezd. Před chvílí jsem domluvil s Jennie. Volala mi a omlouvala se, protože mě nebude moci zítra odvézd, jak mi slibovala. Něco jí do toho vlezlo. Nevadí mi to, tak nějak jsem stejně počítal, že budu muset vlakem. Což mi připomíná, musím si najít spoj. Ale ještě předtím si musím dobalit.

Nikdy jsem si to neuvědomil, ale ve skutečnosti jsem hrozně nerozhodný člověk. Sbalit si jen oblečení mi trvalo bezmála hodinu a půl, no ale mám to konečně za sebou. Teď už by to mělo jít rychle. 

Balení jsem vždy nenáviděl. Je to hrozná otrava. Povzdechnu si a vstanu. Chci to už mít za sebou. Bože prosím ať už to mám za sebou.

**********

O nějakou tu hodinu později ležím v posteli úplně vyčerpaný. Neumím si představit zítřejší cestu. Nemám rád lidi a ve vlaku jich zítra bude mraky. Přetočím se na břicho a zavřu oči. Jsem tek unavený. Už skoro spím, když v tom mě z polospánku vytrhne ostrý zvuk zvonku. Kdo to zase otravuje? Mám chuť zůstat ležet a doufat, že to toho člověka za dveřmi přestane bavit a odejde. Jenže tak se nestane, místo toho se místností znovu rozezní zvonek. Otráveně zabručím. vyhrabu se z postele a šourám se bytem směrem dveřím, doprovázený zvukem domovního zvonku. 

Otevřu a zle mžourám na postavu stojící za nimi. ,,Jimine, uvědomuješ si kolik je hodin?" Můj kamarád se usmívá a po mých slovech se jeho úsměv ještě rozšíří. Zhoupne se na patách. ,,No podle mých hodinek je šest večer, ty bručoune." S úsměvem mě obejme. Objetí mu oplatím, ale pak se odtáhnu a prohlédnu si ho. Něco je špatně. Chci se ho zeptat, ale on si pravděpodobně všimne výrazu v mé tváři a rychle mě obejde. 

,,Už máš sbaleno," ptá se, procházejíc chodbou. Snaží se to zamluvit, ale já se nedám. 

,,Jimine..." ,,Máš na zítra odvoz," přeruší mě rychle. Chtě nechtě zavrtím hlavou. ,,Fajn, můžu si pujčit auto a zítra tě tam hodit." Zdá se mi to nebo je vážně nervózní. Prsty rukou si mne konce trička a až přehnaně mrká. ,,Jimine," řeknu pevným hlasem. Zvedne ke mně oči.  Nikdy neumě dobře skrývat city a v jeho očích se tudíž vždy dalo číst jako v otevřené knize. A teď tomu není jinak. Chci něco říct, ale on je opět rychlejší.

,,Neptej se," pronese potichu,: ,,prosím neptej se." ,,Proč?" Nechápu to, vždy jsme si říkali vše. ,,Protože když se zeptáš, tak... tak to nevydržím a všechno ti řeknu." ,,A co je na tom špatného?" ,,Nic, já jen... je to jen taková blbost, nechci tě tím zatěžovat, obzvlášť teď. Máš spoustu svých problémů, horších než je ten můj. Nechci ti přidělávat starosti." Jakmile domluví převalí se přese mě vlna zlosti.

,,Jimine," snažím se ovládnout zlost v mém hlase,: ,,kdyby mě to nezajímalo tak se neptám. Možná ti tvůj problém přijde nepodstatný, ale věř mi, že pokud kvůli tomu nemůžeš v noci spát, tak je ten problém horší než si myslíš." On se, ale jen smutně usměje. ,,Nech to být Yoongi."

Stále stojíme v předsíni . ,,Kdyby jsi mi to pověděl, možná by se ti potom ulevilo," poradím mu. Jen zakroutí hlavou a dál se usmívá, z jeho očí však čiší čirý smutek. Neřekne mi to. Vidím to na něm. Zakroutím hlavou nad jeho tvrdohlavostí.

,,Dáš si něco k pití?" ,,Čaj, prosím." Dojdeme do kuchyně, která je spojena zároveň s jídelnou. On si sedne ke stolu a já se pustím do přípravy čajů.

,,A jak se jinak máš, " zeptá se celkem nevině Jimin. ,,Dá se říct, že dobře. V rámci možností," odpovím mu. ,,Slyšel jsem určité zvěsti," pokračuje opatrně. ,,O čempak," zeptám se. ,,Prý jsi si našel kamaráda. Povíš mi něco víc?" Jakmile to uslyším celý se napnu. Jestli mám něco s Jiminem společného, tak je to neschopnost skrývání našich pocitů. 

,,Ha," vykřikne,: ,,a mám tě!" Prudce se na něj otočím. ,,Park Jimine, co víš?" Rozchechtá se. ,,Právě, že moc ne. Jennie mi toho moc neřekla. Povídala, ať se prý zeptám tebe." 

Otočím se zpět k lince. ,,O nic nejde. Jsme jen kamarádi," řeknu. Pěkní kamarádi, už jsem o něm víc jak týden neslyšel a ani se mi neozval, a proč mi to tak vadí? ,,Kecáš." Jiminův hlas mě opět probere. ,,Co?!" ,,Nemluvíš pravdu," prohlásí vítězně. Otočím se jeho směrem. 

,,Podle čeho soudíš?" Vyskočí od stolu a začne přecházet sem a tam po kuchyni. ,,Kdybych teď vyslovil jeho jméno vybavíš si jeho tvář, že?" Zvednu jedno obočí. ,,Mýlíš se. A vůbec, víš jak se jmenuje," zeptám se ho pochybovačně. ,,Nevím, nicméně..." Dál už ho nevnímám a začnu si vybavovat tvář chlapce z baru. Jeho oči, tvář a rty. Sakra co to vyvádíš, Yoongi. 

Pamatuji si jak pode mnou před pár dny ležel. Jeho horké tělo pode mnou, ruce obmotané kolem mě. Tu vzpomínku jsem si v hlavě už několikrát přetvořil k obrazu svému. Třeba, že na sobě nemá tričko nebo ještě líp, nemá na sobě nic. Jeho holá kůže se leskne v ranním slunci a já se k němu skloním abych ho mohl políbit, ale on nás přetočí. A pak mě začne líbat a...

,,Že ne," mých úchylných představ mě vytáhne opět Jiminův hlas. ,,Ne," řeknu klidně,: ,,nemusíš říkat jeho jméno abych si ho vybavil, stačí jen když na to přijde řeč." Zvednu k němu oči. Jimin na mě mrkne a já cítím jak rudnu. To ho rozesměje. ,,Jsi v tom až po uši, víš to že," pronrse jen tak mimochodem. ,,No nepovídej," odseknu. Otočím se zpět k lince doprovázen Jiminovím smíchem. 

**********

Seděli jsme tam dlouho, popíjeli čaj a povídali si. Na naši předešlou debatu jsme již nenavázali. Jimin mi nic víc nepověděl a já se rozhodl, že budu jeho rozhodnutí respektovat. Konec konců nic mi do toho není. Jimin se pak zvedl s tím, že už musí jít. Vyprovodil jsem ho ke dveřím, kde mě ještě jednou silně objal.

,,Dávej na sebe pozor, bručoune," zašeptal. ,,Neboj se, dám," řekl jsem. Když se odtáhl, podíval se na mě a zeptal se,: ,,Vážně nechceš zítra odvézt?" Zakroutil jsem hlavou. ,,Ne, zvládnu to." Jimin kývl. ,,Dobře, tak se opatruj. Někdy tě přijedu navštívit." Usmál se ještě jednou naposledy. Tentokrát byl však jeho úsměv skutečný. 

,,Měj se Jimine." Otočí se a odchází. Doufám, že jednou najdeš své štěstí, Jimine... pomyslím si a potom zavřu vchodové dveře.

Hello, jsem zpátky a žiju. to jste nečekali, že. No nicméně Suga odjíždí k moři, ale věřte mi vlakem mu jet nedovolím.🥴😂💜