Jimin

Sedím opřený o vchodové dveře a obličej mám v dlaních. Po tvářích mi tečou slzy. Nic necítím. jsem jako otupělý. Po chvíli ucítím jak mi do zad naráží dveře, od toho jak do nich z druhé strany někdo buší.

,,Jimine." Z druhé strany se ozve hlas mého přítele. ,,Jdi pryč," zašeptám tiše. ,,Jimine, prosím nech si to vysvětlit, já..." ,,JDI PRYČ," přeruším ho zostra. Bouchání ustane. ,,Jak si přeješ," pronese hořce. A pak už jen slyším jeho vzdalující se kroky. Ještě nějakou dobu tam sedím. V hlavě se mi stále přehrává celá ta scéna. Potřesu hlavou, zvednu se a dojdu do kuchyně. Chvíli tam něco vytvářím, ale potom mi to nedá. Dojdu k oknu v obýváku. Projdu celým obývacím pokojem a rozhrnu žaluzie. Jakmile se podívám ven, spatřím postavu stojící venku. Sice neprší, ale nebe už je dávno zatažené tmavými mraky.

Ta postava venku stojí se sklopenou hlavou. Nic nedělá, jen stojí, zatímco venku začíná pršet. Když tam takhle bude stát, zase nastydne. Ani nepřemýšlím. Vyběhnu ven i s deštníkem v ruce.

,,Vem si to," nabídnu mu deštník. ,,Moc mě to mrzí, Jimine." Nevěřícně se na něj podívám. Mokne tu na dešti, já mu tu nabízím deštník a on místo toho aby si ho vzal, se mi omlouvá.

,,Nemluv hlouposti a vem si ten deštník." Zvedne ke mě oči. ,,Je mi to hrozně líto." Teď už se vážně naštvu. ,,Omluv už jsem slyšel až, až. Teď si buďto vem ten zpropadenej deštník nebo pojď dovnitř." S tím roztáhnu deštník a vrazím mu ho do ruky. Otočím se k němu zády, že půjdu, ale on mě popadne za loket. Protočím oči.

,,Co chceš?" ,,Řekni mi kdo to byl." ,,To tě nemusí zajímat," odseknu. Chci odejít. V očích už mě zase pálí slzy. Navíc prší.

Vytrhnu se mu, ale on mě opět uchopí. Otočím se opět na něj. ,,Pusť mě." ,,Ne, nejdřív mi pověz kdo to byl." ,,Proč to chceš vědět?" Beze slova natáhne ruku s deštníkem, což zapříčiní to, že se deštník přesune nad moji hlavu. ,,Nevím," odpoví. Povzdechnu si. ,,Vem si ten deštník, nastydneš." ,,To nevadí, jsem zvyklý." ,,Aha, takže ty jsi zvyklí na to, že dostaneš zápal plic," zvýším na něj hlas. Nic neříká. Deštník je stále nad mou hlavou. Stále mě drží. Když si to uvědomím, tváře mi opět zahoří.

,,Jsi blázen, víš," zeptám se ho. N tváři se mu objeví lehký úšklebek. ,,To říká ten pravej." V očích mu létají jiskřičky a mně hoří tváře. ,,Tak fajn," řeknu si pro sebe. Vysmeknu se mu, ale rukou mu vklouznu do dlaně. Má překvapivě teplou dlaň, i přes to že jsem si povšiml, že se třese zimou. Věděl jsem to. Určitě má teplotu. Jdu ke vchodu a přitom ho táhnu za sebou. ,,Když si nechceš vzít deštník, tak půjdeš dovnitř Nehodlám tě potom mít na svědomí.

Vejdeme do chodby a vydáme se po schodech směrem k mému bytu. Stále ho držím za ruku, je mi horko, ale mám pocit, že to není kvůli teplotě uvnitř.

**********

Už nějaký čas sedíme na pohovce u mě v obýváku. Jungkook je zabalený v jedné z mých mnoho dek. Víte, mám takový zlozvyk, nebo spíš úchylku. Doma skladuji, možná až nezdravé množství dek. Mám malé, velké, chundelaté, barevné, ale i docela prachobyčejné. A v jedné z těch dek je právě zabalená Jungkook. V rukou svírá hrníček s horkým čajem a v podpaží má zastrčený teploměr.

Natáhnu se k němu, abych zkontroloval jeho teplotu. ,,Jsi docela náchylný k nemocem," pronesu zamyšleně, zatímco kontroluji teploměr. ,,Hmmmm," zamumlá jen a usrkne čaje. Zvednu k němu oči. Vědoucně mě pozoruje. ,,Co je?" ,,Myslím, že už jsem přišel na to kdo to byl. Ten kluk na ulici."

Protočím oči a zvednu se z pohovky. ,,Měl by jsi odpočívat. Máš teplotu, " řeknu přísně. Projdu bytem směrem do kuchyně, kde ze skříňky vyndám prášky proti horečce. Potom ještě napustím vodu do sklenice a s tím vším se vrátím do obýváku.

Jungkook stále ještě sedí s čajem v ruce. ,,Ještě jsem se úplně nevyléčil ze své poslední nemoci," zamumlá. ,,Měl by jsi zajít za lékařem. Taky to klidně může být zápal plic." ,,Ale nestraš, je to jen obyčejná chřipka," usměje se, ale k jeho očím úsměv už nedorazí.

Zkroutím hlavou. ,,No každopádně dneska přespíš u mě a zítra dojdeš za doktorem. A nechci nic slyšet." Tohle ho z nějakého důvodu pobaví. Mně to, ale chvíli nedochází. Ale pak si uvědomím, co jsem vlastně řekl.

,,Jdeš na to rychle, Park Jimine." Jsem rudý jek rajče. Laškovně na mě mrkne, což mě donutí sklopit oči. ,,Takhle jsem to nemyslel, já... totiž... já," zakoktám. S úsměvem se ke mně nahne, tak že naše rty jsou jen pár centimetrů od sebe. Uchopí mě za ruku a přitáhne si mě k sobě snad ještě blíž.

,,C-co to d-děláš," zeptám se. ,,Snažím se tě rozptýlit." ,,A-ale proč?" Na to už neodpoví jen se mi dlouze zahledí do očí. Má překrásné oči. Chvíli jen tak sedíme a koukáme se na sebe. Pak, ale ticho prolomí. ,,Byl to tvůj přítel, že?" Uhnu před ním pohledem. ,,Jimine?" Uchopí mě za ramena. To už je dnes podruhé. Chci setřást jeho ruce, ale je příliš silný. Otočí mě k sobě a prstem mi zvedne bradu.

,,Byl to tvůj přítel," řekne, není to však otázka nýbrž holý fakt. ,,Ano," odpovím odevzdaně. ,,Ale nevypadalo to, že by jsi ho rád viděl." ,,Možná, nechci se o tom bavit. Je to za mnou," odbiju ho. ,,Ublížil ti," zeptá se.

,,Co tě to vůbec zajímá?! Nestarej se," odseknu. ,,Proč se mě snažíš od sebe odehnat?"

,,Co?! Nesnažím se tě odehnat." ,,Aha, takže se takhle chováš ke všem," zeptá se ironicky. Vylítnu z gauče. ,,Měl by jsi odpočívat a já už toho mám taky plný zuby. Jdu si lehnout," řeknu rázně.

,,A nemám si lehnout k tobě, " zeptá se laškovně. ,,DOBROU NOC, Jungkooku," řeknu a odběhnu do své ložnice.

Zvláštní poslední dobou jsou ty kapitoly nějak krátký😅