Nic nebylo v pohodě. Pleskání bosých nohou doprovázené kapáním vody a tichým brumláním nesrozumitelných slov se mě drželo lépe, než žvýkačka na botě.

Policie? Vymýtač? Kouzelný dědeček? Komu se volá, když se nedaří probudit z noční můry? Horečně jsem přemýšlela a okusovala si spodní ret. Mobil odpočíval v nabíječce na kuchyňské lince. Vodník stál uprostřed obýváku a civěl na mě, jakoby čekal, že budu vědět, co dělat.

,,Meč."

Co? Co to je sakra za požadavek? V hlavě mi začalo nepříjemně tepat. Upřel na mě pronikavě modré oči. ,,Meč!" pronesl důrazněji.

No, když ti to udělá radost. ,,Mééééé, zamečela jsem jak nejlépe jsem uměla.

Cukl sebou, než nechápavě zavrtěl hlavou. ,,Potřebuju meč."

,,Aha."

,,Dole ve sklepě máme zbrojnici, můžeš si vybrat," napadlo mé lehounce sarkastické já.

,,Můj je v té proklaté vodě," mávl rukou k jezírku.

,,Zítra ho vyndáme," navrhla jsem konstruktivní řešení. ,,Zatím můžeš juknout na naši skromnou sbírku zbraní, tam dole," máchla jsem rukou a přitom neprozřetelně zavadila pohledem o zbraň jiné kategorie. Kriste na nebi.

,,Veď mě, ženo."

Jak poroučíš, hryzla jsem se do jazyka, abych se nezačala smát, odvedla vodníka ke dveřím do sklepa, odemkla, rozsvítila a vpustila ho před sebe. ,,Cokoliv najdeš ti je k dispozici."

Zamkla jsem za ním dveře a zvolila variantu policie.