I kdyby na Honáka, v jeho docela přesvědčivé, čichem a jinými smysly detekovatelné, halucinaci, vyskočila tarantule s růžovým čírem, netvářil by se překvapeněji. Znovu přejel palcem po dokonale hladkém obsidiánu zasazeném v koženém obojku. Černý kámen připomínal oko, které mu teď vracelo chladný pohled z dávné minulosti.

,,Tak co to je?" ozval se mu za zády Mikaelův netrpělivostí napnutý chraplák.

,,Ne co, ale kdo. Pamatuješ si Margaretu?"

,,Marge? Toho potrhlého..." Mikael nebyl schopný větu dokončit. Kostěné psisko radostí poskočilo, zachrastilo ocasem, oběhlo trojici dokolečka než se zastavilo s hlavou zdviženou se zubatým úsměvem.

,,Psa," vydechl Honák.

,,Ale ta už je aspoň dva roky...Honáku, to je kravina."

,,Souhlasím. Sám jsem ji pohřbil." Převalilo se přes něj tsunami vzpomínek a bolesti.

,,Tak co dělá tady? A navíc... bez masa?" vzmohla se na otázku Anička.

,,Vegetariánská úprava," uchechtl se Mikael.

Ale Honák už jeho bodrý cynismus neslyšel. Kostěná Marge vystřelila jako šipka kamsi do tmy a Honák za ní.