Můj útok neměl dlouhého trvání ani překvapivý výsledek. Praštila jsem Mikaela doprostřed hrudníku, ozvalo se zakřupání, následované hurónským smíchem ne nepodobným válečnému pokřiku tisícovky bojovníků. Prsty mi projela brutální bolest, zatočil se se mnou svět a když se konečně usadil do svých správných dimenzí, seděla jsem na místě spolujezdce v autě uhánějícím po dálnici ven z hlavního města.

,,Doufám, že jsi si je nezlomila," zašklebil se na mě Mikael.

Jsem takový idiot. Natáhla jsem ruku a prohlížela si chvějící se prsty. Žádná modřina ani otok, druhou rukou jsem si je opatrně prohmatala, než jsem se odvážila s nimi zahýbat.

,,S tou paličkou ti to šlo líp."

,,Příště si vezmu tvůj meč,"

,,Můžeš to zkusit," culil se jako měsíček na hnoji, ,,mimochodem, ta hláška s vyrváním páteře, je, na knihovnici, hodně hustá."

,,Nějak mi uvízla v hlavě z jedné knížky," pokrčila jsem rameny. A konečně se chtělo smát i mně.

,,Kam přesně jedeme?" zeptala jsem se, když jsme projížděli Pískem.

,,Víš, kde je Srní?"

,,Na Šumavě, kousek od Vydry."

,,Jo, tak přesně tam jedeme."

Musela jsem se zbláznit, když jsem s tímhle zbrklým útěkem souhlasila. Měla jsem však bezpečnější alternativu?

,,No, přesnější to ani být nemohlo," zkonstatovala jsem, když jsem se vynadívala na dřevěnou cedulku hlásající ,,Na konci světa". Trochu se z ní olupovala barva, ale na kráse jí to neubíralo. Ani chaloupce na opačném konci příjezdové cesty. Roubenka dřepěla na kraji lesa, jakoby se tam schovávala. Větve vysokých smrků ji místy zakrývaly a nenápadně objímaly.

,,Tady asi wifinu nemáš, co?"

,,Tady jsi dokonale wireless. Cítíš to spojení s přírodou?" zaklonil se a zhluboka se nadechl ostrého horského vzduchu.

,,Doufám, že si ze mě jen utahuješ." Berserkera překousnu, ale pošahaného objímače stromů ani smykem.