,,Kde je?" nechápavě jsem hleděla do útrob špajzu.

,,Tady," ozvalo se mi za zády. Škubla jsem sebou až jsem ramenem narazila do otevřených dveří.

Ne, jen se mi to zdálo. Snažila jsem se popřít realitu, která měla nepříjemnou tendenci se opakovat. Mikael stál těsně za mnou, kapala z něj voda a v pravačce svíral meč.

,,Tebe jsem opravdu nehledala," ohradila jsem se.

,,A co tedy?"

,,Vánočku. Asi takovou," ukázala jsem rukama rozměr čerstvě narozeného miminka.

,,Dobrá byla."

,,Ty jsi ji sežral?"

Přikývl, vzal z linky utěrku a jal se sušit svou zbraň.

Teď už mě fakt naštval. Nejen, že se tu zase producíruje nahý a mokrý, i snídani mi snědl. To je fakt moc.

,,Máš svůj meč, tak už můžeš zmizet," zaskřípala jsem zuby.

,,To asi nepůjde."

,,Proč?"

,,Zatímco jsi chrupala jako šípková Růženka, trochu jsem se tu rozhlédl. A jedna věc mi došla."

,,Ano? Že jsi drzý šmírák?" založila jsem si ruce přes prsa. Nebetyčně mě rozčiloval. A ještě něco jiného. Uf.

Zašklebil se, ale nepopřel to.

,,Tvoje matka byla profesorka Darebová."

Měla bych něco říct, popřít, co vypustil z té své, opět v rybníce vymáchané, papuly, bránit si svůj klid. Nesvedla jsem to. V očích mě pálily usvědčující slzy.