Klížila se mi víčka únavou, ale tuhle záhadu jsem musela rozluštit dřív, než mě obejme milostivá náruč spánku. Nebo Smrti.

,,Mikaeli, co máš společného s vlky?" Tvaroměničství jsem zavrhla, stejně tak vlkodlaka. Ukázal by se ve své pravé podstatě, ne jen jako pomíjivé, špatně uchopitelné náznaky, pachutě vnímané kdesi na kraji mysli. Kdepak, přišel by v plné parádě.

Překvapeně zamrkal a zazubil se.  ,,Povahu."

,,Takže nekoušeš?"

,,Ne, většinou. Ale prozraď mi, jak to, že ho cítíš?"

,,To je složité."

,,Do svítání máme času dost."

Usrkla jsem z velkého hrnku čaje. ,,Nemám pro to racionální vysvětlení."

,,Lžeš, děvče."

Naklonila jsem se přes stůl blíž k němu. ,,Nejsem malá holčička."

Rozřehtal se jako blázen, až se mu zaleskly v očích slzy.

,,Uděláme výměnný obchod," navrhla jsem. Nelíbilo se mi, kam se naše diskuze ubírala.

,,Fajn. Nechám tě žít, když mi prozradíš své jméno," během zlomku vteřiny se tvářil smrtelně vážně.

Stejně nevím, jestli se rána dožiji, jméno nic neznamená. Alespoň pro mě ne. Proč ho nepoužít jako úplatek.

,,Anna."

,,Těší mě, Aničko."

,,Jsem na řadě. Co přesně v té laboratoři provádějí? Co s tebou udělali?"

,,Aktivovali jisté geny."

Před pár lety bych se s ním přela, že to není možné, že tak daleko naše věda nedosáhla.

,,Z které oblasti?"

,,Severské. Hledali potomky berserkerů."

A našli. Potěš koště. Teď už vlk dával větší smysl. Byl Mikaelovo součástí. Vlci a medvědáři byli dva nejsilnější druhy berserkerů.