Do rána napadlo dobrých dvacet centimetrů sněhu. Přikryl louky i špičky stromů, na které jsem z postele viděla. Ležela jsem zahrabaná pod duchnou, užívala si výhled, teploučko pod peřinou a iluzi blaženého klidu. Tady by se dalo zapomenout. Ustrnout v čase, jako postavičky v Muzeu voskových figurín. Oživlý berserker a ... já. Tvářit se, že tam venku se nic neděje. Nic se nezměnilo, všechno funguje, tak jak má.

Do pokojíku vtrhl s rachotem Mikael. Zaječela jsem a mrskla jsem po něm rozečtenou knihou. Strefila bych ho přesně do čela, nebýt jeho pekelných reflexů.

,,Co blbneš?" zakoulel na mě očima.

,,Já? Ty jsi sem vpadnul," vyhrabala jsem se z vyhřátého pelíšku a šla si pro svoji nebohou knížku. Mikael se pro ni sklonil a podal mi ji.

,,Klepal jsem. Třikrát. Myslel jsem..."

,,Že mě snědl vlk?" odpověděla jsem nakvašeně a jala se uhlazovat zohýbané stránky. Chudák Erikson.

Zazubil se. ,,Spíš, že jsi vzala čáru."

A kam bych šla?

,,Potřebuju zajít nahoru do Srní, půjdeš se mnou?"

Vůně čerstvě uvařené kávy, jež se vyplížila za Mikaelem po dřevěných schodech, mě přesvědčila.