,,Neříkal jsem sígr, ale seeker, hledač," zavrčel Honák, obličej celý pokroucený vztekem. Odlesky jeho hněvu mi rezonovaly v mozku, temně zelené, míchající se s neonově jedovatými odstíny v divokém víru.
Zvedla jsem ruce dlaněmi v obranném gestu a začala couvat. Docházelo mi to, ale příliš pozdě. Přespříliš pozdě.

,,Honáku, neblbni. Je sice praštěná, ale není nebezpečná, pokud se zrovna nerozhání paličkou na maso," zarazil ho překvapivě důrazně Mikael.

,,Vidí," zasupěl Honák a snažil se obejít Mikaela.

,,Nesnažila se to popřít. Její máma byla profesorka Darebová."

Docouvala jsem až ke dveřím. ,,To že vidím," řekla jsem třesoucím se hlasem.

,,neznamená, že hledám," dopověděl Honák tajnou formuli předávanou mezi lidmi se Zrakem, kteří nepoužívali svůj dar k hledání a bonzování výjimečných mutací, jinak obdarovaných, ať přírodou nebo Projektem genetických vylepšení.

Kromě mamky, jsem nikoho se Zrakem neznala. Ani nepotkala. Celý život jsem svoji schopnost pečlivě ukrývala. Nechtěla jsem ji, ohrožovala mě nehezkou možností, že jednou skončím pod skalpelem a elektronovým mikroskopem, rozebraná na kousíčky, poznaná, využitá a dokonale mrtvá nositelka jedné ze starých schopností.

Honák překvapeně zamrkal. Vlnící se hladina zrcadla se rozjasnila, usadila se jako kal v rozbouřeném moři.
,,Promiň, mám trochu problémy s důvěrou," zazubil se rozpačitě.

A já s gravitací. Podlamovala se mi kolena a dřevěná podlaha mě vábila k sobě.
Než jsem se stihla nadobro skácet, vzal mě Mikael do náručí a odnesl na křeslo.
,,Cukr," zamumlal a šel se hrabošit do batohu.

Představila jsem si obrovské červené lízátko.
A dostala hroznový cukr z pohotovostních zásob.