Pracoval rychle a usilovně. Těla položil na dno připraveného hrobu, zasypal je hlínou, pořádně ji udusal a následně na ni položil náhrobní kámen, který přitáhl odkudsi z druhé strany hřbitova.
Snažila jsem se potlačit nutkání poukázat na fakt, že není v lidských silách takovým kusem kamene pohnout. Položila jsem na kámen věnec a začala se smiřovat s tím, že jsem se při čtení Eriksona zbláznila, nebo náměsíčná překročila bludný kořen a teď bloumám v alternativní realitě, kde je možné úplně všechno. Včetně Mikaela.

Mezitím Mikael vykopal druhý hrob o půl metru vedle. Plechovou cedulku s číslem hrobu přepíchl, jako by přesadil květinu a oprášil si ruce. ,,Hotovo," oznámil mi, i když jsem výsledek jeho práce ve slabém měsíčním světle viděla.

,,Toho si nevšimnou?"

,,Třeba všimnou, ale komu se bude chtít otvírat hrob?"

,,Třeba někomu, kdo bude postrádat dva kolegy."

,,Ale o těch my nic nevíme, že?"

,,Žádné jsem nikdy neviděla."

Další dvě hodiny jsem strávila s čistícím pískem a drhla následky naší společné akce z kuchyňské linky, keramického obkladu za ní, dlaždiček a následně i podlahy v obýváku a terasy. Mikael tu samou dobu strávil broušením nožů.

,,Nemohl bys mi aspoň jeden nechat tak nějak tupý, abych se ráno nepodřízla při snídani?"

,,Ne."

,,Nevadí ti, že jsou to moje nože?"

,,Ne."

,,Klepne mě z tebe."

Usmál se. Upatlaný od hlíny a krve, celý docela roztomilý. Bílé, dokonale rovné zuby mu zářily... jako vlkovi. Trhla jsem sebou.