Nepocítila jsem spojení s přírodou, ale s historií. U pusy se mi dělaly drobné obláčky, i když jsem vlezla do obýváku. Nebo spíš síně? Malá okénka s bíločerveně kostkovanými závěsy po stranách zachycené červenou mašlí vpouštěla na dřevěnou podlahu proužky světla. V rohu stál dubový stůl s lavicí pokrytou ovčí houní. V druhém dvě houpací křesla a karetní stolek. Spoře zařízenou kuchyň oddělovala kamna. Kachlová.

,,Záchod ale máš, že jo?"

,,Kadiboudu," odpověděl Mikael a odložil meč na desku stolu.

,,Ne. To ne," zavrtěla jsem hlavou a otočila se na patě. Radši vysvětlovat zabití už jednou mrtvého chlapíka, než si nechat omrznout zadek při každém čůrání.

Po tmě, nejspíš.

Bože, za co mě trestáš?

Došla jsem ke dveřím, než mě zastavila tlapa na předloktí. ,,Jsem si dělal srandu, záchod máme. I tekoucí horkou vodu. A vanu," vyjmenovával s úsměvem. ,,červené víno," přihodil, když jsem váhavě udělala další krok.

,,Koření?" zeptala jsem se. V myšlenkách se mi začal rýsovat plán.

Přikývl. ,,Zatopím a pustím vodu."

Chvíli mi trvalo, než jsem ve spíži nacpané k prasknutí zásobami, našla krabici zabalenou v balícím papíru s disneyovskými autíčky. A v ní šest lahví pinot noir. Slibované koření leželo hned vedle rendlíku.

Když se Mikael vrátil, konečně normálně oblečený, seděla jsem na peci, zahrabaná mezi houněmi, hřála si ruce o buclatý plecháček svařáku.