Upozornění na začátek: Ano uvědomuji si, že ten konec není úplně reálný, mám o tom nastudováno celkem dost, ale tady jsem si dovolil to upravit k obrazu svému.
Zároveň chci říct, že tahle povídka je dost... temná. Dala by se brát jako taková metafora mojí současné situace, heh, což je taky ostatně důvod, proč jsem ji sepsal.
No, užijte si čtení. A doufám, že jednou nebudete ve stejné situaci jako hlavní postava.

„Milane, měl byste se vzbudit."

Celý zmatený otevřel oči. Kolem něj byla všude šedá. Šedé stěny, podlaha, všechno stejně barevné. Tak počkat, tohle není můj pokoj. Rychle se posadil, málem se mu zamotala hlava, rozhlédl se kolem dokola, dokonce dvakrát. Něco tu nehrálo. Šel spát, byl normálně v pokoji, ale probral se tady? A ten hlas...

Znovu se zmateně rozhlédl všude možně, ale nikde nikdo. Byl sám, v malé, šedé a uzavřené místnosti. Nevyskytovaly se tam žádné dveře ani okna. Jen holé, hladké zdi. Nejdřív ho napadlo, jestli se nezbláznil a není teď v blázinci. Jenže to nedávalo smysl, něco by si přece pamatoval. Možná mě nadopovali léky, napadlo ho. Pak si ale znovu vzpomněl na ten hlas. Někdo mluvil. Ale odkud se to ozývalo?

Prohlédl si zdi, všechny kouty, hledal jakýkoli otvor, ale žádný nenašel. Pomalu se postavil, roztřeseně vydechl a přišoural se k jedné ze zdí. Přejel po ní rukou, následně k ní přiložil ucho. Nic ale neslyšel. Že by se mu to jen zdálo? Ale sny nebývají tak reálné, ne?

„Jak vidím, jste docela zmatený. Nedivím se, probral jste se na neznámém místě za neznámých okolností," zaznělo chraplavě.

Milan se otočil kolem své osy a zmateně nakrčil obočí. Co to sakra?

„Kde jste?"

Dotyčný, kterému otázku položil, se zasmál. „Rozhodně daleko od vás."

„A kde jsem já? Co jste mi to udělali? Proč tady jsem? Chci pryč!"

„Rozhodli jsme se vás podrobit jistému experimentu."

„Co je tohle za blbost? Já do žádnýho blbýho experimentu nechci," štěkl Milan a naštvaně rozhodil rukama. Nechápal, co se to tady sakra děje, ale chtěl co nejdřív pryč. Tahle situace byla pěkně ujetá.

„Bohužel vás nemohu pustit, dokud nebude experiment dokončen. Je mi líto."

„Hej, koukejte mě vrátit tam, odkud jste mě přitáhli, jinak si budu stěžovat na policii! Potáhnu to k soudu," řekl výhružně a narovnal se, aby vypadal sebejistě. Sice si tak nepřipadal, ale myslel si, že v dané chvíli je důležité, aby působil sebevědomě.

„Bohužel vás nemohu pustit, dokud nebude experiment dokončen. Je mi líto," ozvalo se robotickým hlasem.

Zaklel. Neměl nejmenší ponětí, co má tahle věc znamenat. Probrat se v nějaké cele, nemít tu vůbec nic, ani okno nebo dveře, a zjistit, že je to jakýsi hloupý experiment, to se mu nelíbilo. Začal přecházet sem a tam, neustále obhlížel zdi a hledal jakékoliv stopy po mikrofonu nebo kameře.

Odjakživa se řadil k lidem, kteří si zvládli zachovat chladnou hlavu v jakékoliv situaci, ale tohle mu přišlo jako extrém. Přesto nepropadal panice. Jestli se jedná o experiment, zkrátka počká, až skončí. Může tu sice křičet a dožadovat se odpovědi, ale nechtěl ten mechanický hlas už ani slyšet. Z nějakého neznámého důvodu ho neskutečně vytáčel. Hlavní teď bylo udržet se v klidu. Proto si sedl na zem do tureckého sedu, zavřel oči a soustředil se na pravidelné dýchání.

Cítil, jak se uklidňuje. Nervozita se strachem ustupovaly, ovládlo ho střízlivé uvažování. S hlubokým nádechem se postavil, založil si ruce na hrudi a znovu začal obcházet místnost. Zjistil, že má asi třikrát čtyři metry, je vysoká zhruba dva metry a opravdu nikde není ani stopa po dveřích či oknech. Dokonce se kvůli tomu i plazil po zemi a sahal všude možně, aby si ověřil, jestli je nenajde. Zároveň ani neodhalil mikrofony, kamery nebo podobné hnusárny, které by vysvětlovaly, proč ten člověk věděl, co dělá, slyšel ho a mohl s ním mluvit.

Když ho rozbolela hlava, rozhodl se znovu zkusit promluvit a doufal, že se neozve ten robot. „Můžete mi říct, kdy ten experiment skončí?"

„Bohužel vás nemohu pustit, dok-"

„Ale do hajzlu, já vím, že tu musím smrdět, dokud to neskončí, proto se ptám, kdy to skončí," přerušil stroj v půlce naučené věty a naštvaně zafuněl.

„Pane, nemáte žádnou trpělivost." Tentokrát už to byl zase ten lidský, mužský hlas. Nemohl si pomoct, ale připomínal mu hlas jeho zubaře.

„Chci sakra vědět, kdy se odsud dostanu. Nechcete mi říct, kde jsem, proč tu jsem - myslím účel experimentu -, ani kdo jste, tak laskavě vyklopte aspoň tohle."

„Čas ukončení experimentu se odvíjí od vaší spolupráce."

„Tak mi řekněte, co mám dělat."

„To je součástí experimentu."

Milan naštvaně kopl do zdi a zachmuřil se. Tohle se mu nepovedlo. Nezjistil nic důležitého. Nechápal, co po něm chtějí. Začínal být nervózní, ale snažil se ovládnout, protože věděl, že tímhle by ničemu nepomohl. Důležité bylo neklesat na mysli.

Přemýšlel, co by to tak mohlo být za pokus. Snaží se snad zjistit, za jak dlouho člověk zešílí? Kolik toho snese? Nebo se jen baví nad tím, jak je bezmocný? Navíc - kdo by takový pokus sakra nařídil? Nedělaly se tyhle věci s pokusným králíky, lidmi, kteří s tímhle souhlasili? On nic neodsouhlasil, neměl by tu tedy být. Ale stejně tu seděl na studené podlaze, uprostřed šedi a snažil se vymyslet, co má dělat.

Řekli, že má spolupracovat. Jenže on nevěděl jak. Neměl nejmenší ponětí, jak se zachovat, jak pomoct. Byl ztracený, zmatený a k tomu všemu začal mít hlad. Snažil se odhadnout, kolik tak může být hodin, ale nakonec svou snahu vzdal.

„Mám hlad," postěžoval si po nějaké době, když ho ze sezení na zemi začal bolet zadek.

„To je mi líto."

„Můžete mi říct, jak mám spolupracovat? Takhle se nikam nepohneme."

„Bohužel vás nemohu pustit, dokud nebude experiment dokončen, je mi líto."

Vzdal svou snahu a sedl si do kouta, kde se opřel o zeď a zavřel oči. Nechápal, co se děje. Ani nevěděl, jestli to chce chápat. Hlavně se modlil, aby to brzy skončilo a on mohl jít domů, kde by si dal sprchu a pořádně se vyspal. Až tohle budu vyprávět ostatním, neuvěří mi.

Musel na chvíli usnout, probudilo ho zakručení v břiše. Zamračil se a protáhl si nohy. Sakra, kolik času už tady strávil? Pobolívala ho hlava a měl zdřevěnělý zadek.

„Chci domů," zamumlal ochraptěle a promnul si dlaně.

„Další úroveň experimentu zahájena."

„To vážně? Stačilo říct, že chci jít domů?"

„Je důležité uvědomit si, kde je nám dobře a kde rádi trávíme čas."

„Tak s tímhle jděte do prdele," odfrkl si a postavil se.

V tu chvíli ho obklopila naprostá tma. Ne taková, která bývá v pokoji, když zhasnete, ale opravdová černočerná a neproniknutelná tma. Zpanikařil, opřel se o zeď a pomalu se sesunul k zemi. Tohle bylo děsivé, až moc.

„Proč je tu tma?"

Ticho bylo v tu chvíli ještě znepokojivější. Přitáhl si kolena k tělu a přimhouřil oči. Vážně nic neviděl. Normálně měl problém vidět ve tmě, šeroslepost se na něm holt podepsala, ale v téhle černotě neviděl vůbec nic. Potřeboval spatřit alespoň špičku svého nosu, aby se uklidnil. Aby si nepřipadal úplně ztracený.

Tak takové to je být slepý. Snažil se zhluboka dýchat, kroužil si prsty po kolenou a raději zavřel oči. Nikdy neměl hrůzu ze tmy, přestože ji špatně snášel. Většinou to byl on, kdo chodil nahazovat pojistky, kdo doprovázel lidi v noci, když šli na záchod do lesa, nebo chodil sám v noci po městě, protože miloval ten klid, který v tu dobu vládl. Ale tahle tma ho děsila. Cítil, jak se ho pomalu ale jistě zmocňuje panika, ale věděl, že tentokrát jí v tom nezabrání. Začalo se mu zatmívat před očima, což mu v tu chvíli připadalo celkem směšné, protože konečně viděl něco jiného než černou, a špatně se mu dýchalo. Div nelapal po dechu, když si dával hlavu mezi kolena, aby neomdlel.

Roztřásly se mu ruce. Začalo mu pískat v uších. V tu chvíli věděl, že je hodně zle. Pokusil se pomalu zvednout hlavu a zamrkal.

„Mohli byste prosím rozsvítit? Není mi dobře," hlesl tiše a snažil se udržet při vědomí.

Pískání zesilovalo, hvězdičky mu doslova tančily před očima, až viděl jen je, žádnou tmu, a pravidelné dýchání se zdálo jako nadlidský výkon. Tohle byla panika v nejvyšší míře, v jaké ji kdy zažil. Když začal pomalu cítit, že jeho vědomí visí na vlásku, protože přestal mít cit v nohách i rukách, zaslechl cvaknutí a jakési kovové zaskřípění.

Znovu si dal hlavu mezi kolena, aby konečně něco viděl. Když napočítal do stovky, hlavu zvedl. Polilo ho nesnesitelné horko.

Spatřil železnou, rezavějící a chřadnoucí nemocniční postel, jako vystřiženou z nějakého válečného filmu. A na té posteli ležel jeho bratr. Celý bílý, přikrytý bílou peřinou, jeho kůže s ní dokonale ladila. Vypadal jako mrtvý. Ale žil. Zvedal se mu hrudník. A přímo na něm, na místě, kde měl srdce, ležel černý, lesklý revolver.

„Další úroveň experimentu zahájena."

„Co to má znamenat?" zeptal se vykolejeně a opatrně se postavil. Musel se přidržovat zdi, aby neskončil na zemi.

„Je důležité si uvědomit, s kým je nám dobře a s kým rádi trávíme čas."

„Co tu dělá Rudolf? Co jste mu udělali? Proč vypadá tak..."

„Tak mrtvě? Nebojte, je naživu. Ale nikdo neví, na jak dlouho. Váš bratr pravděpodobně umírá. Jeho stav se nelepší ani nehorší už po dobu tří měsíců."

„Cože? Co je to za kecy, vždyť byl ještě dneska v pohodě, mluvili jsme spolu, než šel spát. Kecáte kraviny."

„Tak se přesvědčte sám."

Zničehonic se před ním objevil papír popsaný odshora až dolů. Přitáhl si ho k sobě a nedůvěřivě se na něj zadíval. Šlo o lékařskou zprávu. Stálo v ní, že Rudolf měl nehodu a utrpěl vážná zranění, mimo jiné i krvácení do mozku. Byl v kómatu. Už tři měsíce.

Zmateně přelétl několikrát pohledem mezi papírem a bratrem. Tohle nedávalo smysl. Kdyby byl v kómatu, tak by tu byly nějaké přístroje, cokoliv, co by ho drželo naživu. Ale tady se nacházela jen ta postel.

„Máte štěstí, že se zrovna dnes probral. Problémem je, že není schopen normálního života. Byl v kritickém stavu tak dlouho, že zvládá jen pohybovat očima. Vnímá zvuky a obraz, ale není schopen spojit si je dohromady. Váš bratr je taková živá mrtvola, dá se říct."

„To není pravda," ohradil se chabě a promnul si obličej. Tohle ne, to nejde. Tak to není. Tohle se nestalo.

„Chcete si to zase ověřit?"

Přikývl. O vteřinu později před ním přistál papír, tentokrát popsaný i z druhé strany. Přelétl ho očima. Všechno, co ten hlas řekl, tam bylo napsáno, jen více odborně a s tolika lékařskými výrazy, až tomu sotva rozuměl. Ale pointa zůstala stejná.

„Lžete. Tohle určitě není oficiální lékařská zpráva. Navíc nechápu, jak jste ho sem dostali, když tu nejsou dveře. Přestaňte ze mě laskavě dělat vola, nevěřím vám ani slovo."

„Všechno, co vidíte, je pravda, Milane. Klidně se přesvědčte, váš bratr leží přímo před vámi."

Pomalu vstal a došoural se k posteli. Byl to on. Měl zplihlé hnědé vlasy, bledou kůži, kruhy pod očima, byl vyzáblý, ale byl to on. Oči měl doširoka otevřené, dvakrát zamrkaly, ale působily dojmem, že se z nich všechen život vytratil. Milan si všiml, že vybledly. Už nebyly tmavě zelené, teď vypadaly, jako by je zahalila mlha. Napadlo ho, jestli bratr neoslepl, takovou barvu často vídal u slepých lidí. Ale ve chvíli, kdy na to pomyslel, se ty světlé zelené kuličky upřely na něj.

Polil ho ledový pot a srdce mu málem vyskočilo z hrudi. Sice šlo o jeho bratra, ale bylo to tak... děsivé. Sklopil hlavu a pohled mu padl na revolver ležící na Rudolfově hrudníku. Ztěžka polkl a začal žmoulat lem svého trička.

„Co ten revolver?"

„Další úroveň experimentu zahájena."

„Můžete mi prosím říct, k čemu je tam ta pistole?"

„To je jednoduché - z této místnosti se dostane jen jeden z vás. Máte dvanáct hodin na rozhodnutí se, který to bude. Jinak neodejde ani jeden z vás."

Nevěřícně zamrkal a vytřeštil oči. „Prosím? To si snad děláte prdel, ne?"

„Nikoliv. A rozmýšlejte moudře, máte jen jeden náboj."

„Nemůžete tohle myslet vážně, to fakt ne." Rozesmál se a prohrábl si vlasy.

„Dvanáct hodin. Poté vám začneme odsávat kyslík."

„Vy jste fakt magoři. A tohle je jen nějaká zasraná televizní show, která brzo skončí. A my oba půjdeme domů."

Rozpřáhl ruce, otočil se kolem své osy a znovu se zasmál. Tohle bylo nereálné, šílené a pěkně ujeté. Ale muselo to skončit, takové věci se přece lidem nedělají. Nikdy. Ani v žádných experimentech. Proto si jen stoupl k bratrově posteli a prohlédl si ho. Stále na něj upíral své zelené oči, ale tentokrát už nepůsobily tak děsivě. Spíš ztraceně. Povzdechl si a prohrábl mu mastné vlasy. Musí odsud pryč.

„Koukejte nás oba pustit, tohle už není vtipný."

Nikdo mu neodpověděl. Vlastně to ani nečekal. Začal proto znovu obcházet stěny, sahal na všechno, dokonce i skákal ke stropu, aby našel jakýkoli otvor, jímž by se mohli dostat ven. Tohle už začínalo být absurdní. Nikdo ho nebude nutit, aby dělal takové věci. Není to legální.

„Kde jsou nějaký zasraný dveře," procedil skrz zuby, když se mu nepovedlo nic najít.

Opřel se o zeď a strčil si ruce do kapes. Věřil tomu, že jde jen o hloupý žert. Jen o vtípek, který nevyšel, snažil se být vážný, ale trochu se zvrtnul. Určitě budou za chvíli pryč.

„Jedenáct hodin," ozval se mechanický hlas.

Po zádech mu stekla kapka potu. Sice věřil, že o nic nejde, ale... co kdyby ano? Co když je vážně udusí, pokud něco neudělá? Ale co by tak měl udělat? Zastřelit se? Zastřelit jeho? To nešlo. Byl to vtip, hra, nebo snad nějaká představa, možná paranoia, ale rozhodně ne vážná věc. Protože tohle se v normálním světě nedělo. A rozhodně se to nedělo lidem jako byl on - obyčejným klukům z malého města, kteří se lišili maximálně tak tím, že neměli rodiče.

Znovu začal přecházet po místnosti, občas se podíval na bratra a snažil se zůstat v klidu. Když už ho maličko ovládl strach, zastavil se a došel k Rudolfovi. Chytil ho za ruku, která byla naprosto ledová, a pomalu se nadechl.

„Víš, tak nějak nevěřím, že je tohle doopravdy. Ty jsi můj brácha, můj zdravej brácha, kterýmu nic není, takže tohle je určitě jen nějakej herec, možná i robot, ale rozhodně to nejsi ty. Nevěřím tomu."

„Důkazy, které jsme vám dodaly, vám nestačí?"

„To ještě nic neznamená," poznamenal tiše a stiskl bratrovu ruku pevněji.

„A co by vás přesvědčilo?"

„Nic. Tohle prostě není můj bratr. Tohle není experiment. Jen si hrajete. Tak už vypněte ty kamery, přestaňte vysílat do televize a pusťte nás domů."

„Bohužel vás nemohu pustit, dokud nebude experiment dokončen, je mi líto."

„Jděte s touhle větou do hajzlu."

„Deset hodin."

Zaklel a zavřel oči. Zakručelo mu v břiše. Tohle musel být sen, určitě. Jinak se to nedalo vysvětlit. Ale ve snu nikdy hlad neměl. A sen by nebyl tak reálný, tak hmatatelný. Ne, šlo o hru. Musí hrát s nimi, jinak se zblázní. A to nedovolí, už jen kvůli bráchovi ne. Musí se dostat domů.

„Co přesně že je s Rudolfem? Můžete mi to zopakovat?"

„Opakuji: ‚Není schopen normálního života. Byl v kritickém stavu tak dlouho, že zvládá jen pohybovat očima. Vnímá zvuky a obraz, ale není schopen spojit si je dohromady. Váš bratr je taková živá mrtvola.' Ještě něco chcete vědět?"

„Je šance, že se jeho stav zlepší?"

„Tak malá, že ani nestojí za to ji zmiňovat. Ale je tu. Podle lékařů je ta šance tak půl procenta."

Půl procenta. Zatraceně. Tohle je nějaká zasraná noční můra.

„Nepomohla by nějaká operace?"

„Možná, ale není to jisté. Tato operace by stála pět milionů korun, ale není stoprocentní jistota, že by zafungovala. Stále je zde velké riziko, že zůstane v tomto stavu."

„Proč mi tohle děláte?" zeptal se tiše. Podlomila se mu kolena, musel si sednout. Nějak to nezvládal. Ty zprávy, papíry, tahle slova, nastalá situace, bratrova ledová ruka, bylo toho na něj moc. Potřeboval slyšet, že je to lež. Že to není skutečné.

„Byl jste zvolen jako vhodný subjekt."

„Nechte nás jít, prosím. Nejsme ti, kteří by vám byli nějak prospěšní."

„To ukáže experiment."

Měl pocit, že se snad rozbrečí. Umíral hlady, všechno ho bolelo a valilo se na něj tolik věcí. Sakra, tohle se nemohlo dít doopravdy. Prostě ne.

„Devět hodin."

Lehl si na zem, pozoroval bratrovu postel a snažil se nemyslet na to, co se tu teď děje. Protože to nebylo skutečné. Určitě. Byl si tím jistý.

Místo toho vzpomínal na chvíle, které trávili s bratrem společně. Od smrti rodičů, kterou zapříčinila otcova zbrklost a hloupost, protože vjel na křižovatku na červenou, kde jejich život vyhasl pod koly náklaďáku, si byli bratři blíž než dřív. Do té doby se občas poštuchovali, ale když šlo do tuhého, drželi při sobě. Od té nehody ale byli spolu neustále. Vzhledem k tomu, že Milanovi už bylo dvacet, měl stálé zaměstnání a peníze na byt, zůstal mladší bratr u něj. Starali se o sebe navzájem, byli si oporou, kterou potřebovali, a snažili se nějak přežít.

Pamatoval si na ty těžké začátky, kdy se hádali, protože oba byli zlomení a nesnažili se jeden druhého pochopit. To se naštěstí po dvou měsících zlepšilo. Sice občas nastaly momenty, kdy to vypadalo zle, ale vše se vyřešilo bez zbytečných bojů a křiku. Naučili se spolu žít.

Milan se snažil mladšímu sourozenci nahradit rodiče. Přestože bylo Rudolfovi šestnáct, musel neskutečně rychle dospět a začal chodit na brigádu, aby se neměli úplně špatně. Milan ho za odměnu bral ven, když měli oba volno, pouštěli spolu draky, chodili plavat nebo jezdili na kole. Ztráta rodičů je zasáhla a zlomila, ale na druhou stranu je spojila. Nestat se to, nikdy by se tak nesblížili.

Proto se odmítal smířit s tím, co se dělo. Nemohlo to být reálné. Nikdy by bratrovi neublížil, nikdy by ho ani neškrábl, natož aby udělal něco takového. I kdyby měl způsobit konec světa, neudělal by to. Nemohl dovolit, aby se jeho bráškovi něco stalo.

„Osm hodin."

Zatraceně, nějak to utíká. Ale to je jedno. Na tu jejich dohodu nepřistoupím. Nehodlám hrát nějakou přiblblou hru, která může někomu ublížit. Když uvidí, že nic nedělám, určitě nás pustí. Musí. Nemůžou mít na svědomí život dvou lidí.

Zvedl ruku a dotkl se přikrývky, která čouhala z bratrovy postele. Byla hrubá, nepříjemná na dotek. Promnul ji mezi prsty, zaškrábala ho na dlani. Musela Rudolfa strašně kousat. Posadil se a uchopil bratrovu ruku. Přestože byla zatraceně studená, dodávala mu pocit jistoty. Nezklame ho. Dostane je odtamtud za každou cenu. I kdyby měl tu místnost rozebrat vlastníma rukama.

„Nikoho zabíjet nebudu. Pusťte nás."

„Bohužel vás nemohu pustit, dokud nebude experiment dokončen, je mi líto."

„Kurva, to tam nemáte něco jinýho? Tohle už je celkem ohraný."

„Dokud jeden z vás nepřestane dýchat, nikoho nepustíme. V případě, že budete v době vypršení limitu dýchat oba, vypustíme kyslík."

„Jste kreténi, fakt. Nechápu, jak vás tohle může bavit. Je to ubohý."

„Nechápu, kam tím míříte."

„Ukončete tu blbou hru. Oba víme, že to neuděláte, nezabijete nás. To si nemůžete dovolit. Sice nevím, co je tohle za experiment, ale mrtvý pokusný králíky vám fakt nikdo neschválí."

„Toto ale není žádná hra. Pokračujte dle instrukcí, nebo se o tom přesvědčíte na vlastní kůži."

Milan by přísahal, že ten hlas zněl neskutečně ledově, až mu z něj přeběhl mráz po zádech. Přesto odmítal ustoupit a uvěřit, že tohle doopravdy udělají.

„Neboj, Rudo, já nás odsud dostanu. Takhle to neskončí, takhle ne."

A tak začal hledat cestu ven. Už jen neobcházel, tentokrát do zdí kopal, mlátil pěstmi. Byl si jistý, že nějaký otvor objeví, protože nějak je sem museli dostat. Stačí ho jen najít, otevřít a mají cestu k útěku volnou. Skákal po podlaze ve snaze najít padací dvířka, mlátil do stropu, když stál na špičkách. Všechno bylo marné. Promrhal tím dvě hodiny.

Začal propadat lehkému zoufalství. Zmocňovala se ho úzkost a zase se mu hůř dýchalo. Jeho mysl začala zápasit s možností, že to možná není až tak nereálné, jak si myslí. Že možná oba umřou, když tu pistoli nepoužije. Zatmělo se mu před očima a musel si sednout, aby sebou neseknul. Ale to není možný. Není. Tohle se nemůže stát. My tady nejsme, jsme doma, v bezpečí, daleko odsud a nic nám nehrozí. Tohle je jen hloupá fraška. Brzy to skončí a budeme volní, skončí to - ano, skončí. A budeme oba mrtví.

Zrazovaly ho vlastní myšlenky. Neustále mu opakovaly, že tohle už není legrace, ale vážná věc a on by si to měl uvědomit dřív, než začne lapat po dechu a zfialoví mu obličej. Jenže on si to odmítal připustit. Tyhle věci se děly ve filmech. Tam unášeli lidi na tajné pokusy, kde jim prováděli hrozné věci, mučili je, nutili je k ohavnostem a zabíjeli je. To byly ale filmy, ne reálný svět.

„Pět hodin."

Zapískalo mu v uších a rozbušilo se mu srdce. Panika se hlásila o slovo a tentokrát se na něm chystala pořádně vyřádit. Nemohl jí dovolit vyhrát, ale tušil, že nemá šanci. Na to byl v až moc blbé situaci. Já nechci umřít.

„Šance, že se uzdraví, je opravdu tak malá?"

„Ano, jen půl procenta, a to v tom nejlepším případě."

„Nelžete mi?"

„Klidně vám pošlu lékařskou zprávu."

Zvedl se a roztřeseně došel k posteli. Zadíval se na pistoli a přejel po ní prsty. Byla ledová.

„Jak můžu vědět, že je vážně nabitá."

„Můžete se podívat. Je v ní jeden náboj."

„Co když je to celý jeden vtip? Co když tu máte kamery a ve chvíli, kdy dám hlaveň ke svý nebo Rudolfově hlavě, tak se rozsvítí světla, vyběhne moderátor a já budu buď za sobce a největší zrůdu na světě, nebo hrdina?"

„Věřte mi, na tak ubohé vtípky nás neužije."

„A proto nás tu držíte jako laboratorní krysy." Málem se rozplakal. Tohle už nezvládal. Takový útok na psychiku byl moc.

„Jde o experiment."

„Jděte s experimentem do prdele," hlesl po několika minutách a pohladil bratra po tváři.

Tohle bylo špatně. Celá ta situace byla na hlavu postavená, nemorální, nehumánní a hlavně nelegální. Nemohli ho nutit, aby rozhodl o něčím životě. Nemohl se přece zastřelit. To nešlo. Bylo mu dvacet jedna, sakra, měl celý život před sebou. A nemohl to udělat ani Rudolfovi. Měl teprve sedmnáct... Ale je z něj ležák, co maximálně tak pohne očima. On umírá, jen mnohem rychleji než já. Takovej život, to by bylo šílený utrpení.

Zavrtěl hlavou. Takové myšlenky musí dostat z hlavy. Nic neudělá ani jednomu z nich. Není nějaký psychopat, aby střílel lidi na potkání. Natož když šlo o jeho rodinu.

„Čtyři hodiny."

„Zastavte to, prosím," řekl tiše.

„Bohužel vás nemohu pustit, dokud nebude experiment dokončen, je mi líto."

„Trhněte si, vy sráči!" vykřikl s očima plnýma slz a rozmáchl se rukama. „Jděte už kurva někam. Tohle prostě neudělám. Nemůžu ho zabít, je to můj brácha. Jinou rodinu už nemám, chápete to? Už nikoho, vůbec. Je poslední, kdo mi zůstal. Nemůžu přijít i o něj!" Slzy si razily cestu po jeho tváři a teklo mu z nosu.

„V tom případě je volba jasná. Zastřelte sebe."

Ten chlad, s jakou to osoba na druhém konci vyslovila, se mu zaryl do morku kostí. Roztřásl se, podlomily se mu nohy a padl na kolena.

„J-Já nechci umřít. Nechci."

Naplno se rozbrečel. Klečel vedle bratrovy postele, hrbil se, rukama se opíral o zem a brečel. Nechápal to. Čím si tohle zasloužili? Proč oni? Čím je tak zaujali? Proč to nemohl být někdo jiný? Sice přemýšlel sobecky, ale na tom nezáleželo. Tohle nemělo potkat je, ale nějakou jinou dvojici. Oni už vytrpěli dost, nezasloužili si další ránu. To nebylo fér.

„Tři hodiny."

Rozškytal se. Měl promočené tričko, potem i slzami, potřeboval na záchod, měl hlad a chtěl pryč. Chtěl zmizet, tak daleko, že by ho nikdo nenašel. Tak daleko, že by nikdo nevěděl, že kdy existoval. Nemohl udělat ani jedno. Nemohl se zastřelit, zabít se, neměl na to. A zabít bratra? To vůbec, přes to nejel vlak. Musela být nějaká třetí možnost, která nekončila smrtí.

Stoupl si k bratrovi a zahleděl se mu do těch bledých očí. Hledal v nich odpověď, vztek, strach, cokoliv. Ale nic tam nebylo. Civěl do prázdna, nevnímal, co se kolem děje. V tu chvíli se v něm cosi přeplo. Cítil to, slyšel to cvaknutí, jako když zmáčknete vypínač. Znovu se podíval do světlounce zelených studánek. Měl pravdu. Jeho bratr byl mrtvý zevnitř. Ty oči to dávaly celou dobu najevo. Možná se hýbaly a reagovaly na něj, občas zamrkaly, ale jinak byly mrtvé. Život z nich vyprchal už dávno. Možná mu bilo srdce, dýchal a fungoval mu mozek, ale Rudolf už byl pryč. Zbyla po něm jen tahle bezmocná schránka. Jeho bratr nenávratně odešel.

„Dvě hodiny."

Ta slova ho dokonale probrala. Projela jím jako nůž. Musí to udělat. Prokáže mu tím laskavost. Celou dobu se tomu bránil, ale nyní, když se na něj doopravdy podíval, když viděl ty oči, měl jasno. Věděl, kdo z nich odsud odejde.

Pomalu uchopil revolver. Nikdy s ním nestřílel, netušil, jak se s ním správně zachází. Všechny znalosti pochytal maximálně tak z akčních filmů, na které se s bratrem dívali. Vzal ho do obou rukou. Byl ledový jako Rudolfova dlaň. Ustoupil od postele o několik kroků, až se zády dotkl zdi. Zhluboka se nadechl a zamířil.

Snažil se, aby se mu netřásly ruce, ale nešlo to. Pohled se mu zamlžil slzami. Před očima se mu míhaly vzpomínky na jeho malého bratra. Jak ho učil jezdit na bruslích. Jak mu poprvé ošetřoval rozbité koleno. Jak s ním řešil první rozchod.

Rozvzlykal se, musel se opřít o zeď za sebou. Tohle nezvládnu, pomyslel si. Třásl se po celém těle, byl tak slabý. Pomalu zvedl ruce, zamířil a nadechl se.

„Promiň, bráško. Dělám to kvůli tobě," hlesl, popotáhl a natáhl kohoutek. Ozvalo se cvaknutí, znělo mu skoro hlasitě jako výstřel, který jej měl brzy následovat.

Pohled se mu znovu rozmazal, ale tentokrát zamrkal. Věděl, že se musí trefit přesně, aby netrpěl. Nedokázal by se na něj dívat, jak chroptí, dusí se a bojuje o život. Napadlo ho, jestli by sebou vůbec cukal, když je ochrnutý.

Na chvíli se mu povedlo zaostřit. Ruka se přestala třást. Stiskl spoušť.

Ozval se výstřel.

„Experiment dokončen."

V tu chvíli se probudil. Hlasitě lapal po dechu, slzy mu tekly po tvářích a škytal. Vyděšeně se rozhlížel kolem sebe. Byl v pokoji. Ve svém pokoji. Ležel v posteli, slzy mu smáčely polštář s modrým povlečením. Samou úlevou se rozplakal. Nic z toho se nestalo. Byl to sen. Svého bratra nezabil, jeho bratr - jeho bratr. Zarazil se, snažil se vzpomenout si, co je realita a co sen.

Ztratil se v tom, co je skutečné a co ne. Rozsvítil lampu, kterou měl na stole, a pomalu vstal. Došel k pracovnímu stolu a otevřel šuplík, do kterého si schovával všechny důležité dokumenty. Mysl se mu začala trochu projasňovat. A pak to našel. Lékařská zpráva. Naprosto totožná s tou, kterou svíral v ruce ve snu. Takže to se mu nezdálo. Najednou se rozvzpomněl, co se stalo. Rudolf jel na kole domů ze školy, když ho smetl nějaký opilý idiot. Naštěstí měl helmu, takže na místě nezemřel, ale byl v hodně špatném stavu. A už tři měsíce ležel v kómatu. Jeho stav byl naprosto totožný s tím, který mu sdělila ta tajemná osoba ve snu.

Podíval se na hodiny a rozhodl se, že spát už raději nepůjde. Hned jak se otevře nemocnice, tak bratra navštíví. Musí mu toho tolik říct. A omluvit se za to, co udělal ve snu. No a co, že šlo o sen, udělal příšernou věc.

Uvařil si kávu a po zbytek noci se snažil uklidnit své třesoucí se tělo, aby mohl v osm usednout za volant a vyrazit za Rudolfem. Bohužel se mu to nepodařilo, a protože se bál, aby se někde nevyboural, musel jet autobusem a metrem. Cesta pro něj byla utrpením. Nesnášel městskou dopravu, a navíc byl pořád otřesený kvůli tomu snu. Byl rád, že zvládl z autobusu vystoupit včas.

Do nemocnice skoro běžel. Byl celý nesvůj. Ve výtahu sebou málem seknul, jak byl nervózní. Omylem zajel do vyššího patra a musel sbíhat schody. Konečně dorazil na správné místo. Se srdcem až v krku otevřel dveře od bratrova pokoje. Množství hadiček a přístrojů ho jako vždy vyděsilo. Bylo mu úzko, když kolem všech těch strojů procházel, aby se dostal ke svému bratrovi a mohl se mu podívat do očí, které jako jediné reagovaly na své okolí. Usmál se, když spatřil ty jeho zelené oči. Opravdu byly zvláštně pohaslé, ale ne tolik jako ve snu. Už se nadechoval, aby něco řekl, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupil doktor.

„Á, dobrý den, už jsem vám chtěl volat."

Milan zbystřil. Tohle něco znamenalo. Lepšil se snad stav jeho bratra?

„Proč?"

„No, mám pro vás jistou zprávu. Myslím, že byste se měl posadit."

Zatmělo se mu před očima. To ne. To se nesmí stát. To není pravda. Prostě ne. Tohle nejde. Byl to jen debilní sen, ne nějaká věštba. Už když si sedal na židli, věděl přesně, co uslyší.

„Protože stav vašeho bratra je velmi kritický, nezlepšuje se, spíše se dokonce zhoršuje, rozhodl se hlavní lékař, že by pro něj bylo nejlepší jej odpojit. Samozřejmě jen s vaším souhlasem."

Začalo mu pískat v uších. Schoval si hlavu do dlaní a zhluboka dýchal. Tohle nebyl sen. A on si tak přál, aby neměl pravdu. Aby se mu to zase jen zdálo a probudil se ve své posteli a ráno u snídaně se s Rudolfem pozdravili a vyprávěli si hloupé historky. Cítil, jak mu mezi prsty protékají slzy. Okrajově vnímal, že na něj doktor mluví, ale nebyl schopen rozeznat jednotlivá slova.

Zase měl rozhodnout. Zase měl volit mezi životem a smrtí. A tentokrát bez šance na probuzení.