Poslední paprsky zapadajícího slunce prosvítaly skrz okenní tabulky domku na stromě a kreslily po podlaze spletitý obrazce. Byl konec června, vchodem dovnitř vál teplej vítr a přinášel sebou vůni květin a vlhký trávy. Válka skončila asi měsícem, ale až do včerejšího dne mě pořád pronásledovala. Výslechy a slyšení před starostolcem mě nutily prožívat všechno znova a znova. Každej podělanej den tý podělaný války. Hrozil mi Azkaban a já si postupem času začala říkat, že i cela by byla lepší než ty věčný připomínky hrůz, co jsem provedla já sama, nebo lidi kolem mě.

No a před přibližně čtyřiadvaceti hodinama konečně padl rozsudek. Osvobodili mě v plným rozsahu a já byla zase jen bezúhonná čarodějka se slušivým tetováním na předloktí. Jenže mě se stejně vůbec neulevilo. Připadalo mi, že už ani nevím, jak žít normálně – bez války, bez vidiny, že zejtra už nikdy nemusí přijít. Nedávalo mi to smysl. Nic z toho mi nedávalo smysl.

A teď jsem seděla v bráchovým dětským útočišti a místo užívání si slunečních paprsků jsem sledovala modro stříbrný odlesky zimy, který se třpytily po stěnách všude kolem mě. Vycházely z přívěsku na mým krku, se kterým jsem neustále točila a kroutila. Sněhová vločka od Jamese Pottera si hověla na řetízku hned vedle dračího zubu od Billa a přinášela do dřevěný, špatně utěsněný místnosti iluzi zimy. Do toho navíc neustále brebentila nějaký šílený moudra, který mě občas donutily protočit oči a jindy mě dotlačily skoro až ke smíchu.

Pamatuj, že v minulosti nejspíš zrovna chodím po chodbách hradu a říkám něco, co tě děsně rozčiluje!

Až tohle uslyšíš, budu nejspíš zpátky ve své době... nebo možná v čase, kdy byly zvonáče vážně cool!

Doufám, že jsi šťastná, Rory. Kdybych tě teď mohl vidět, chtěl bych ti připomenout, jak strašně úžasný jsem!

S tichým smíchem jsem zavrtěla hlavou a přestala se vločky dotýkat. Tehdy utichl Jamesův hlas, stejně jako zmizely odlesky ze stěn. Loňský Vánoce se zdály bejt tak děsně vzdálený, i když od nich uplynul teprve půl rok. Připadalo mi, jako kdyby se to stalo někomu jinýmu, rozhodně ne mě. Tak moc jsem se do tý doby toužila vrátit a nemyslet na nic, co se právě teď dělo kolem. Zavřít oči před realitou a ztratit se v chodbách Grimmauldova náměstí. Ideálně navždycky.

Nejblíž tomuhle snu mě v tu chvíli mohl dostat plánek, kterej jsem od Pottera dostala. Ležel mi v klíně – pořád ještě zavřenej a bez jediný čárky, která by prozrazovala, že je na něm zakreslená mapa. Už notnou chvíli jsem bojovala sama se sebou. Moje hlava chtěla pergamen odložit a zapomenout na něj, protože jenom poukazoval na moji slabost. Jakej smysl mělo vzpomínat na něco, co už se nikdy nevrátí? Sentiment ještě nikdy nikomu nepomohl. Moje srdce ale mluvilo jinak. To si chtělo připomenout chvíle, kdy jsem cejtila víc než jen strach, úzkost a zoufalství. Chvíle, kdy jsem nemusela bejt zrádcem, špehem, ani vůdcem. Chvíle, kdy jsem mohla bejt prostě jenom Rory. Jamesova Rory.

A srdce nakonec vyhrálo.

„Slavnostně přísahám, že Jamese Pottera nemůžu dostat z hlavy," zamumlala jsem se špičkou hůlky položenou na pergamenu. „Otravnější heslo jsi fakt nemohl vymyslet, Pottere."

Jakmile se ale po plánku začaly rozbíhat jednotlivé čáry a vykreslovat precizní mapu Blackovic rezidence, nechala jsem se unýst ne tak dávnou minulostí, kdy jsem strávila jedny bláznivý svátky ve společnosti ještě bláznivějšího kluka.

První z mnoha vykreslenejch kytek patřila zimní zahradě a momentu, kterej nám ukázal, že chemie mezi náma je až děsivě intenzivní. V životě by mě nenapadlo, že někomu skočím na laciný komplimenty a štěněcí pohled, ale ten večer mě k němu proti vlastní vůli táhlo úplně všechno. Jeho vůně, teplo jeho kůže, tón jeho hlasu. Bylo to jak nějaký zaklínadlo, proti kterýmu jsem neznala protikouzlo. Jasně, tenkrát šlo čistě jenom o fyzično, o nic víc, ale síla tý přitažlivosti byla fakt absurdní. Připadala jsem si jako blázen, když jsem si pak půlku noci představovala, co přesně by se stalo, kdyby nás Marlene nevyrušila.

„Najdu si tě později," slíbil mi ten večer James a svýho slova dostál hned druhej den po snídani.

Jemně jsem se hůlkou dotkla kvítků plnících prostor skromný knihovny Grimmauldova náměstí. Mapa se rozestoupila a odhalila jednu z Jamesovejch praštěnejch kresbiček. Na týhle jsem se natahovala pro knížku a on mi stále dokola dával a sundával ruku ze zadku s výrazem nadpozemskýho nadšení.

To ráno za mnou přišel do knihovničky, kde jsem se snažila najít jakoukoliv publikaci, která by nám mohla p

omoct dostat všechny zpátky domů. Zrovna jsem stála na nízký stoličce a natahovala se pro jednu ze zaprášenejch bichlí, když za mnou tiše cvakly dveře a ozvaly se zvuky kroků na parketový podlaze.

„Chceš pomoct, nebo se můžu jenom koukat?" zeptal se hravě, když došel přímo za mě, až mě v nose zašimrala vůně pryskyřice a vosku na košťata.

„Co bys řekl, Pottere?" ušklíbla jsem se, aniž bych se na něj podívala.

James se za mejma zádama zachichotal, načež prohlásil: „Takže pomoct!" a položil mi svou horkou ruku přímo na zadek.

Nečekala jsem to, takže jsem krátce ztuhla. Hned nato jsem na něj ale pomalu otočila hlavu s všeříkajícím výrazem ala děláš si prdel, Pottere? Ani jsem nemusela nic říkat, nebyl pitomej, občas mi přišlo, že si na blbce jen hraje, aby od něj nikdo nic nečekal.

„Co?" zazubil se nevinně. „Pomáhám ti, abys náhodou nespadla, Blacková."

„Jak jsi šlechetný," konstatovala jsem ironicky. „Buď tý lásky, sundej ruku z mýho zadku a pak se natáhni támhle pro tu blbou knížku, co vypadá jako vázaná v lidský kůži."

„Ano, slečno!" Zasalutoval a můj požadavek splnil do posledního puntíku. Jakmile držel knížku v ruce, několikrát ji otočil zepředu dozadu a zase obráceně, než mi ji podal. „Co se v ní pro Merlina píše? Jak někomu nechat narůst další ruce, nebo hlavy?"

„Spíš, jak ho o ně připravit," odpověděla jsem a odložila bichli na stolek vedle svýho ranního hrnku čaje. „Nikdo by nechtěl, abys měl dvě hlavy, Pottere, to mi věř. Obzvlášť, kdyby měly obě funkční hlasivky."

„Ale já bych si pak mohl založit kapelu," odvětil s hravým úsměvem, načež si hrcnul na jednu židli, sáhl do kapsy hábitu a položil na stůl drobej vánoční stromeček, ozdobenej naprosto bláznivejma ozdobičkama a žárovičkama. Byl stejně šílenej jako jeho autor. Než jsem se ale stihla zeptat na jeho účel, už mě sledoval s mírně ustaraným pohledem a s hlavou podepřenou rukou. „Jsi v pohodě, Rory? Však víš, po tom včerejším výstupu s Marlene. Fakt plácla strašnou kravinu."

„Ona sama je kravina," zabručela jsem. Netušila jsem, kam celou tou konverzací mířil, ale stejně jsem si přisedla ke stolu a přitáhla si hrnek s čajem, kterej jsem si hůlkou trochu přihřála. „Může bejt ráda, že má pořád kompletní ten svůj dokonalej chrup."

„Nechceš mi něco říct o tom Adrianovi? Musel to být docela bourák, když tě dokázal uhnat."

Potter se pustil na tenkej led, ale jeho starost se zdála bejt fakt upřímná. Popravdě byl úplně první, kdo se mě kdy zeptal tímhle způsobem na Iana. Všichni se vždycky ptali, jak je mě a jestli chci mluvit o tom, jak děsně mizerně mi je, ale nikoho nezajímalo, jestli třeba nechci mluvit o něm. I to byl nejspíš důvod, proč jsem Jamese okamžitě neposlala do míst, kde slunce nikdy nesvítí.

„Ian byl," zamyšleně jsem si olízla rty a chvíli sledovala kouř, stoupající z hrnku s čajem. James celou dobu trpělivě čekal a nijak moje přemýšlení nepřerušoval. „Skvělej kluk. Zmijozel, pochopitelně, ale přátelskej, dobrosrdečnej, vtipnej. Vždycky mě dokázal rozesmát, když jsem měla blbej den. A přitom se mnou nikdy nejednal v rukavičkách, protože to není nic, na co bych si potrpěla. Když umřel... bylo to, jako kdyby zhasly všechny světla na obloze a zůstala jenom tma. Na jeho pohřeb skoro nikdo nepřišel. Jenom proto, že to byl Wilkes. Jako kdyby si mohl vybrat svůj původ," dodala jsem hořce.

„Wilkes?" zopakoval po mě James s viditelným překvapením. „On byl syn Nathaniela Wilkese?"

Zaraženě jsem se narovnala a zadívala se na něj. „Tys ho znal? Byl to smrtijed."

„Nathaniel Wilkes? Smrtijed?" V jeho tváři bylo vidět naprosto jasnej šok. Zřejmě to byla informace, kterou by nikdy nečekal. „Hele, neumím si představit zmijozelského, který by byl s menší pravděpodobností smrtijed, než byl Nate. Moc jsem ho neznal, byl starší, ale nepatřil k těm, co by šlapali po studentech v jiných kolejích. Byl to prefekt, a co si pamatuju, vždycky se smál. Byl pořád samý vtípek. Docela v pohodě kluk."

Dost dlouho jsem ho mlčky sledovala, než jsem se donutila k odpovědi. Všechno jsem si to přebírala k hlavě a myslela přitom jenom na to, jak moc rád by tohle Ian slyšel. Vsadím se, že by se mu neuvěřitelně ulevilo, kdyby konečně neslýchal jenom o tom, že byl jeho táta ďáblovo sémě.

„Škoda, že to nemůžeš říct Adrianovi," pousmála jsem se. „Vsadím se, že by mu to udělalo radost. Nikdy svýho otce nepoznal, umřel asi rok před koncem války."

„Koukám, že ta válka stála život vážně hodně lidí. I těch, co se mnou chodí do školy. Nedokážu si to vůbec představit." James si podepřel hlavu rukou a tou druhou několikrát poklepal prsty do desky stolu. „Je to, jako kdyby se to mělo stát někomu úplně jinému."

„Nikdo by neměl znát svůj osud," pokrčila jsem ledabyle rameny, abych dala najevo, co si o tom myslím. „Je to kontraproduktivní. I věštby jsou hovadiny, který jen způsoběj, že si na sebe lidi ten konec sami přivolaj už jen tím, jak se mu hystericky snažej vyhnout. A teď mi řekni, Pottere," nadechla jsem se. Už jsem nechtěla znít jako zranitelná husa ani jedinou další vteřinu, i tak to trvalo na můj vkus až moc dlouho. „Co má do prdele bejt zač tenhle stromeček a proč pro Merlina zrovna tancuje?!"

Můj pohled už pár poslední vteřin mířil na bláznivou dekoraci, který jako kdyby najednou vyrašily nohy, na kterejch začala skákat a pérovat. Myslím, že to měl bejt tanec, ačkoliv to působilo spíš jako dost ošklivej záchvat.

„Stepuje," odvětil James se širokým úsměvem, jako kdyby to byla snad naprostá samozřejmost a já byla totálně na hlavu, že se vůbec ptám. „Je hezký den, má radost ze života, tak si tu prostě jen tak tancuje a chce tím zlepšit i tvůj den."

„Můj den?" zopakovala jsem po něm, jako kdybych zrovna mluvila s naprostým idiotem. „Ten naprosto nejkýčovitější stromeček skrz všechny alternativní vesmíry, co se tady kroutí, jak v nějaký posmrtný křeči, mi má zlepšit den? Co jsem podle tebe zač? Otec Vánoc, kterej se v přestrojení za protivnou studentku vydal na zem, aby si ověřil, jak moc jsou mu tady lidi oddaný?"

„Ale ne, to ne," zavrtěl hlavou. „Otec Vánoc by nikdy nemohl vypadat tak božsky! Nemáš náhodou v příbuzenstvu nějakou vílu?"

„Jo, skoro jo. Jedna taková si vzala chlapa, co mě připravil o pannenství, nějaký další dotazy?" ušklíbla jsem se a mávnutím ruky shodila stromek do polohy ležmo. To mě ovšem nenapadlo, že se začne okamžitě točit a předvede nějakej další ujetej taneček. S hlubokým povzdechem jsem si rezignovaně položila čelo na knížku vázanou v kůži a zavřela oči. Nejspíš jsem doufala, že když budu dostatečně trpělivá, ten bláznivej jelen prostě odejde.

„Sakra," zaklel. „Dobře, blbý dotaz, promiň. Každopádně, Blacková, nelíbí se mi tvůj přístup ke svátkům. Uděláme dohodu, co říkáš?"

„Ne," odpověděla jsem s hlavou stále položenou na stole.

,„Tak já ji udělám sám se sebou!" Nenechal se odbýt. Hloupej. Paličatej. Otravnej. „Přísahám, že do Štědrého dne tě naučím mít zase ráda Vánoce!"

„Hodně štěstí, Pottere," ušklíbla jsem se a rezignovaně znovu zvedla hlavu. „A teď vysmahni. Nebo buď co k čemu a pomoz mi projít ty knížky."

Zůstal a dalších pár hodin mě vytáčel svou neschopností zavřít zobák. Typickej Potter.