V podvečer Božího hodu byla rezidence Potterů vzhůru nohama. Lily běsnila a chystala se na cestu do Bradavic. Měla se tam sejít s Isoldou Vaneovou, které měla hodně co říct o její laxnosti k výchově vlastní dcery. Chodila přitom po pokoji jako lvice v kleci a neustále si pro sebe něco mumlala. Několikrát si dokonce kvůli rozrušení špatně zapnula knoflíky na košili.

„Šetři ji, miláčku. Ne, že ji sežereš. Nezapomínej, že naše dcerka taky není úplnej andílek," pousmál se Sirius a políbil svou ženu na čelo. „Párkrát se nadechni a jednej s chladnou hlavou. Od výstupů jsem tu já."

„Zasloužila by zakousnout! Není to první incident!" Lily se zahleděla na hodiny, které jí prozradily, že je nejvyšší čas odejít. „Musím jít. Dej na ni pozor - Podle Poppy má ošklivý otřes mozku."

„Neboj, dohlídnu na ni, Lils, klidně běž a nedělej si starosti, hm?"

Po těch slovech Lily Blacková přikývla a zmizela ve víru zelených plamenů.

Sirius si zhluboka povzdechl a ztěžka dosedl do pohodlného křesla před krbem. Jednu ruku si dal před rty v zamyšleném gestu a ve druhé sevřel skleničku s whisky. Pohled mu přitom celou dobu mířil do plamenů, ve kterých jako kdyby hledal odpovědi na nespočet otázek. Neodpovídaly, ale zdálo se, jako kdyby chápaly.

„Tati?" ozvalo se tiše ode dveří. Rory se jednou roztaženou dlaní opírala o zárubeň a mírně se přitom zakymácela, až se musela chytit i druhou rukou. Nevypadala dobře. Hlavu měla ovázanou silným obvazem, tvář i ruce poseté různě hlubokými škrábanci a krk i dekolt zdobila spálenina pokrytá hustou zelenou mastí, která měla pomáhat s hojením. „Můžu k tobě? Prosím. Nechci bejt sama."

Sirius se lehce pousmál, odložil skleničku a roztáhl svou otcovskou náruč, do které se Rory klopýtavě svalila a okamžitě se v ní schoulila. Posadila se mu do klína, nohy nechala viset přes područku křesla a hlavu si opřela kamsi k jeho rameni, kde mohla zřetelně slyšet tlukot jeho srdce. Buch buch, buch buch. Neexistovalo nic, co by si v tu chvíli přála poslouchat raději.

„Jsi v pohodě, zlato?" zeptal se starostlivě Sirius a lehce pohladil Rory po paži.

„Jasně, je to jen pár škrábanců," odvětila. „Nic, co by se za pár dní nezahojilo."

„Na ty já se ale neptám."

„Nevím, co tím myslíš," zavrtěla vzdorovitě hlavou, ačkoliv to věděla moc dobře. Jen si nebyla jistá, jestli je připravená o tom mluvit.

„Drahoušku... sedíš tu na mě ve famfrpálovým dresu. To už samo o sobě svědčí o tvým zvláštním stavu. Prohlídla sis ho vůbec, než sis ho nasadila?"

„Jo, no... je fialovo stříbrnej, je na něm nápis 'Blacková' a nějaký číslo," mávla na oko nezaujatě rukou. Ve skutečnosti ho opravdu nezkoumala. Jakmile ho vyndala z krabičky, kterou ji James daroval, okamžitě se jí v rukou zvětšil na tu správnou velikost a ona si ho bezmyšlenkovitě oblékla.

Voněl jako vosk na košťata.

Sirius s letmým úsměvem zavrtěl hlavou. „Jo, je na něm jednička. A ta jednička na parohy, drahá."

Rory se zhluboka nadechla a rezignovaně zavřela oči. „Jistě, že tam jsou parohy. Že já si to nezkontrolovala. Ten kluk mě bude rozčilovat i z hrobu."

Sirius se rozesmál, až téměř osvobozujícím způsobem. Hladil Rory po zádech, jako kdyby tím chtěl rozptýlit temnotu, která na ni zjevně dopadala. „To je náš James. Nikdy tě nenechá na pokoji, i kdyby měl poslat znamení až z druhý strany."

„Omlouvám se," povzdechla si. „Promiň, že jsem vám o tom nic neřekla. Zase. Už se z toho začíná stávat tradice, ale tentokrát jsem to myslela fakt dobře, já..."

„Hej, hej," zarazil ji Sirius. Něžně chytil její bradu, aby zabránil dalším omluvám a mírným tlakem ji pozvedl hlavu výš, aby se jí mohl zadívat přímo do slzavých očí. „Já vím, Rory. Vím to. Mluvil jsem o tom všem s Harrym. Když pominu, že je teď šíleně vytočenej, tak sám uznal, žes v tomhle měla pravdu. Já...," zhluboka se nadechl, „myslím, že by to máma nezvládla. Má toho na bedrech tolik. Tohle by jí rozhodně nepomohlo. A už vůbec by ji neudělala dobře myšlenka tebe a Jamese, tím jsem si jistej, drahá."

Rory si krátce odkašlala a promnula si zátylek. „No, ale když vezmeš v úvahu časovou osu, tak vlastně máma vlezla do zelí mě, no ne?"

Tichošlápek na ni chvíli překvapeně hleděl. Pak ale zaklonil hlavu a znovu se upřímně rozesmál, až mu do očí vyhrkly slzy. „Děvče," uchechtl se, když byl konečně schopný znovu mluvit, „je mi úplně jasný, že ten blázen se za tebou honil, jak srnec v říji. Jsi přesně jeho typ."

„Jo, byl otravně sladkej," odvětila pobaveně, znovu zavřela oči a ještě jednou se ke svému otci přitulila. „Není to tak, že bych to plánovala. Prostě... to bylo silnější než já."

„Víš, Rory - vy dva - to možná nebyla úplná náhoda. Možná vás svedlo dohromady něco jinýho. Jsem skeptik, ale našlo by se pár věcí, který mi teď dávaj mnohem větší smysl."

„Jak to myslíš?"

Aurora se od něj lehce odtáhla a zadívala se mu do tváře z jakou otázkou v očích. Sirius ji místo odpovědi opatrně pomohl zpátky na nohy a ovinul ji ruku kolem pasu, aby se mu po cestě neskácela na zem. „Něco ti ukážu, zlato."

Zvědavost ji okamžitě přemohla a nechala se doprovodit do rohu obývacího pokoje, kde měl Sirius velkou vitrínu se svou sbírkou gramodesek. Chvíli mezi nimi pátral pohledem, než našel tu, kterou hledal: With the Beatles. Opatrně ji vytáhl ven a vložil Rory do rukou.

„Tahle deska vyšla v šedesátým třetím. Často jsme spolu s Jamesem poslouchali muziku a tahle byla jeho nejoblíbenější. Netušil proč. Vždycky se smál a tvrdil, že byl možná v alternativní realitě John Lennon a hrál ji pro nějakou ženskou, proto se u ní tak cejtí. Dal jsem mu k sedmnáctinám jeho vlastní kopii. Chceš si ji pustit?"

Přikývla. Natáhla se pro ohmatané album a krátce si prohlédla obě strany obalu. Spolu s deskou z něj vypadl i zelený kapesník s monogramem, který se pomalu snesl až k zemi. Rory opatrně položila desku na gramofon a sklonila se, aby kapesník zvedla. Když ho otočila, uschlá fialová květina, stále dokonale zachovalá, tiše sklouzla na její dlaň. Sevřela ji mezi prsty a na okamžik zavřela oči, zatímco první tóny All My Loving zaplnily pokoj. Prsty přejela po jemných lístcích, které přesto, že byly křehké, jakoby k ní mluvily hlasem minulosti. Všechno jí to přišlo tak podivně vzdálené a přitom blízké. Při vzpomínce na Jamese mnohem spíš než bolest cítila podivnou melancholii. Chyběla jí Jamesova bezprostřednost, jeho nakažlivý smích, ale zároveň neměla chuť se schoulit do klubíčka a proplakat další měsíce, jako když přišla o Iana. Tohle bylo jiné. Nevěděla jak, ale bylo.

„Fialka," zašeptala, jako by se bála, že hlasitější slovo naruší kouzlo okamžiku.

„Jamesova nejoblíbenější. Víš, jak jsi přišla ke svýmu prostřednímu jménu, Rory?" přerušil Sirius tiše její dlouhé mlčení.

„Jelikož Narcissa jako kmotra měla taky květinový jméno. Stejně jako Petunie a máma chtěla dodržet tradici," zamumlala Rory s květinou i kapesníkem stále sevřenými v dlani.

„Narodila ses na Jamesovy narozeniny. Přišlo nám proto logický pojmenovat tě po kytce, kterou měl ze všeho nejradši."

„To ale nedává smysl," zamračila se Rory a na čele se jí prohloubily vrásky. Ze všech těch informací jí trochu rozbolela hlava, až si musela jemně promnout spánek. „To všechno se stalo dřív, než jsem se narodila. Nemohla jsem na to mít vliv. Je to jen... divná náhoda."

„Někdo tvrdí, že čas není čára, ale spíš elipsa," pousmál se Sirius.

„Ale notak, tati," protočila Rory oči. „To už zní skoro jako Trelawneyová. Že tys pil víc, než je zdrávo? Koupil sis taky cherry?"

Sirius pobaveně zavrtěl hlavou, ale nenechal se odbýt. „Jsem ten úplně poslední, kdo by věřil na takový kraviny, ale možná na tom všem přece jenom něco bude. Možná jsi jenom uzavřela celej ten kruh. Pomohla jsi Jamesovi vidět realitu světa. Možná díky tomu dospěl z kluka v muže, aniž by si to sám uvědomil."

„I on mi pomohl," zamumlala tiše. „Aspoň na chvíli mi mohlo bejt zase jenom šestnáct. Nic víc, nic míň. Byly to vlastně docela fajn svátky. Hodně jsem se smála. Už jsem ani nevěděla, jak to zní." Rory opatrně položila kapesník na gramofon, kde se snesl vedle otáčející se desky, a jemně se usmála. Hudba se rozléhala místností, pohlcující každou prasklinu ticha, a v jejím nitru se mísil neklid s přijetím. „Možná," řekla po chvíli ticha, její hlas byl téměř ztracen v posledních tónech písně, „máš pravdu a některý věci jsou prostě předurčený. Některý kytky nikdy nezvadnou. A některý písničky... některý písničky zůstanou věčný."

🪻🪻🪻🪻🪻

A je tady konec. Díky všem, kdo se se mnou vydal na tuhle divokou, mnohdy kontroverzní jízdu skrz historii. Vrátit se zpátky k Rory pro mě bylo strašně fajn, já tou holkou i po těch letech pořád žiju a přijde mi, jako kdyby byla mou součástí. A spojit ji s Poberty bylo prostě... snové :) Každopádně jsem přislíbila ještě drobný bonus, který se doufejme objeví do konce tohoto roku (když ne, tak krátce po něm), protože jsem byla přesvědčena, že James a Rory si spolu zaslouží ještě pár scén.

A teď už všem přeji krásný nový rok a doufám, že se tu budeme příští rok zase potkávat :)