Zdi Grimmauldova náměstí ode dne svého vzniku nikdy nezažily předvánoční čas jako toho roku. Dům byl naplněn lidmi, hlaholem a i přes občasné bouře emocí i klidem a smíchem. Walburga Blacková musela ve svém hrobě rotovat jako briskně odražený potlouk, pokud se k ní posmrtnou poštou donesly zprávy o koncentraci nečisté a krvezrádné krve v jejím kdysi temném a chladném sídle.

Regulus Black se ze dne na den stal nejspokojenějším člověkem obývajícím rodinnou rezidenci za posledních několik generacích. Nenáviděl samotu a izolaci, ke které ho donutil Fénixův řád. Chápal ji, to nepochybně, ale nijak ho netěšila. Nenáviděl řeči o tom, jak moc důležité jsou jeho znalosti o viteálech pro celý osud Británie, a jak obrovskému nebezpečí by se vystavil, kdyby náhodou potkal jakéhokoli následovníka Pána zla. Byl spolu s Harrym nejhledanějším veřejným nepřítelem s obrovskou sumou galeonů vypsanou na svou hlavu. A to stálo za pendrek ještě víc než nejstarší verze Komety.

Teď ale bylo všechno jinak. Nikdy nevstával do tichého a chladného domu a pokud zatoužil po dlouhém večeru stráveném nad skleničkou vychlazené whisky, doplněnou příjemnou konverzací, vždycky se našel někdo, kdo mu rád dopřál společnost.

„Vypadáš spokojeně," usmála se Rory, když se k němu po dlouhém odpoledni, stráveném nad knihami o cestování časem, svalila na pohovku a opřela si o něj hlavu.

Regulus se usmál jemným, sotva znatelným úsměvem, který si schovával jen pro své nejbližší, a něžně ovinul ruku Rory kolem ramen. „A proč bych nebyl? Připadám si jak v jiný dimenzi. Jako kdyby se tenhle blbej barák z ničeho nic proměnil ve vánoční vesničku."

„Jo, máš recht. Je to na blití. Už chybí jen skřítci s dárečkama a lítající sobi."

„Můžu poprosit Kráturu, aby si oblíkl červenou kombinézu a hodil si pytel přes rameno," poznamenal Reggie poťouchle. Věděl, jak moc Rory nesnášela Vánoce, ale rozhodl se nepřistoupit na její hru. Tyhle svátky mohly být koneckonců jiné i pro ni; pokud to sama sobě dovolí. „A místo lítajícího soba tady máš poblázněnýho jelena. Myslím, že kdyby se naparoval jen o kousek víc, možná dokonce taky vzlítne."

„Zrovna když jsem si myslela, že ta představa už nemůže bejt horší," ušklíbla se a pohledem přeletěla celý prostorný obývací pokoj, který v tu chvíli působil jako reklama na nejnovější přeslazený hit Celestýny Warbeckové.

Harry s Jamesem seděli u velkého okna, za kterým se bez ustání sypaly třpytivé sněhové vločky. Dle posunků a nadšených přikyvování se zcela evidentně bavili o famfrpálu. Jeden nebo druhý zřejmě velebil své jedinečné úspěchy a ten druhý mu nadšeně sekundoval.

U nízkého konferenčního stolku hráli Ron s Peterem nervydrásající partii šachů. Reguluse stálo spoustu sil a vyjednávacích schopností, celé Zlaté trio přesvědčit o nutnosti nevytahoval na světlo Pettigrewovi budoucí hříchy. Dobře věděl, že by se nikdo v takové atmosféře necítil dobře. A ač se Weasley zpočátku zpouzel a odmítal se na Červíčka byť jen podívat, nakonec se nechal ukolébat Marleninými sladkými řečmi a vzal ho na milost. Ta si nicméně vybájila svou vlastní verzi budoucnosti, ve které Peter jistojistě svedl Ronovu matku a je otcem minimálně dvou jeho sourozenců. Když se chystala tuto teorii dál rozvíjet a vymýšlela dětem i potenciální jména, Ronald rezignoval a šel Petera raději vyzvat na přátelský turnaj v šachu, který pak každý den opakovali. Po pár dnech to dokonce začínalo vypadat, že by z nich možná mohli být i přátelé.

Přímo před krbem, v obrovském pohodlném ušáku, seděl Draco, jehož pravá ruka objímala kolem hrudníku usmívající se Hermionu, spokojeně stočenou v jeho klíně jako malé předoucí kotě. Oba vedli tichou konverzaci se zcela očividně uvolněným a klidným Remusem. Ten měl na klíně otevřenou jednu z obrovských knih, jež mu ze školní knihovny sehnala Minerva.

Nikdo z nich ovšem ani přes domělý klid a pohodu nepřestával pátrat po způsobu, jak se vrátit domů; snad až na Marlene, která právě uždibovala vánoční cukroví a nadšeným brebentěním vyprávěla Lily zcela očividně přikrášlený příběh o jedné z místností v domě, kterou dle jejího názoru Walburga jistě používala při radovánkách s Orionem. Regulus neměl to srdce ji vyvést z omylu, a tak si nechal pro sebe, že pokoj používala po První kouzelnické válce Bellatrix k věcem, které měly do smyslných hrátek asi tak daleko jako tlustočerv do Norského ostrohřbetého. Občas je totiž lepší žít ve sladké iluzi, což Marlene uměla skvěle.

Jenom Sirius chyběl. Často se vyhýbal místnostem, které přetékaly svíčkami a cukrovinkami, jako kdyby se bál, že by se od nich mohl nakazit vánoční náladou. Další věc, kterou měli s Rory většinu času společnou. Ona se nicméně kvůli svému strýčkovi občas přemohla, jelikož věděla, jak moc měl rád její přítomnost. Byli spíš nejlepšími přáteli, než strýcem a neteří. Jejich pouto bylo naprosto výjimečné a ryzí.

„A teď si dáme pantomimu!" vyjekla z ničeho nic Marlene a hlasitě zatleskala. „A pak karaoke! Očarovala jsem pár skřítčích hlav, aby zpívaly s námi!"

Hermiona v tu chvíli vyvalila oči a nevěřícně se na Marlene otočila. Zhluboka se nadechla, ale dřív než stihla spustit hromy a blesky, jí ústa přikryla Dracova dlaň, která se snažila zabránit katastrofální hádce.

„Tak dost, tohle je nepochybně znamení pro mě, že už toho bylo pro dnešek moc," zabručela nespokojeně Rory, letmo líbla Reguluse na tvář a co nejkratší cestou se vytratila z obývacího pokoje.

Nedošla ovšem daleko. Hned ve vedlejším pokoji narazila na Siriuse, který posedával na širokém okenním parapetu a s neskrývanou zvědavostí otáčel v ruce drobnou plastovou krabičkou s několika tlačítky a dlouhým kabelem vedoucím k podivné čelence, kterou měl nasazenou na výšku, ne kolem hlavy.

„Co to máš?" zeptala se Aurora zvědavě a několika kroky přešla blíž. Chvíli se zdálo, že ji Sirius ani neslyšel. Jakmile však přešla do jeho zorného pole, zvedl na ni pohled, cvakl tlačítkem a vyndal kabel z uší. Dokonce jí věnoval i vřelý úsměv.

„Tohle mi donesla Hermiona. Prej by se mi to mohlo líbit. Mudlové tomu podle všeho říkají walkman. Je to jako... kapesní gramofon!" zazubil se a odložil malou krabičku vedle sebe na parapet. „Aspoň je to skladnější než gramodesky."

„Možná, ale věř mi, že nic nemá na LPčka, ty jsou věčný," uculila se Rory a posadila se vedle něj na volnou část okna a nohou začala pohupovat ve vzduchu. „Máme jich doma mraky."

Mezi oběma Blackovými se rozlilo příjemné ticho. Doplňovalo ho jen občasné nadšené, nebo zlobné výkřiky z vedlejší místnosti, které svědčily o velice emotivní hře, a tiché kvílení větru za špatně těsnícími okny. Teprve po několika minutách, kdy si oba užívali klidu, se Tichošlápek rozhodl promluvit.

„Rory? Jakej jsem táta? Upřímně, prosím," zeptal se na něco, co ho trápilo od chvíle, kdy zjistil, že má dceru.

Neměl žádný dobrý rodičovský vzor a vůbec netušil, jak by se takový rodič měl vlastně chovat. Jeho matka byla chladná a krutá a otec, ač své syny jistě miloval, nedokázal bojovat s jejím vlivem a raději se utápěl v alkoholu, který mu přinášel příjemnou otupělost. Sirius se vždycky děsil budoucnosti, ve které by mohl být jako oni. Právě proto se už ve třinácti zařekl, že nikdy žádnému nevinnému stvoření nepředá své geny. A očividně se mu to nepodařilo dodržet.

„Ten nejlepší," usmála se Rory bez náznaku jakéhokoliv úšklebku, nebo snad ironie v hlase. Zadívala se přitom Siriusovi přímo do očí, aby mu dala najevo, jak moc vážně to myslí. „Chápavej, podporující, nikdy nesoudíš. Vím, že ať se bude dít cokoliv, ať se všechno posere sebevíc, můžu za tebou přijít a ty se ke mně neotočíš zády. Ale jednu vadu bych přece našla..."

„Jakou?" zeptal se Black, kterého její slova neuvěřitelně zahřála u srdce. Tak přece to dokázal. Dokázal se vymanit ze stereotypů vlastní rodiny a změnit všechno, co na své rodině tak moc nenáviděl. To zjištění bylo lepší než jakýkoliv vánoční dárek, který by ho mohl čekat pod stromem. Doslova ho rozsvítilo zevnitř.

„Neděláš rozdíly mezi mnou a Harrym. Myslím, že bys trochu měl. Jsem koneckonců tvoje a navíc holka, takže..." vysvětlila s očividnou nadsázkou v hlase, která Siriuse upřímně rozesmála. S každou další minutou strávenou v její přítomnosti mu připadalo, že se znají celý život, že je jeho součástí, a že by bez ní snad ani nedokázal žít. Nechtěl si to dokonce ani představovat.

„Zkusím se polepšit," uchechtl se a dokonce se lehce nahnul, aby ji mohl krátce obejmout.

Přijala to objetí vřele a bez jakéhokoliv rýpavého komentáře. Nikdy neodmítla žádný projev lásky od svého otce a neměla s tím v plánu začínat ani s jeho mladší verzí. Když ale přes jeho rameno zahlédla Dvanácteráka, který postával v chodbě a divoce na ni v naprosté tichosti gestikuloval, zase se od něj odtáhla, věnovala mu ještě jeden hřejivý úsměv a seskočila u parapetu.

„Dost muchlovani, tatínku, nech si to pro jiný," uculila se na něj. „Jsi boží, mám tě ráda, ale teď už zase půjdu, ať nám to nezevšední."

S těmi slovy se vypařila z místnosti. Tichošlápek se ohlédl, aby zjistil, kam tak spěchala, ale zahlédl jen její záda mizející za rohem v chodbě. Hned vzápětí se mu navíc v zorném poli vynořil Regulus, na což zareagoval otráveným odfrknutím a posazením sluchátek zpět na hlavu. Tohle všeříkající gesto bylo sice jeho bratrem zaznamenáno, ale rozhodně nebylo respektováno. Reg přešel přes místnost a jediným pohybem mu je stáhnul zase zpátky na krk.

„Co děláš?! Já to poslouchal!" zamračil se Sirius vzdorovitě.

„Neměl jsi to ani zapnutý, tak se nedělej," protočil oči Regulus a usadil se na područku ušáku hned vedle okna. „Proč se k nám aspoň na chvíli nepřidáš, co? Vím, že jsou všichni občas trochu intenzivní, ale i tak je sranda."

„Nejsem si jistej, jestli je slovo intenzivní pro McKinnonovou dostačující," ušklíbl se Sirius, který nakonec přece jenom na parapet odložil walkman i se sluchátky, aby dal bratrovi najevo, že ho poslouchá. „Ale ty jsi očividně poslední, komu by to vadilo. Ještě jsem nikoho neviděl dívat se na ni tak, jak ji sleduješ ty. Ani Dvanácterák z ní nebejval takhle hotovej."

„Nemyslím, že James byl zrovna adept na přítele roku, brácho." Regulus pokrčil nezaujatě rameny, sáhl do náprsní kapsy košile a vytáhl z ní placatku, ze které si přihnul, než ji podal Siriusovi. „Nic proti němu, ale je rozlítanej jak zlatonka. Potřebuje ještě pobrat trochu rozumu."

„Jasně, protože primadona je vzorem ztělesněný dokonalosti. Já se spíš divím, že to s ní Dvanácterák vůbec vydržel tak dlouho. Ty si přes ty růžový brejle nevidíš ani na špičku nosu."

Jestli si Sirius myslel, že tím svého bratra naštve, spletl se. Regulus se jen tiše zasmál, přičemž zavrtěl hlavou. „Siriusi, tenhle rozhovor nemá smysl. Zaprvý znám Marlene tak, jak zatím nikdo z vás. Nebude to mít vůbec jednoduchý, to mi věř, jen ať se teď baví. Zadruhý moc dobře chápu, že z tebe mluví loajalita k Potterovi, vždycky v tomhle budeš stát na jeho straně. Tady ale vůbec nejde o Marlene, že ne? Ty seš nasranej na Jamese."

Tichošlápek zaskřípal zuby a zhluboka si přihnul z nabídnuté placatky. Překvapila ho síla brandy, která mu okamžitě vehnala slzy do očí, až několikrát zakašlal. „Proč bych měl bejt nasranej na Jamese? To já si vezmu jeho vdovu. On je ten, co má právo bejt nasranej."

Regulus jenom povytáhl obočí a s významným pohledem naklonil hlavu na stranu. Sirius rychle pochopil, že ho má bratr přečteného, a že nemá smysl si před ním na nic hrát. To bylo samo o sobě zvláštní uvědomění, ale nebylo nutně špatné. Vlastně to byla příjemná změna od toho nafoukaného kluka, který se po Grimmauldově náměstí nosil jako páv a naparoval se před matkou.

„Fajn," zabručel. „Ten idiot si očividně myslí, že jsem úplně slepej a ještě navíc i blbej. Má tu milion ženskejch, ale on prostě musel upnout všechnu svou pozornost na Rory. Nejradši bych ho za to přiškrtil."

Hluboký a tichý smích mladšího z bratrů rozezněl místnost.„Zdá se, že sis ji rychle osvojil, bratříčku," zazubil se Reg a převzal si od Siriuse zpátky placatku s pitím. „Neber si to tak. Však se nebudou brát, je to jen flirt. Rors měla sakra těžkej rok. Jako vážně těžkej. A trochu se bojím, že před sebou má ještě těžší. Zaslouží si bejt chvíli zase jenom puberťák. Už věčnost jsem ji neslyšel upřímně se smát. Co umřel Ian, šlo to s ní od desíti k pěti."

„Je to tady vážně tak zlý?" zadíval se na něj Tichošlápek s neskrývanou starostí v hlase. Prakticky se nepodívali mimo zdi Grimmauldova náměstí a k Dennímu věštci se také nedostali, takže jejich vědomí o stavu kouzelnického světa bylo stále pouze povrchové.

„Horší, brácho, horší. Ministerstvo padlo před dvěma měsícema, Bradavice už mají taky na kahánku, společnost je rozložená... teď čekáme na zázrak."

„Takže Dvanácterák umřel zbytečně... nic se nezměnilo."

„James nám dal víc jak patnáct let míru. To není nic. To rozhodně není nic," zavrtěl Regulus hlavou. „A už dost pohřebních keců, na ty bude času dost. Pojď si dát tchoříčky, hm?"

Sirius chvíli váhal s pohledem upřeným do očí svého kdysi malého bratříčka, který byl nyní mužem. Dospělým, vřelým, rozumným. Takovým, v jakého doufal také jednou dospět. A když to dokázal Regulus, zbývala tu naděje i pro něj. Nakonec s letmým přikývnutím seskočil z parapetu a oba bratři bok po boku vyrazila zpátky do obývacího pokoje. Zdálo se, že svátky nakonec opravdu spojují.