Nikdo z pobertovské skupinky se neměl k odpovědi. Každému se v očích zračila úplně jiná emoce, ale žádný z nich nevypadal, že by tušil, o čem to ta bláznivá Zmijozelka mluvila.

„Dobře, očividně jsi naprosto pošahaná," promluvila jako první Marlene, která dokonce udělala pár kroků vpřed a postavila se přímo před Siriuse, jako kdyby ho snad chtěla bránit vlastním tělem. „Tak co kdybys nám teď laskavě uhnula z cesty, než tě k tomu donutíme, hm?"

„A taky bys měla vrátit ten plánek, ať už jsi ho vzala kdekoliv!" připojil se okamžitě James.

Tmavovláska si je chvíli měřila neurčitým pohledem, načež se pobaveně uchechtla. „Silný slova na někoho, kdo je technicky už pěknejch pár let mrtvej. No nic... vy chcete vědět, kde jsem vzala plánek, já chci vědět, kde jste se tu vzali vy, takže se teď přesuneme někam mimo tuhle debilní periferii, než nás tu někdo načape, a vzájemně si odpovíme na pár otázek."

„Proč bychom s tebou měli někam chodit? Vůbec tě neznáme. Co sejde na tom, že tu na nás někdo narazí?" vložila se do hovoru i Lily. Její tón nicméně nebyl nikterak útočný, spíš se pokoušela z nastalé situace jakýmkoliv způsobem vybruslit.

„Je vás šest a já jsem jedna. Fakt se vaše profláknutá parta děsí jedný prťavý holky s hadem na hrudníku, co?"

„Měli bychom s ní jít," ozval se nečekaně Remus, který doteď mlčel a pouze sledoval konverzaci. „Celá tahle situace je zvláštní a já bych si rád ujasnil pár věcí. Myslím, že nesejde na tom, kde si o nich promluvíme."

„Zbláznil ses, Náměsíčníku?" zamumlal Sirius směrem ke svému kamarádovi.

Remus ale jeho varovného tónu ani v nejmenším nedbal a rozhodl se vzít situaci do svých rukou. Když procházel kolem Blacka, krátce mu položil ruku na rameno a tiše zašeptal: „Má tvoje oči, Tichošlápku." Pak ho obešel, postavil se přímo před děvče, natáhl k ní ruku a lehce se pousmál: „Jsem Remus. Těší mě. A pokud opravdu nemáme nikoho potkat, naše nejlepší cesta je hned za tvými zády."

Nabízenou ruku přijala a spěšně s ní potřásla. „Aurora. Hlas rozumu se v tobě očividně nezapře už od mládí. A souhlasím, socha jednooký čarodějnice se zdá bejt v současný situaci jako nejlepší volba." Nečekala na reakci kohokoliv dalšího, otočila se k nim zády a přesunula se k soše, na kterou poklepala hůlkou a zamumlala: „Dissendium." Zároveň ještě jednou přeletěla pohledem Pobertův plánek, zašeptala: „Neplecha ukončena" a uklidila ho do kapsy hábitu.

„Dámy první," ušklíbl se Sirius a pokynul Rory směrem k otevřenému hrbu čarodějnice. Zároveň tím směrem postrčil i Marlene, která brkla o vlastní oblečení a div do Zmijozelky nevrazila. „Pokuste se po cestě dolů nezabít."

„Blbečku," sykla Marlene a s námahou uvolnila podpatek z cípu hábitu. „Doufám, že ty půjdeš poslední, nechci smrdět psinou!"

Lily se zhluboka nadechla a vrhla k Rory omluvný pohled. „Přísahám, že takoví nejsou vždycky."

Aurora jen nezaujatě mávla rukou. „Pes, kterej štěká, nekouše. A hádám, že pro barbie platí něco podobnýho."

„Co je barbie?" ozvala se okamžitě Marlene, ale to už Rory zmizela v otvoru do tajné chodby. „Ta holka je děsně oprsklá!"

„Hlavně, že ty seš mistryně taktu, McKinnonová," zabručel Sirius a k překvapení všech se spustil do chodby hned jako druhý. Jakmile se jeho nohy dotkly pevné země, několika kroky zatlačil Auroru až ke zdi a uvěznil ji mezi svými nataženými pažemi. „Nebudu tu hrát žádný hry, holčičko. Koukej mi okamžitě vysypat, co se tady děje!"

Naklonil se k ní tak blízko, až ji ovanula kořeněná vůně jeho parfému, která v ní místo strachu vyvolala vzpomínku na domov a bezpečí. Ani jeho postoj, ani žádná z jeho výhrůžek ji proto nevyděsila, jen do něj zabodla své šedé pichlavé oči; tak moc podobné těm jeho. „Netuším, co se tady děje, jsem stejně zmatená jako ty a absolutně nechápu, jak mohlo dojít k týhle exkurzi do budoucnosti. Chceš vědět fakta v kostce? Je rok 1998 a Bradavice i ministerstvo mají pod palcem Smrtijedi. Moje jméno je Aurora Violet Blacková a jsem tvoje dcera."

Atmosféra v chodbě vmžiku zhoustla. Napětí viselo ve vzduchu jako kouř, který nemohl najít cestu komínem ven. Sirius na Rory dlouho koukal bez jediného slova. Měřil si ji pohledem ostrým jako břitva a zřejmě uvažoval, co si o tom všem má myslet. Nakonec ale zaklonil hlavu a štěkavě se rozesmál, až mu do očí vyhrkly slzy.

„Tak ty seš dobře pošahaná," uchechtl se a rychlým pohybem si otřel uslzené oči. „Pěstujete tady ve skleníku smějanku, nebo co? Nic ujetějšího jsem snad nikdy neslyšel. Prej dcera."

„Co se tady děje?" ozvalo se za jeho zády a v Rořině zorném poli se objevila Lilyina zrzavá hříva. „Co kdybys jí dopřál trochu osobního prostoru, Siriusi? Nemyslím, že je jí tohle příjemné."

Sirius zvedl ruce ve smířlivém gestu a o krok od Rory ustoupil. Ani tak z ní ale nespouštěl oči. „Tahle holka tvrdí, že jsme se nějakým záhadným způsobem dostali do budoucnosti a ještě k tomu, že je to moje dcera," uchechtl se. „Je šílená."

Aurora se ušklíbla a oklepala z hábitu prach, který se na něj nachytal, když ji Sirius přitlačil ke zdi. Nesnažila se žádným způsobem obhajovat, ani zbrkle vysvětlovat svou pravdu. Bez jediného slova upřela pichlavě šedé oči zpříma na Lily a hrdě nadzvedla bradu.

Evansová si prohlížela každý drobný detail jejího obličeje. Od hustých vlnitých vlasů černých jako temná noc, přes oči v barvě oceli, nos a tváře poseté světlými pihami, až ke rtům vykrojených do tvaru srdce. Hrudník jí plnil zvláštní pocit, kterému nerozuměla. Byla to nervozita, ale ne taková, jakou by v ní mělo vyvolat potenciální nebezpečí. Tahle byla zvláštně příjemná a nostalgická. V jejím životě se poslední stalo tolik zvláštních věcí, že nechtěla dokonce ani tohle absurdní tvrzení smést ze stolu bez důkazů.

„Připusťme na chvíli, že na jejích slovech něco je, Siri, ano? Přece existuje způsob, jak to dokázat. Aurora jsi říkala, že? Takže, Rory, pokud je Sirius opravdu tvůj otec, určitě o něm víš věci, které by jen tak někdo nevěděl."

Tou dobou už se v nízké chodbě sešli všichni a nechápavě sledovali podivnou roztržku, která se jim odehrávala před očima. Remus působil zadumaně, Peter zvědavě a Marlene otráveně protáčela oči a poklepávala nohou do země.

„Jako co třeba? Že Reguluse zachránil před hejnem vzteklejch běhnic? Že si až do třiceti nemohl nechat narůst vousy, protože mu rostl jen pedoknír? Nebo snad, že svou drahou rád potěší klidně i v kuchyni na lince? Tu vzpomínku bych si nejradši odložila do myslánky a už nikdy se k ní nevrátila. Hnus," ušklíbla se Aurora.

Marlene se v pozadí zahihňala a tiše zopakovala: „Pedoknír."

Sirius s frustrovaným odfrknutím protočil oči, ale rozhodl se soustředit svou pozornost jenom na Rory a její absurdní pohádky. „Půlku z těch věcí sis mohla klidně vymyslet! A propo," obrátil se na ostatní členy skupiny, „fakt si nikdo z vás nevšiml, jak moc je tahle holka podobná Bellatrix? Říkám vám, že celý je to jenom jedna velká blamáž!"

„Jo, protože Lestrangeová nemá na práci nic jiného, než se schovávat v Bradavicích a tvrdit ti, že je tvoje dcera," poznamenal Peter mírně skepticky. „Kluci... a holky," opravil se okamžitě, když se na něj McKinnonová zamračila, „nemůžeme si o tom všem promluvit někde jinde? Třeba v Medovém ráji? Už jsme stejně na půl cesty a já mám docela hlad. Všichni si potřebujeme naplnit žaludky, pak nám to bude určitě mnohem lépe myslet."

„Souhlasím," připojil se k němu okamžitě Remus, který už nějakou dobu hledal záminku, jak ukončit současnou konverzaci. „Půjdu s Rory první, zbytek nás může následovat. Domluveno?" Nečekal na souhlas, šlo pouze o řečnickou otázku. Rozešel se chodbou a po cestě se letmo dotkl ramene lehce překvapené Aurory, aby ji tím pobídl k chůzi. Chtěl s ní mluvit sám, pragmaticky a s chladnou hlavou.

„Poslyš, Rory," ztišil během chůze hlas do šepotu, „nechci tvrdit, že ti nevěřím, ale určitě chápeš, jak divně to působí, ne? Myslím, že jsme teď všichni dost zmatení a potřebujeme si trochu utřídit myšlenky."

„Mám tě ráda, Reme, vážně jo," začala Rory. Už při těch slovech se Náměsíčník zarazil, jelikož takhle ho oslovovala opravdu jen hrstka vybraných. „Ale abych byla upřímná, je mi úplně u prdele, jestli mi budete věřit, nebo ne. Snažím se vás uklidit, protože jestli vás tu najde Barty Skrk junior, stoprocentně vás pozná a budete v kardinálním průseru. Berte, nebo nechte bejt. Moje blahosklonnost nesahá až do podkroví, jsem pořád Zmijozel. Jo a mimochodem, blíží se úplněk, takže by sis měl najít místo, kam se zašiješ. Chroptící chýše bude nejspíš nejbezpečnější a rozhodně nejblíž. Sám víš, že ta vlkodlaka udrží bezpečně."

Remus se na okamžik zastavil s očima rozšířenýma údivem. „Jak... jak tohle všechno víš?"

„Jsem vědma," ušklíbla se Rory ironicky. „Máte dvě možnosti – buď mě necháte pomoct, nebo si běžte po svejch a vlezte do cesty klidně samotnýmu Voldemortovi, co je mi po tom. Tak jak to teda bude?"

Remus ji ještě chvíli pozoroval, jakoby se snažil přečíst každou myšlenku, která jí proběhla hlavou. Nakonec přikývl a s odevzdaným povzdechnutím se otočil na ostatní, kteří už je pomalu dohnali, a klidným hlasem pronesl: „Vypadá to, že budeme muset spolupracovat."