Marlenin okázalý příchod na scénu přerušil smyslné dusno v zimní zahradě, nicméně zamýšlenému efektu tak úplně nedostál. Rory sebou na rozdíl od Jamese ani netrhla a jenom velice neochotně stáhla ruku z míst, kam slušné holky chlapcům, které sotva poznaly, rozhodně nesahají.

„Sorry, Barbie, ale byl to dlouhej den. Na oba nemám dost energie," ušklíbla se, ale ještě stále s Potterem udržovala oční kontakt, ve kterém byla stále jasně čitelná živočišná touha. Žádný kluk už se jí dlouho nedotýkal podobným způsobem a její zrychlený dech se zpomaloval jenom velmi pomalu.

James krátce těkl očima směrem k Marlene a přes tvář se mu přehnala mírná provinilost, ale stejně svou pozornost rychle přesunul zpátky k Rory. Té palcem lehce přejel přes spodní ret, než se od ní mírně odsunul a sehnul se pro odhozený hábit se zmijozelským erbem na prsou. Ten jí přehodil zpátky přes ramena a pečlivě ji do něj zachumlal, čehož využil, aby se jí naklonil blíž k uchu. „Najdu si tě později," slíbil tiše. 

Jeho kalhoty mírně protestovaly, když se zvedal z lavičky, ale on se snažil nedat na sobě znát ani trochu nepohodlí. „Sorry, Lene, trochu jsme se tu... zapomněli."

„No nekecej," zareagovala Marlene na oko šokovaně, „ztratil jsi zlatonku v jejích kalhotkách? Tak proto! Chtěl jsi tam strčit hůlku a použít Accio, teď už to dává mnohem větší smysl!"

„Žárlivost ti nesluší, Popelko," uculila se na ni poťouchle Rory, která už se také stihla zvednout z lavičky a pečlivě si zapnout vše, co mělo knoflíky. Její ledový klid jenom podtrhoval kontrast vůči Jamesově nešikovné snaze, co nejrychleji zakrýt stopy po jejich malém dostaveníčku. „Já myslela, že tys vyrazila zkoumat hlubiny Reggieho... osobnosti. To tě to přestalo bavit dost rychle. Chudák."

„Oh, to skoro působí, jako kdybys měla o někoho vážně starost, Ledová královno," ušklíbla se Marlene. „Zdá se, že nakonec budeš fakt člověk z masa a kostí."

„Jsem Zmijozel, ne debil," protočila tmavovláska oči. „Jasně, že se starám, ale jenom o ty, co si to zasloužej. A když už jsme u toho – nechceš se seznámit s Reggieho úponicí? Určitě tě mile ráda obejme. Dovedu tě k ní."

Rory zachytila Jamesův pohled, tentokrát už znovu skrytý za sklíčky brýlí. Byla v něm vepsaná jasná otázka. Chtěl vědět, jestli má do celé té divoké konverzace nějak zasáhnout, jelikož znal Marlene a její občas až přehnaně afektovanou povahu. Jenže neznal Rory, která si nikdy nic nenechala líbit a ani tentokrát nestrpěla, aby se za ní stavěl někdo další. Mírně zavrtěla hlavou. Potter jenom přikývl, letmo se dotkl jejích zad mezi lopatkami a chystal se od nich ustoupit do bezpečné vzdálenosti.

Tohle drobné gesto nicméně rozlítilo McKinnonovou, která byla možná zvyklá, že před ní dával přednost Tichošlápkovi, občas dokonce i Lily, ale tohle už bylo v jejích očích dokonale absurdní. Vždyť o té holce nevěděl vůbec nic a stejně by ji hned galantně ochraňoval jako nějaký rytíř na bílém koni? A naštvaná Marlene uměla být velmi zlá Marlene.

„Tak to jsi udělala s tím svým předchozím frajerem?" ušklíbla se a vyzývavě povytáhla obočí. „Seznámila ho s masožravou flórou, aby sis mohla najít další nevinnou oběť, Černá vdovo?"

Tehdy překročila pomyslnou hranici nevinného špičkování a přehoupla svůj útok do velmi osobní roviny. Dokonce tak moc osobní, že i James, všeobecně známý svým neexistujícím taktem, vyvalil oči a vyhrkl: „Marlene!"

Šedý pohled mladé Blackové okamžitě ztvrdl a zařízil se do Marlene jako ledově chladná ocel. A rozhodně nezůstalo jenom u pohledu. Dřív než blondýnka vůbec stihla zareagovat, se jí do zad zaryla ostrá kamenná zeď zimní zahrady. Ztěžka vydechla, jak ji síla nárazu téměř připravila o veškerý vzduch v plicích. Na krku ucítila pevné sevření studených prstů a pod bradou špičku hůlky, jejíž konec byl až nepřirozeně horký a bolestivě pálil do kůže.

„Tak teď mě dobře poslouchej, holubičko," zasyčela Rory tak výhružně, až se v Marleniných očích mihla upřímná hrůza. „Ještě jednou si vezmi Adriana do huby a já ti tu tvou dokonalou fasádu vymaluju na fialovo, rozumíme si?!"

McKinnonová se mírně zapřela proti její ruce a pokusila se uvolnit, ale docílila tím pouze toho, že Rory ještě zesílila stisk. Na tak drobné děvče měla až překvapivou sílu.

„Neslyším tě, Popelko." Rory naklonila hlavu na stranu s netrpělivostí štěněte. Velice vzteklého štěněte, pod jehož něžným vzezřením se skrývaly zuby ostré jako jehličky. „Tak rozumíme si?"

„Rory," oslovil ji James jemně. Sám našlapoval velice opatrně, jelikož si nebyl ani zdaleka jistý reakcí. I přesto ale sebral odvahu a opatrně položil dlaň na její rameno. Cukla sebou, ale pohled stále nespouštěla z Marleniny tváře, která začala tlakem na krkavici mírně rudnout. „Ona to tak nemyslela. Dřív mluví, než myslí. Prosím, pusť ji."

Rory ještě chvíli stála naprosto bez hnutí, celé tělo napnuté až k prasknutí, ale nakonec povolila stisk a o krok couvla. „Příští jí zkrať vodítko, Pottere, než se jí stane ošklivá nehoda," zavrčela, na Jamese se přitom ani nepodívala a s hlasitým prásknutím dveří odešla ze zahrady. Potřebovala se uklidnit, než udělá něco, čeho by mohla později litovat. 

Marlene sípavě zalapala po dechu a kolena jí téměř zradila. Po zádech se svezla o několik centimetrů níž a pevně se zapředla bedry o zeď, aby neskončila na tvrdé zemi. James ji celou dobu sledoval, ale nenamáhal se udělat krok blíž a pomoct jí získat ztracenou rovnováhu. Místo toho se sehnul k zemi a sebral z ní drobnou fialovou kytici, která vypadla Rory z vlasů, a skryl ji do kapsy svého hábitu. Teprve potom se rozhodl přestat svou kamarádku trestat tichem.

„To se ti teda povedlo," zamumlal nespokojeně. „Co o tom vůbec víš? Ten kluk, o kterém jsi mluvila – myslím, že se mu stalo něco hrozného, Lene."

Marlene párkrát zakašlala, než konečně našla ztracený hlas; i když trochu chraplavější než obvykle. „Tak tohle Regulus myslel tím, když řekl, že odešel," zabručela nespokojeně a urovnala si límec od košile. „Měl se vyjádřit jasně, ne? Zatraceně, ta tvoje hadí princeznička je totálně bláznivá! Dokonce víc nech Zablešenec, a to je co říct!"

James jen s povzdechem zavrtěl hlavou, prohrábl si vlasy a nakonec k Marleninu údivu bez dalších řečí odešel. Nechal ji tam samotnou jen s jejím svědomím a vírem zmatených myšlenek na události posledních minut. Nečekala to. Ještě dlouho sledovala zavřené dveře, jako kdyby si myslela, že šlo jen o nějaký jeho vtip, a že se každou chvíli vrátí s rozpustilým smíchem a hloupou hláškou. Jenže tentokrát zpátky nepřišel.

Když James dorazil zpátky do jídelny, u stolu už seděl jenom Remus s Minervou, kteří tichými hlasy probírali nadcházející úplněk a způsoby, jak ho zvládnout za současných podmínek. Jakmile ale Náměsíčník zachytil Jamesův pohled, okamžitě na něj soustředil veškerou svou pozornost.

„Jsi v pořádku, Dvanácteráku?" zeptal se ustaraně. „Bylo toho vážně trochu moc."

„Jo, díky, jsem v cajku," pousmál se James. „Kde je Tichošlápek? Asi bych měl... no, jít za ním."

„Všichni si šli lehnout, ale myslím, že Sirius je ten poslední, kdo by chtěl jít spát se slepicemi," pousmál se Lupin. „Šel do svého pokoje. Regulus říkal, že má na dveřích jmenovku, tak ho lehce najdeme, kdybychom potřebovali."

„Díky, Reme," přikývl Potter, a když svého přítele míjel, vděčně mu sevřel rameno. Nepotřebovali si mezi sebou vyměňovat honosná gesta a dlouhé dialogy. I tenhle drobný projev náklonnosti vydal za tisíce slov. „Jdu za ním."

Bylo to poprvé, kdy James procházel chodbami Grimmauldova náměstí. Atmosféra toho místa na něj působila značně tísnivě a vycpané hlavy domácích skřítků na schodišti tomu příliš nepomáhaly. Naprosto chápal, proč odsud chtěl Sirius zmizet. Vlastně se divil, že tu dokázal vydržet tak dlouho. Připadalo mu, že ho zase chápal o chloupek více.

Siriovy dveře poznal na první dobrou. Měly na sobě připevněný nebelvírského lva, ze všech stran oblepeného nejrůznějšími plakáty kapel a sportovních klubů. Řada z nich byla částečně roztržená, nebo dokonce zamazaná hnědými šmouhami; zřejmě z pár ran pěstí, kterými si Tichošlápek občas ulevil po hádce s matkou, nebo bratrem.

Zaklepal, ale odpovědí mu bylo pouze ticho.

„Tichošlápku?" zamumlal a opřel si čelo o dveře. „Jsi tam? Omlouvám se, brácho. Můžeme si promluvit?"

Další ticho. Když už se James chystal vzít za kliku, dveře se samy otevřely a vpustili ho dovnitř. Z místnosti se vyvalila trocha lehce nasládlého kouře, který moc dobře poznával. Zapálená smějanka se nedala splést s ničím jiným.

Sirius seděl na své posteli, obklopený dalšími plakáty kapel, zpěváků, fotografií a vlajek. Jednu nohu měl položenou chodidlem na peřině. Koleno, které si objímal rukama, pokrčené a na něm odloženou bradu. Sledoval Jamese se směsicí křivdy a smutku. Bělmo jeho očí bylo narůžovělé, ale James si nebyl jistý jestli pláčem, nebo kouzelnou bylinkou. Na tom jen sotva sešlo.

„Tak co bude?" promluvil Black jako první. „Přišel jsi mi dát pěstí?"

„Ne," hlesl James a posadil se vedle něj na postel. „Promiň, Tichošlápku. Já... byl to šok, vždyť... sakra... jsem mrtvý. Jsem zatraceně mrtvý. Zbývá mi asi tak necelých pět let života, to je... pro Merlina." Prsty si prohrábl rozcuchané vlasy a vyvrátil se po zádech do peřin.

„Najdeme způsob, jak to zvrátit," zašeptal Sirius. „Musíme. Nemůžu o tebe přijít... nemůžu."

„Zachránil jsem svého syna. To proto jsem umřel," vysvětlil James a zavřel oči. „A ty... tys po tom všem pomohl Lily... nezešílet bolestí. Neumím si to představit, ale... ale chápu."

Black se na svého nejlepšího přítele zadíval v bolestí v očích. Bojoval svůj vnitřní souboj, který ho pranic netěšil. Cítil se rozervaný jako nikdy a proklínal své hloupé přání, které je do téhle situace dostalo. Kdyby mohl, okamžitě ho vezme zpět. Občas je mnohem lepší žít v nevědomosti.

„Zníš tak nějak... smířeně, Dvanácteráku."

„Tak bych to úplně nenazval, ale snažím se na to dívat racionálně. Mrzí mě, že jsem ujel. Neudělal jsi nic špatného. Teď, ani v budoucnosti."

„A na to jsi přišel sám?" povytáhl Sirus obočí. „Nechci tě podceňovat, ale sebereflexe ti není vždycky vlastní, kamaráde."

James se tiše zasmál a zavrtěl hlavou. „Tvá dcera umí být velice... přesvědčivá."

„Svatá Morgano, znám tenhle tvůj úsměv. Ty seš fakt debil," povzdechl si Sirius a svezl se na záda hned vedle Jamese. Z kapsy přitom vytáhl další pečlivě ubalenou cigaretu a benzínový zapalovač. „Smějanku, Dvanácteráku?"

„Vždycky, Tichošlápku."