Lily Evansová nikdy nepatřila k lidem, kteří by si potrpěli na veřejné projevy citů a okázalá gesta. Mnohem raději si je nechávala do soukromí, bez dotěrných pohledů okolí. Nejspíš proto pro ni byla Jamesova neustálá vyznání pouze otravnou součástí jejich přátelství, kterou bylo třeba přetrpět. Roryiny slzy v ní nicméně vyvolávaly nutkavou potřebu zasáhnout a zahnat je. Jakýmkoliv způsobem. Po Tichošlápkově tichém slibu už si nedokázala pomoci. Impulzivně vykročila směrem k černovlásce, jejíž tvář už konečně zdobil úsměv, a s překvapivou něhou ji otřela sotva znatelné stopy po zbloudilých slzách, jež před pár vteřinami nestihla zastavit.

Rory se zarazila. V první chvíli sebou lehce cukla dozadu a pokusila se vyhnout zrzčině letmému doteku. Přesunula pohled ze Siriuse přímo do smaragdových duhovek ženy, která jí v budoucnu daruje to nejcennější, co má – život. Na rozdíl od Blackových v těch jejich nebyla žádná pochybnost, žádná nejistota. Byly to přesně ty samé oči, které tak důvěrně znala. A ony zcela zjevně znaly ji. Vypadalo to, jako kdyby snad mateřská láska neznala hranice času ani prostoru.

„Ty to víš?" zašeptala Rory nevěřícně. Jistě, že jí to toužila říct už mnohokrát, ale ani jednou k tomu nenašla odvahu. Nechtěla přesvědčovat o svém původu hned dva rodiče zároveň. To už bylo moc i na ni.

„Vím," pousmála se Lily. Bez dalších okolků si svou budoucí dceru přitáhla do hřejivé náruče a pevně kolem ní ovinula ruce. Doslova cítila, jak se každý sval v Aurořině těle krátce napjal, aby se hned vzápětí jeden po druhém uvolnil; to když se děvče dobrovolně schoulilo pod křídla své matky. Přesně tam, kde se každé dítě cítí nejbezpečněji.

„Počkat, počkat!" přerušil dojemný okamžik zamračený James, který přimhouřenýma očima těkal mezi Tichošlápkem a Evansovou. „Chcete říct, že tahle holka je vaše dcera? Jako vás dvou? Spolu?" Jamesův hlas byl o něco vyšší, než u něj bylo obvyklé. Cítil se zahnaný do kouta a až nepochopitelně zrazený. Nemohl se ubránit myšlence, že Sirius – jeho Sirius – by mu tohle nikdy neudělal. Nebo snad ano? Věděl přece, že se mu Evansová líbí už celou věčnost. Tolikrát to spolu probírali, tolikrát spolu vymýšleli nejlepší taktiky, jak by mohl Dvanácterák konečně dostat Lily na rande. A on mu ji nakonec přebere? 

Sirius znal svého nejlepšího přítele dost dobře na to, aby se okamžitě dovtípil, co všechno se mu teď honilo hlavou. „Jamesi, vždyť vůbec netušíme, jak k tomu došlo, já bych přece..."

„Ty radši mlč!" sykl Potter afektovaně. „Nechápu, že bys mi to kdy udělal! Co se dozvím dalšího, co? Že si tady Regulus s Marlene pořídili chatu v horách a vychovávají tam svých dvanáct dětí?!"

„U všech svatejch, Pottere!" Marlene si nechápavě zaklepala na čelo a mávla rukou kolem sebe. „Jenom ty dokážeš takovouhle situaci vztáhnout na sebe. Kdy ti konečně dojde, že svět se netočí jenom kolem tebe? Vím, že si představuješ, že máš dokonce vlastní gravitaci, ale tak horký to fakt není, Paroháči. Navíc, já bych radši chatu u moře."

„Jamesi!" okřikla ho Lily dřív, než se stihl pustit i do Marlene. Už už se totiž nadechoval k dalšímu vzdoru, tentokrát mířenému proti své blonďaté kamarádce. „Tohle teď není vhodné místo ani čas na tuhle dětinskou posedlost! Zhluboka se nadechni, posadíme se tu všichni společně a poslechneme si, jak to vlastně všechno bylo. Jsem si jistá, že nám to odpoví na spoustu otázek. Nemá smysl dělat žádné předčasné závěry."

„Souhlasím s Lily," zapojil se do konverzace Remus. „Nemyslím, že bychom si měli vzájemně vyčítat něco, co se ještě ani nestalo, Jamesi. Musíme se od toho trochu odosobnit. Nejsme to my. Zatím ještě ne."

„Odosobnit?" zopakoval James a frustrovaně rozhodil rukama. „Jak se mám, sakra, odosobnit? Tohle je moje budoucnost! Naše budoucnost!" Krátce zadržel dech a přejel si rukou po tváři. „A když říkáš, že to ještě nejsme my... Možná ani nebudeme chtít být těmi lidmi, co se z nás mají stát. Můžeme s tím vůbec něco dělat?"

„Nemůžeme, ale o tom to celý je, Jimmy, ne?" zamumlal až překvapivě smířlivě Sirius, který Jamese sledoval s nezvyklou vážností. Nechtěl mezi nimi žádnou zlou krev, na to měl toho rozcuchaného blázna až moc rád. „Nemáme na vybranou. Máme zodpovědnost vůči všem, co jsou tady i tam venku. Podívej," zhluboka si povzdechl a zamyšleně si promnul krk, „nevím, co nás k tomu všemu v budoucnu vede. Nevím, jestli to byla chyba, nebo osud, nebo prostě zatracenej život, ale něco ti slíbit můžu. Nikdy bych tě vědomě nezradil. Nikdy. Ani teď, ani za dvacet let. Jsi můj nejlepší kamarád. Brácha, jakýho jsem nikdy neměl."

Regulus v pozadí významně zakašlal, aby na sebe upozornil, ale Sirius se na něj rozhodl nereagovat.

„Vždycky v tom budeme spolu. Až dokud se nezřítí obloha, Dvanácteráku."

„Až dokud nevyhasnou hvězdy," dodal James tiše a poprvé za celý rozhovor se trochu usmál – ten úsměv byl ale křehký, nepatrný, jako kdyby měl každou chvíli zase zmizet.

„Až dokud nás nepohltí stíny," dodala Rory zlehka. Její hlas sotva zazněl, ale zasáhl oba chlapce jako šíp. Sirius se na ni podíval jako první, následoval ho James – jejich pohledy se setkaly a potom se obrátily zpět k ní. To byla jejich věta. Jejich mantra. Jejich slib. Jak to mohla vědět?

„Život je svině a má ve zvyku jenom brát," pokračovala Rory nezvykle vážně. „Tak se přestaňte hádat, nebo toho budete jednou šeredně litovat."

James se odmlčel. Uvažoval nad jejími slovy a nad tím, co jimi vlastně chtěla říct. Hrudník se mu začínal znovu svírat – pomalu, plíživě, ale tak silně, jako kdyby ho ve svém smrtelném objetí mačkal obrovský had. Ta náhlá bolest ho zastihla naprosto nepřipraveného. Zalapal po dechu a zahleděl se Rory zpříma do očí. Viděl v nich lítost i soucit a tehdy to konečně pochopil.

„Já jsem mrtvý, že jo?" zašeptal a ovinul si ruce kolem hrudníku, jako kdyby se snažil obejmout sám sebe. „To přece nemůže být pravda," vydechl a zavrtěl hlavou. „To je nesmysl. Siriusi, řekni jí, že je to nesmysl!"

Rory se odvrátila. „Jestli tě to aspoň trochu uklidní, tak tady Popelka taky," utrousila tiše ve snaze znovu utvořit zeď mezi sebou a ostatními. Tentokrát to ale nezabralo. Masku nezájmu nasadila, ale její hrany se tříštily pod tíhou pravdy.

Marlene si jen frustrovaně odfrkla a svezla se do nejbližšího křesla, kde zavřela oči a zvrátila hlavu dozadu. „Jestli je to pravda, doufám aspoň, že můj pohřeb byl velkolepej. Ohňostroj, kapela na hrobě, pár kluků zoufale plačících na mým hrobě. Snad mi to slušelo i po smrti. Svatá Morgano, nezohyzdil mě nikdo, že ne?! A jestli mi dal někdo do rakve černý hadry, přísahám, že si ho najdu a budu ho strašit po zbytek věčnosti!"

Její slova prolomila tíživé ticho, ale napětí zůstávalo stále viset ve vzduchu. Nikdo se dokonce ani nesnažil Marlene na její absurdní otázky odpovědět a ona na to nejspíš ani nečekala.

Teprve tehdy zasáhla Minerva, která až doteď vše sledovala v tichosti, zjevně vyčkávajíc na vhodný okamžik. Udělala krok dopředu, hlas pevný, ale klidný. „Rozumím, že vámi všemi momentálně hýbou silné emoce, a že je těžké všechno vstřebat. Ale nemáme čas na dohady, ani na zbytečné výčitky. Myslím, že bychom se měli posadit a říct si všechno hezky od začátku. Vyjasnit si, co víme, a co je potřeba udělat dál."
Pohledem přelétla Reguluse. „Regulusi, mohl byste nám prosím připravit čaj? Sušenky jsem nechala ve sklenici na stole. Nad šálkem čaje se všechno zdá být o něco jednodušší."

„A s plnou pusou se o něco hůř hádá," dodala Rory suše.

Minerva přikývla, její výraz se na moment změnil na měkčí. „Přesně tak. Hádky jsou luxus, který si teď nemůžeme dovolit. Tak se prosím všichni posaďte ke stolu. Je čas si ujasnit pár věcí."