Průchod Prasinkami překvapivě proběhl bez větších problémů. Ulice kouzelnické vesnice byly po ránu ještě relativně prázdné a těch pár čarodějů, pohybujících se po okolí, si party bradavických studentů vůbec nevšímalo. Citelně tomu pomohla i skutečnost, že James viděl velmi špatně a nebyl schopný rozeznat detaily kolem sebe. Kdyby ano, zřejmě by jeho pozornosti neunikly veliké plakáty, připevněné na několika dveřích kolem hlavní silnice.

Byla na nich vykreslená podobizna Harryho Pottera s upozorněním, že jde o hledaného zločince, jehož ukrývání povede k vážným důsledkům. Vývěska zároveň sdělovala, že jakákoliv informace, vedoucí k jeho dopadení, bude velice štědře odměněna. Jelikož ale plakáty nebyly ozdobené třpytkami ani umělým sněhem, nepodařilo se jim upoutat ani Marleninu pozornost. Ta raději za chůze hlasitě komentovala nedostatečnou vánoční výzdobu Prasinek a nutila Petera s Lily, aby ji pravidelně přitakávali.

Podobizny si tak všiml pouze Sirius, jehož oči se v tu chvíli doširoka rozšířily. Zhluboka se nadechl - zřejmě se chystal upozornit ostatní - ale zachytil přitom Aurořin pohled, která jenom mlčky zavrtěla hlavou, aby mu dala najevo, že teď není ten správný čas na podobnou konverzaci. Ušklíbl se, nicméně se rozhodl pro tentokrát nepokoušet štěstí ani své, ani celé skupiny. Zakousl se do jazyka a mlčky pokračoval v cestě, ačkoliv mu na čele přibylo pár vrásek a v hlavě spousta dalších otázek.

Čím blíž se dostávali ke škole, tím víc ovšem přituhovalo. Díky rannímu chladu sice nebyly pozemky plné tak jako obvykle, pořád to ale stačilo, aby skupina sedmi lidí v čele s ředitelkou budila velice nežádoucí pozornost. Minerva si byla vědoma, že mezi nimi působí jako maják, takže se od ostatních oddělila ještě před viaduktem s tichým příslibem, že se setkají až na místě. Od té chvíle převzala otěže velení Rory a rozhodla se je držet velmi pevně.

„Tak jo, musíme se bezpodmínečně rozdělit," zavelela přibližně v místech, kde viadukt navazoval na jedno z nádvoří. S každou další minutou totiž hrozilo, že narazí na partu Hadů, nebo naopak Lvů, kterým byla mladá Blacková trnem v oku a přitahovala je jako magnet „Sejdeme se až v sedmým patře u gobelínu. Mam... chci říct Lily," obrátila se na Evansovou, „jděte se Siriusem přes Hodinovou věž kolem ošetřovny, bejvá tam málo lidí. Reme, vezmi si Petera a Marlene. Vy můžete jít kudy chcete, nemyslím, že by vás tu měl někdo poznat. A Pottere, ty jdeš se mnou, chci tě mít pod stoprocentní kontrolou!"

„Proč mám pocit, že mě za něco trestáš?" zabručel James. „Pokud se už nikdy neuvidíme, pomstěte mě!" zasalutoval tragicky na zbytek skupinky, která se pomalu chystala rozejít různými směry.

„Ach, jak jsi bystrej," ušklíbla se Rory. „Teď drž krok a dělej, co ti řeknu, nebo budeme v obrovským průseru, jasný? Oba přitahujeme až nezdravý množství pozornosti."

„Užij si to Dvanácteráku. Možná ti brzo nasadí roubík," poznamenal Sirius škodolibě, než ho za to Lily drcla loktem do žeber.

„Přestaň!" pokárala ho. „Zkus na sebe nepřitahovat pozornost. Půjdeme. Hodně štěstí vám všem. Za chvíli se zase uvidíme."

S těmi slovy vyrazila směrem k Hodinové věži, následována viditelně otráveným Blackem. Remus se svým doprovodem zmizeli ve dveřích vedoucích k Velké síni a Rory mlčky pokynula Jamesovi. Společně pak zamířili oklikou přes nádvoří s arkádami, kde bylo většinou nejméně rušno. Blacková se primárně potřebovala vyhnout skupince o rok starších Nebelvírů, kteří po ní - v čele s Romildou - šli jako hrabák po zlatě. Z toho důvodu byla velmi ostražitá a často těkala pohledem k Pobertově plánku; jen aby se ujistila, že je vzduch čistý.

„Takže," ozval se Potter po pár minutách tiché chůze, zrovna když míjeli botanickou laboratoř a mířili směrem směrem k učebně lektvarů. James se celou cesty konečky prstů letmo dotýkal stěn kolem sebe, aby měl jistotu, že do ničeho nenarazí. „Proč chceš mít pod kontrolou zrovna mě, co? Hledáš záminky, proč se mnou být sama? Mohla jsi mě prostě pozvat na rande, líbí se mi emancipované holky!"

Rory se zastavila uprostřed kroku a obrátila se na něj s výrazem, který naznačoval, že vážně zvažuje, jestli mu jednu nevrazit. Dvanácterák nečekal tak rychlý zvrat a jeho částečná slepota způsobila, že do ní omylem vrazil. Ji to ale nikterak nerozhodilo, jenom lehce zdvihla ruku dlaní směrem k jeho tělu, aby mezi nimi utvořila alespoň nějakou bariéru, která chránila její osobní prostor.

„Jo, to je přesně ono, Pottere. Nemůžu se tě nabažit a brejle jsem ti sundala jen proto, abys přehlídnul vady na mý kráse. Teď se ve skutečnosti snažím najít nějakou prázdnou učebnu, kde tě plánuju zneužít," poznamenala bez mrknutí oka.

James se zachechtal, i když bylo znát, že je poněkud zaskočen jejím vážným tónem, ve kterém se snažil identifikovat sarkasmus. I tak se mu ovšem na rtech brzy znovu objevil samolibý úsměv. „Já si to hnedka myslel! Ale proč mě teda necháváš naslepo klopýtat chodbama? Unavím se a nepůjde mi to tak dobře."

„To abys mi neutekl, až zjistíš, jaký mám úchylky," protočila oči. V tu samou chvíli o kousek dál chodbou bouchly těžké dveře a ozvěnou se k nim donesly hluboké hlasy Crabbea a Goyla. „Sakra!" zaklela šeptem. Kvůli jeho neustálému drmolení se nedívala na Pobertův plánek dostatečně často a nezvaná společnost jí tak trochu zaskočila.

„Co se děje?" vyhrkl James překvapeně, zaskočen náhlou změnou jejího tónu. Instinktivně se rukou chytil jejího zápěstí, aby mu náhodou neutekla a nenechala ho stát samotného uprostřed chodby.

Rory si nespokojeně odfrkla, ale ruku mu nevytrhla. Potřebovala ho co nejrychleji dostat ze zorného pole těch dvou hromotluků, kteří už podruhé opakovali sedmý ročník. Rychle se rozhlédla kolem a po bleskovém rozhodnutí zatáhla Pottera za první dveře, které se jim objevily v cestě. Byl to přístěnek na košťata. Tmavý, malý, zaprášený a páchnoucí zatuchlinou. Čas najít si luxusnější skrýš nicméně neměli, takže museli vzít za vděk tím, co se jim naskytlo. Rory pro jistotu ještě přitiskla Jamesovi ruku na ústa, aby ho náhodou nenapadlo začít něco vyřvávat.

Potterovo překvapené zamumlaní se ztratilo v Rořině dlani, takže ji v temném šeru místnosti věnoval pouze pobouřený pohled. Na ten zareagovala pouze přitisknutím ukazováčku na vlastní rty. Oba Zmijozelští byli sice dost hloupí na to, aby propadli, ale určitě ne dostatečně hloupí na to, aby si tohle pako s ulízanými vlasy nedokázali spojit s Harry Potterem.

Přes dveře k nim hlasy doléhaly jenom tlumeně, nicméně i z toho mála bylo jasné, že se baví o soukromé hodině, kterou měli s mladým Skrkem.

„...předat všechno, co uslyšíme, prý se pak postará o to, abychom udělali OVCE..."

„... myslíš, že má takové možnosti?"

„Rodiče tvrdí, že do léta tu bude ředitelem, takže bych..."

„Zatracený práskači," zavrčela Rory co nejtišeji a sevřela volnou ruku v pěst. Potlačila přitom touhu si odplivnou. I když byla sama součástí Zmijozelské pýchy, kterou založil Barty Skrk - ač ne úplně dobrovolně - většinou ostatních členů pohrdala; některými i velmi otevřeně.

Jakmile těžké kroky obtloustlých hadů přestaly rezonovat chodbou, stáhla Aurora svou dlaň z Jamesových úst a zhluboka si vydechla. Ulevilo se jí, že tuhle zkoušku zvládli bez ztráty kytičky. Potter, který doteď stále jednou rukou svíral Rořino zápěstí, povolil a pomalým, skoro nejistým pohybem stáhl prsty z její kůže.

„Hezky voníš," pronesl z ničeho nic naprosto absurdně a nemístně. Ostatně jak bylo jeho dobrým zvykem. „Trochu jako Sirius, jen líp. Po sušenkách... a taky kytkách."

Ta náhlá změna tématu Rory krátce rozhodila natolik, že dokonce zapomněla přijít s odvetnou poznámkou. Překvapeně zamrkala, ale velice brzy zase našla řeč. „Jo, tak to se mi ulevilo, že nesmrdím jako sedmnáctiletej kluk," ušklíbla se, sáhla do kapsy a nasadila Jamesovi zpátky brýle. „To abys zase viděl na ty moje nedostatky a blbě nekecal, troubo. Musíme jít."

Potter si s očividným potěšením narovnal brýle a vesele se zazubil. „No vida, můj plán vyšel. Okouzlit tě natolik, aby ses nade mnou slitovala! A mimochodem," ozval se, když Blacková vykoukla ze dveří, aby se ujistila, že je vzduch čistý, „žádné nedostatky nevidím ani s brýlemi!"

„Drž zobák, Pottere," sykla. „Půjdeme přes třetí patro, v šestým použijeme tajnou chodbu za obrazem rytířů kulatýho stolu a budeme na místě. Drž krok a zavřenou pusu, jasný?"

„Ano, slečno," zasalutoval James vesele a vykročil po chodbě rovnou za ní. „Mimochodem tvá znalost hradu na mě dělá dojem."

Na to už Rory raději neodpověděla. Místo toho kráčela rázným krokem po chodbách, zatáčela přesně tam, kde bylo třeba, a využila každou tajnou cestu, kterou znala, až se nakonec během další čtvrt hodiny bez dalšího karambolu dostali přímo před Komnatu nejvyšší potřeby, kde na ně zatím čekala pouze Minerva.

„Hrome, kde jsou ostatní?" ozval se James a nadšeně si promnul ruce. „Zpátky doma už čeká máslový ležák s mým jménem na etiketě!"

„Trpělivost, Pottere, určitě tu budou co nevidět," uklidnila ho profesorka McGonagallová a pobídla ho tím k tichému čekání, které James rozhodně nebyl schopný absolvovat a během následujících přibližně dvou minut si našel další zábavu.

„Vždycky mě zajímalo, jak na sebe ti trollové nechali navléct baletní sukýnky," filozofoval nad gobelínem Barnabáše Hrozného a tvářil se u toho, jako kdyby hledal minimálně lék na dračí spalničky. „Nejsou to nějak zvlášť spolupracující stvoření, ne?"

„To ty taky ne," poznamenala s úšklebkem Rory, která seděla na chladné podlaze a zády se opírala o jeden z kamenných sloupů. „Každej živej tvor má svoji motivaci. Stačí ji jen najít."

„A jaká je tvoje?" zazubil se James a okamžitě přesunul svoz pozornost z gobelínu rovnou na ni. „Můžu hádat?"

Rory zaklonila hlavu, až se její temeno dotklo stěny, a zavřela oči. „Že já radši nemlčela," povzdechla si.

„Myslím, že máš ráda noční procházky lesem, pralinky s ohnivou whisky a tajně si užíváš všechny moje komplimenty, i když tvrdíš, že ne!"

„Ach můj Merline, máš mě úplně přečtenou, Pottere! Jsi tak neobvykle všímavý..."

„S holkama já to umím!" Vyprsil se James, který zřejmě naprosto záměrně ignoroval ironii v jejím hlase a vše si vyložil, jak se hodilo jemu. „Jen počkej, Blacková!"

„Abych se dočkala ještě v tomhle životě," zabručela Rory.

Minervě se po tváři mihl pobavený úsměv, který po tázavém pohledu své žačky dokonce i vysvětlila: „Vidím ve vás vaši matku. Víc než si myslíte. Jen ona dokázala Pottera ustát s grácií sobě vlastní."

„Bezva, to byl můj životní cíl," přikývla tmavovláska. „Ještě chvíli a přibyde mi k tomu i pár tiků."

„Aspoň na mě budeš mít vzpomínku!" zakončil James vesele.