Nastal soumrak. Svíce na stolech pomalu dohořívaly. S ubývajícím voskem mizela u stolu i povznesená nálada, lezavě nahrazena tíživou realitou přicházejícího loučení. Nikdo nechtěl být tím prvním, kdo o tom promluví, nicméně mlčení bohužel nebylo řešením, jenom trpkým protahováním nevyhnutelného.

Regulus obrátil pohled směrem k hodinám nad krbem, které neúprosně odpočítávaly poslední okamžiky společného času. „Minerva už na vás bude čekat, mládeži."

„Už?" povzdechla si Marlene, která právě dokončovala péči o Hermioniny rozčepýřené vlasy. Ta na první pohled viditelně trpěla, ale přesto trpělivě běžela – zřejmě to považovala za poslední dárek pro umírající děvče. „Nemohli bychom ještě zůstat? Aspoň chviličku?"

„Není to o tom, co chceme," promluvil tiše Remus. Jeho hlas se nesl prostorem jako konejšivé zaříkání. „Je to o tom, co musíme. A čas... ten na nás nikdy nepočká."

Rory seděla mlčky, rukama objímala vlastní hrnek s posledním douškem čaje. Její oči se střetly s Jamesovými. Mísila se v nich neochota s nevyřčenou otázkou. Cítila, jak se jí svírá hrdlo, ale neřekla nic. Žádná slova by tohle neulehčila.

„Remus má pravdu. Čekání nám odchod neusnadní. Děkujeme za všechno," pronesla Lily tiše a usmála se na Harryho. Její pohled byl plný něhy a bolesti, kterou její syn okamžitě rozpoznal. Přistoupil k ní, objal ji a tiše zašeptal něco, co bylo slyšet jen mezi nimi.

James se na to celé díval s kamenným výrazem, dokud Sirius nepopadl jeho rameno a nezatřásl jím. „Dvanácteráku, nechtěl jsi náhodou říct něco epickýho na závěr?"

„Myslím, že pro tentokrát nemám slov," odpověděl James se smíchem, ale jeho hlas byl nepatrně přiškrcený. Podíval se na Harryho a jen pokývl. Nevěděl, co by mu řekl a navíc si uvědomoval, že žádná slova mu nedokáží nahradit otce. Stejně by jen hloupě blábolil.

„Tak to je asi poprvý, Paroháči," ušklíbla se Marlene a ometla si pár drobků z košile.

„Ty máš co říkat, primadono," zapitvořil se na ni Tichošlápek.

„Tak pojďme," pousmál se Remus a jako první vykročil směrem ke krbu, na kterém byla přidělaná plná miska letaxu. Věnoval poslední letmý úsměv Dracovi a sáhl pro prášek, který okamžitě vyhodil do ohně. Plameny vyšlehly do výšky a zezelenaly.

Regulus se krátce usmál, ale nic neřekl. Namísto toho zvedl pohled k Marlene, která ještě neudělala ani krok ke krbu. Stála jako přikovaná a hleděla na něj. Byla to ona, kdo se nakonec pohnul.

„Pojď sem," zašeptala. Regulus zaváhal jen na vteřinu, než se k ní přiblížil. Když jí stanul tváří v tvář, přitáhla ho do pevného objetí. „Nenávidím tě za to, že tě tu musím nechat," zašeptala mu do ucha jemně.

„A já tebe za to, že jdeš," odpověděl, jeho ruce na okamžik našly její tvář. Pohledy se jim střetly a v tom jeho bylo tolik bolesti, že to Marlene málem přimělo změnit rozhodnutí. Ale věděla, že nemůže.

„Bude zase dobře, Reggie. Vsadím se, že tvůj život bude ještě naprosto boží," zašeptala znovu, tentokrát pevněji. „Ale nezapomeň... Kus tebe bude vždycky se mnou. Vezmu si to sebou klidně až na onen svět, kocoure."

Regulus přikývl, ale žádná odpověď nevyšla. Namísto toho ji znovu krátce políbil, naposledy, a pak ji pustil. Její ruka mu na zlomek vteřiny sklouzla po rameni, než se otočila a zamířila ke krbu.

„Tak pojďte, než si to rozmyslím," zavolala ještě na ostatní, její hlas zněl silněji, než se cítila. Sirius, Peter a Remus ji následovali a společně zmizeli v zelených plamenech.

Lily krátce zaváhala, v očích měla znovu slzy. Těkala pohledem mezi Rory a Harrym a její srdce na ní křičelo, že je nesmí opouštět, že to není správné. James k ní přešel a s letmým úsměvem se dotkl její dlaně. „Zase je uvidíš, Evansová, a všechno bude zase tak, jak má být."

„Já vím," zašeptala. „Já vím."

„Běžte," pobídla je Rory, která si ze židle právě sbírala zmijozelský hábit. „Dorazím hned za vámi, zatím Minnie snězte pár sušenek."

Když oba s posledním pohledem přes rameno zmizely v krbu, zhluboka se nadechla a zavřela oči. Pevně zaťala zuby a několikrát stiskla a povolila pěst, jak se snažila uvolnit narůstající napětí ve svém těle.

„Zvládneš to?" zašeptal tiše Regulus a přešel k ní blíž, aby mohl pevně sevřít její rameno. „Vím, že je to těžký. Můžu jít třeba já, nebo..."

Oplatila mu pohled. Tentokrát pevně a rozhodně. Natáhla si přitom hábit a pečlivě ho urovnala. „Nejsem z cukru, Reggie. Prostě je odvedu, rozloučím se a tím to skončí. Nakonec měla McKinnonová možná pravdu. Fakt jsem Černá vdova," uchechtla se nevesele.

„Rors," oslovil ji znovu Black. Věděl, co se v ní odehrávalo a moc rád by jí to ulehčil, jenže nebylo jak. Mohl tu jen být pro ni, až se vrátí zpátky.

Harry si v pozadí několikrát přešlápl, ruce měl založené na hrudníku a už notnou chvíli si přežvykoval vlastní jazyk, jak se ho snažil udržet za zuby. Stejně ale nakonec promluvil. Zněl až nezvykle podrážděně: „Aspoň se s tebou chtějí pořádně rozloučit, nechápu, čím sis to zasloužila. Nikdy na nikoho nejsi milá."

„Víš, bráško," obrátila se na něj s mírným úšklebkem, „možná mám něco, co tobě chybí. Nebo přebývá, záleží, jak se na to díváš."

„Co tím chceš jako říct?" zamračil se Harry.

Hodila si na hlavu kapuci z hábitu a vykročila ke krbu, kde si nabrala hrst Letaxu. Otočila se přes rameno. „Tím myslím, že jsem ti ojela tátu, drahoušku," prohlásila Rory s naprosto nevzrušeným výrazem. Pak, aniž by dala Harrymu čas na jakoukoliv reakci, otočila se zpátky ke krbu a prach v něm rozhodila s tichým „Bradavice."

V okamžiku, kdy ji zelené plameny pohltily, ještě zaslechla Harryho vyjeknutí: „COŽE?!", ale už byla pryč.

Bradavická ředitelna byla ponořena do jemného přítmí, které osvětlovala pouze světla svící. Ve vzduchu se vznášela jemná vůně starých knih, skořicových sušenek a jehličí a připomínala všem, že svátky ještě nejsou úplně u konce.

Veškeré osazenstvo z minulosti už postávalo u katerdry, kde jim Minerva dávala poslední instrukce. Plánovala jít s nimi a těsně před odchodem jim pozměnit vzpomínky. Nechtěla tuhle záležitost přenechat nikomu jinému, protože jen ona sama si uvědomovala, jak riskantní může být hra se vzpomínkami.

„Už jste tu, výborně," poznamenala McGonagallová směrem k Rory. „Jak už jsem říkala ostatním – postarala jsem se o to, aby byla cesta do Komnaty nejvyšší potřeby vylidněná. Studenti už jsou v kolejních místnostech, pan Filch musel v neodkladné záležitosti na školní pozemky a Krvavý Baron se postaral o Protivu. Všechno by mělo proběhnout bez větších problémů."

„No a právě proto jste tady ředitelka," zazubila se na ní Rory. „Vždycky myslíte na všechno."

V tu samou chvíli se ozvalo hlasité zabouchání na dveře, které Minerva prozíravě před příchodem ostatních zamkla.

„Možná ne úplně na všechno," poznamenala Rory s relativním klidem a rozhlédla se kolem. Pohledem pátrala po místě, kde by se tak velká skupina, jako byli oni, dokázala skrýt.

Minerva krátce ztuhla, ale velice rychle se vrátila ke svému obvyklému vyrovnanému já. Zhluboka se nadechla a mávla hůlkou ke koutu přímo za dveřmi, kde v tu chvíli zhasly svíce a zahalily roh neprostupným šerem. „Postavte se tam. Ať jde kdokoliv, zabavím ho. Vyklouznete ven a sejdeme se později u Komnaty," zašeptala, načež vzápětí hlasitě křikla: „Hned to bude, jen se doobléknu!"

„Minnie, vy nestoudnice," poznamenal škádlivě Sirius, za což schytal tak ostrý pohled, že by ho klidně býval rozpůlil vedví, kdyby to bylo jen trochu možné. „Pardon, už jdeme."

Poberti i s děvčaty se co nejrychleji přesunuli do tmavého kouta a Minerva se usadila za svůj pracovní stůl, aby z dálky otevřela dveře dokořán.

Dovnitř okamžitě vstoupila postava ve dlouhém plášti. Její rázný krok zazněl na kamenné podlaze a ostrý hlas řízl do ticha místnosti.

„Netušil jsem, že se teď před námi zamykáte, Minervo," sykl Barty nespokojeně.

„Pane Skrku, dokonce i ředitelka Bradavic občas potřebuje trochu soukromí, nemyslíte? I já jsem pouze člověk a musím si občas vyměnit oblečení," odvětila Minerva nesmlouvavě, aby nedala sebemenší prostor k pochybnostem.

„Sakra, Barty," zavrčela tiše Rory. Jakmile prošel kolem jejich úkrytu, aniž by o ně byť jen zavadil pohledem, opatrně chytila dveře za masivní mosaznou kliku, aby se jim nezavřely před nosem a pobídla zbytek k rychlému přesunu.

„Jistě," procedil Barty skrz zuby. „Paní ředitelko," pronesl opovržlivě, „už nějakou dobu se pokouším spojit se slečnou Blackovou. Neúspěšně. Chyběla na velkém množství našich soukromých lekcí. Bez omluvy, bez vysvětlení. Nelíbí se mi to."

„Slečna Blacková ode mě dostala z rodinných důvodů mimořádné volno," odpověděla Minerva klidně. „Informovala jsem o tom celý profesorský sbor. Vaše sova zřejmě musela zabloudit."

„A jaký je důvod toho mimořádného volna?"

„Nemyslím, že jste kompetentní k tomu, abyste tyto důvody znal. Chráním soukromí svých studentů..."

Zbytek konverzace pohltilo ticho točitého schodiště, kam se všichni dostali bez jediného zakopnutí, nebo jiného zvuku. Všechno se zdálo být na nejlepší cestě. Ve skupině pak pokračovali po chodbách směrem ke Komnatě. Konverzaci osekali pouze na potřebné minimum, ale Lily si přesto neodpustila zvídavý dotaz: „Proč si tě Barty Skrk junior tak moc žádá, Rory?"

„Jsem součástí jeho... nazvěme to třeba kroužkem. Zmijozelská pýcha. Učím pár mladších studentů, jak..." krátce se odmlčela, když hledala vhodná slova. Zřejmě je ovšem nenašla, protože jen zavrtěla hlavou. „To je jedno, na tuhle konverzaci nemáme dost času."

Lily pochopila, že tohle téma zřejmě není Auroře příliš po chuti a rozhodla se v něm dál nepokračovat, ačkoliv její zvědavost byla opravdu silná. Byla přesvědčená, že její holčička je zapletená do věcí, které by se jí rozhodně nelíbily, což v ní vyvolávalo silnou úzkost.

Během následující čtvrthodiny přešly vzdálenost dělící je od Komnaty nejvyšší potřeby, kde se zastavili. Rory si promnula ruce a rozhlédla se. „No, asi bychom měli počkat na Minervu. Siriusi, prosím, můžeš se zatím postarat o ty dveře?"

„Služebníček!" zasalutoval Black a během další minuty zeď odhalila velké dřevěné dvoukřídlé dveře.

Dveře Komnaty nejvyšší potřeby se s tichým zavrzáním otevřely a odhalily obrovskou místnost plnou skříní, krabic a dalšího harampádí. Nevypadala dvakrát útulně a dokonce to nevypadalo ani, že by měla skrývat nějaký tajemný průchod do minulosti.

„Hele!" vyhrkla Marlene téměř nadšeně. „Vypadá to tady přesně tak, jako když jsme tu byli hledat ty vánoční ozdoby! Jsme na dobrý cestě!"

„Dobře," přikývla Rory rozvážně, „takže teď už jenom Minnie a..."

Její další slova se ztratila ve zvuku kroků několika osob a následném hlasitém zvolání: „Ale, ale, Hadice se tu plíží po chodbách a vodí si sem lidi, co fakt nejsou místní studenti. Co máš za lubem, Blacková?!"

„Romildo, drahoušku," ušklíbla se Rory klidně, ale řeč jejího těla prozrazovala, že něco je rozhodně špatně. Tahle skupina Nebelvírů, která strkala nos do všeho kolem sebe, byla v tuhle chvíli učiněnou noční můrou. Nic horšího už je snad ani nemohlo potkat. „První tady něco vyřeším a pak si nade mnou můžete honit hábity klidně až do rána."

Romilda se zasmála, stejně jako její doprovod – chlapec a děvče v jejím věku. Všem na hrudích zářil nebelvírský lev a rozhodně nevypadali, že si sem přišli jenom popovídat. Všichni drželi v rukou hůlky připravené k použití.

„Nemyslím, že jsi v pozici, aby sis diktovala podmínky, Blacková," ušklíbla se Vaneová.

„Běžte dovnitř," zašeptala Rory směrem k ostatním, aniž by spustila pohled ze Lví party. Sama si sáhla do hábitu pro hůlku a vytáhla ji. „Rozhodně nemůžeme čekat na Minervu. Skrk jí tam bude ještě nějakou dobu určitě držet. Zkuste najít cestu a... Siriusi." Krátce těkla pohledem na mladší verzi svého otce. „Možná se budeš muset postarat o ty vzpomínky."

„Ale–" chystal se protestovat James.

„Hned!" zavrčela Aurora ostře a dokonce se na chvíli otočila na své přátele z minulosti. „Jsme v Bradavicích, tady mě nezamordujou, já to zvládnu. Běžte!"

„Rory," hlesl znovu, načež ji zcela impulzivně ovinul dlaň vzadu kolem krku a před všemi si ji přitáhl do hlubokého polibku.

Ač by se mladá Blacková ráda oddala poslednímu polibku, který jí James Potter kdy věnuje, rozum ji nenechal vypnout všechny smysly. Dokonce i oči si dovolila zavřít pouze na jedinou vteřinu. Potřebovala sledovat svého nepřítele, protože věděla, že tahle parta rozhodně nehraje fér.

A nepletla se. Sotva se k nim otočila zády, Romilda namířila svou hůlku a vypustila útočnou kletbu. Rory od sebe rychlým pohybem Jamese odstrčila a postavila se znovu čelem k nebezpečí. Vyvedená z koncentrace by nicméně obranné zaklínadlo použít nestihla. Naštěstí jí záda kryly i ostatní. Byla to Siriovo kouzlo, které odrazilo kletbu. Ta se stočila stranou a trefila sloup, ve kterém zanechala drobný otvor.

„Dvanácteráku, blbej čas, blbý místo!" zavrčel Sirius podrážděně. „Tohle není žádnej epos, kde mají hlavní hrdinové čas na poslední číslo!"

„Dík," zamumlala Rory směrem k Blackovi. „A teď už fakt běžte!"

Sama se postavila do útočného postoje a znovu pozvedla hůlku. „Pořád střílíš srabácky do zad, holubičko? Možná bych ti měla trochu pocuchat pírka."

Rory dobře věděla, že musí donutit Romildu co nejdéle mluvit. Nedokáže je zastavit na dlouho. Jakmile dojde na otevřený konflikt, během pár minut, ne-li vteřin, bude po všem. Nebyla v soubojích ani zdaleka tak dobrá, aby se dokázala postavit starším spolužákům; obzvlášť s početní převahou.

„Copak, zkazila jsem ti vášnivý dostaveníčko, Blacková?" ušklíbla se Romilda. „Ví ten tvůj koloušek, že jsi aspirant na smrtijeda, co? Určitě by byl překvapenej. Pokud k nim teda sám nepatří." 

„Říká Nebelvír, kterej útočí zezadu, jak nějakej srab. Zajímavý. A já myslela, že pro vás je důležitej férovej souboj. Ale tím se asi jen honosíte, co? To tak bejvá, když historii píšou vítězové," ušklíbla s Rory a po očku se ujistila, že skupina Pobertů zmizela – ač značně neochotně – za dveřmi komnaty.

Zbytek skupiny se ocitl uvnitř obrovské místnosti. Všichni byli nesví a roztěkaní. Marlene s Remusem pohledem pátrali po skříni, která je přenesla sem, kdežto James s Lily hlasitě vyjadřovali nesouhlas s tím, že tam Rory nechali samotnou.

„Nemůžeme ji tam přece nechat! Vždyť jí něco udělají!" láteřila Lily, kterou držel za rameno Sirius a tlakem ji vedl hlouběji do komnaty. „Siriusi, pusť mě! Přece musíme–"

„Dost Lils! Ona to zvládne. Jak řekla, nedovolí si jí udělat nic vážnýho a nejspíš se každou chvíli objeví Minnie a pomůže. To bude dobrý. My musíme zpátky, než to bude ještě horší."

„Ale nehody se občas stávají. Tohle je kravina, to je hrozná kravina!" mumlal James, ačkoliv sám se nechával popostrkávat Marlene dál uličkou mezi skříněmi. Občas se zastavil a pokusil se otočit, ale stačilo, aby McKinnonová mírně zatlačila a on ušel dalších pár kroků.

„Hele, to bude ona!" vyhrkl Peter a ukázal na obrovskou zdobenou skříň, která měla tu čest stát se jejich portálem do minulosti. Sám mávl hůlkou a tím otevřel velké dveře, ze kterých se – jako předtím – vyvalila obrovská spousta krámů, která prakticky zaterasila vchod.

„Svatá Morgano," zamumlal Remus nespokojeně, „Komnata je fakt nepořádná, co? Musíme to co nejrychleji odházet, ať se dostaneme dovnitř. Honem, hněte sebou. Nevíme, kolik na to máme času!"

A tak se Pobertové pustili do práce. Pomáhali si hůlkama i rukama, ale množství košťat, krabic, starých hadrů a dalších věcí se zdálo být nekonečné.

Nicméně nepracovali snad ani dvě minuty, když se rozrazily dveře do Komnaty a Rory se rozplácla jak dlouhá tak široká na zemi jen pár metrů od nich. Viditelně krvácela z roztrženého obočí a měla velký problém se zvednout zpátky na nohy. Hůlku nicméně stále pevně svírala v ruce.

„Rory!" křikl James okamžitě. Chystal se odhodit všechno, co měl v ruce a rozběhnout se za ní, když ho zezadu popadl Peter a vší silou, kterou v sobě měl, se zapřel o zem, aby ho udržel na místě.

„Dvanácteráku, musíme jít! Už to skoro bude, musíme–"

„Drž zobák, ty kryso!" obořil se na něj James bez sebe vzteky. Našel v sobě dost síly, aby Pettigrewa odstrčil. Ten zakopl o násadu od koštěte a spadl na zadek. Vyjeveně zíral na Jamese, kterého takhle rozzlobeného snad nikdy neviděl a už vůbec ne tak, aby mířil svou zlobu přímo na něj. „Nestačí ti, že jednou zabiješ mě?! Chceš zabíti i ji, ty malej zrádnej zmetku?!"

„Co?" vydechl tiše Peter a oči se mu rozšířily hrůzou. „Jak to myslíš? Jak–"

To už se ale James znovu otočil a chystal se vyběhnout za Rory. Ta už byla nicméně zvednutá v bolestivém kleku a ač za sebou měla vzteklé Lvy, obrátila se k nim zády a mířila hůlkou přímo k Pobertům.

Zachytila Jamesův pohled. V jejích očích se zrcadlilo tolik různých pocitů – odhodlání, strach i láska – ale nic z toho nedokázalo zastavit její ruku. Neslyšně pohnula rty a zašeptala tiché: „Omlouvám se."

„Bombarda!" vykřikla vzápětí.

Drobná řízená exploze vybuchla přímo za velkou skříní. Ta se rozkývala několikrát tam a zpátky. Tam a zpátky. A nakonec se převrátila přímo na skupinku pod ní.

Poslední, co Rory zahlédla, byl Jamesův vyčítavý pohled a záblesk rudého kouzla z Romildiny hůlky.

Pak všechny pohltila tma.

„Marlene, ty seš fakt děsná krůta!" zamumlal Sirius podrážděně, když si mnul bolavý zátylek, do kterého ho praštil zbloudilý kýbl. „Mohlas nás zabít!"

„Mohla, mohla," zabručela, když ze sebe ometala zbytky prachu, které jí ulpěly na hábitu. „Může někdo zvednout tu skříň? Někam se mi zakutálela hůlka."

„Wingardium Leviosa," zamumlala Lily a levitujícím zaklínadlem zvedla skříň zpátky na své místo. „Jste všichni v pořádku?" zeptala se ustaraně.

„Jo, nejspíš jo," odkašlal si Remus. Mnul si přitom bolestivě tepající spánky. „Nejspíš mě to na chvíli omráčilo, měl jsem strašně divný sen."

„Ty taky?" zeptal se překvapeně James, který přelezl po čtyřech o kousek dál a postavil se pomocí blízké komody zpátky na nohy. „Přijde mi, že uběhlo snad milion let."

„To bylo asi z nedostatku vzduchu," usoudila mudrlantsky Marlene a postavila se. Pohledem zapátrala kolem sebe, aby našla svou hůlku. Ta si hověla zapíchnutá v jednom z obrovských zdobených věnců. „Ale ne, ten věnec je zničený," posteskla si.

„Tragédie, fakt," ušklíbl se Sirius. „Můžeme odsud prosím vypadnout, než tu někdo z nás fakt zaklepe bačkorama?!"

„Drama queen, fakt," protočila McKinnonová očima. „Ale fajn! Každej popadněte nějakou dekoraci a jdeme, jasný? Šup, šup, ještě musíme pořádně vyzdobit Hagridovi hájenku. Teď bude někde na obchůzce, takže musíme spěchat!"

James si zhluboka odfrkl a strčil ruce do kapes hábitu. „Už se ohromně těším. Ale pak půjdeme na hřiště, jasný?!" Lehce se zamračil, když ve vnitřní kapse nahmatal kapesník. Nepamatoval si, že by si tam nějaký dával. Vyndal ho ven. Byl pečlivě složený a s vyšitým monogramem A.V.B. Když ho opatrně rozložil, vypadla z něj malá vylisovaná kytice fialek. Nevěděl, kde se tam vzala, ale připomínala mu něco známého. Něco, co možná nedokázal popsat, ale rozhodně to někde hluboko uvnitř cítil. Lehce se pousmál a uklidil kapesník i s květinou zpátky do náprsní kapsy.

„Ty vole, já mám v kapse smějanku!" vyhrkl z ničeho nic Sirius. „Vánoční zázrak je skutečnej! Zvu vás na seanci, mládeži. Taková svátky si nechám líbit."

***

A máme tu konec. Zítra ještě krátce nahlédneme do rezidence Potterů a rozloučíme se i s nimi ❤️