„McKinnonová, buď tý lásky a připomeň nám, proč tu musíme bejt úplně všichni!"

Sirius těžkou koženou botou znechuceně odkopl pestrobarevnou girlandu, která se mu pokoušela ovinout kotník a rozsvítit ho jako vánoční stromeček. Pečlivým pohybem si z kožené bundy smetl i několik zatoulaných třpytek a tvářil se přitom, jako kdyby to byl přinejmenším škrtidub.

„Protože přátelství a soudržnost jsou kolem Vánoc nejdůležitější, Blacku. Někdo to navíc musí odnést. Nemám dost rukou, připadám ti snad jako oliheň?"

„Bohužel ne. Má drahá Martička z jezera má totiž všechny tyhle svátky na háku. Radši bych teď trávil čas s ní, než tady v týhle místnosti se všema těma světýlkama a stužkama."

„To proto, že ona nemá přístup k těmhle božím dekoracím. Na, podrž to, Jizvičko!" Marlene vrazila Remusovi do rukou obrovský barevný věnec a znovu zabořila celou horní polovinu těla do hluboké krabice, přičemž si spokojeně mumlala pod vousy: „Boží, boží, boží."

Remus vrhl zoufalý pohled na Jamese, u něhož hledal alespoň ždibec podpory. Dvanácterák nicméně právě v ruce točil velkou imitací cukrového lízátka a s mělkou vráskou mezi obočím sledoval každý pohyb červeno-bílé zahnuté tyčinky. Prosebný pohled jeho kamaráda mu sice neutekl, nicméně na něj zareagoval pouze neurčitým pokrčením rameny, načež znovu vyhodil cukrátko nad hlavu, aby ho hned vzápětí chytil za zády.

„Marlene, tady je spousta punčoch," houkla Lily od patinové komody plné šuplíků nejrůznějších velikostí. Ani ona sice tak úplně nesdílela Marlenina vánočního ducha, který hraničil až s fanatismem, ale přišlo jí jednodušší zapojit se a mít to co nejrychleji za sebou, než tiše, nebo nedej Merlin, hlasitě, vzdorovat.

„Ukaž," vyhrkla blondýna, vytáhla hlavu i ruce z krabice. Tváře měla celé zamazané flitry a vesele se na Lily zubila, když se k ní klopýtavě rozběhla, jelikož měla kolem kotníku ovinutá zatoulaná světýlka. „Jsou hodně boží?"

„Eh, to fakt nevím. Asi tak normálně?" opáčila zrzka s potlačovaným povzdechem, kterého s Marlene naštěstí vůbec nevšimla. Nebo možná všimla, jen jí to bylo srdečně jedno.

„Víš co bych si přál?" zamumlal Sirius tragicky směrem k Náměsíčníkovi.

„Sáně a plnovous?" odvětil nezaujatě Remus, který právě podával dekorativní věnec Peterovi, jenž pod jeho vahou až zavrávoral. „Prosím, podržíš ho chvíli? Asi mi upadnou ruce. Je to těžší, než se zdá. Za chvíli se zase prohodíme."

„Ha, ha," protočil Tichošlápek oči, mezitím co se Červíček téměř celý ztratil za vánoční dekorací. „Toužim po svátcích, během kterejch nebudeme řešit tyhle pitomý dekorace, koledy a dárečky. Leze mi to krkem."

„Některé sny jsou odsouzené zůstat jenom sny, Tichošlápku," přidal se do jejich konverzace James, kterého už zřejmě hra s obřím cukrátkem přestala bavit.

„Jo, třeba ty o tom, že se někdy v životě učešeš," poznamenala Lily škádlivě, když se k nim přidala s náručí plnou červených chlupatých punčoch. „Marlene tvrdí, že máme všechno, a konečně můžeme jít."

„Nevěřím," chytil se za srdce Sirius a otočil se směrem k Marlene, která nebyla ani vidět za obrovskou krabicí, kterou nesla v náručí a ztěžka s ní balancovala. „Ještě trochu doprava, blondýno. Ještě tak dva kroky... a přesně... tam!" vyhrkl, když Marlene narazila přímo do veliké skříně, která se otevřela a přímo na ní se vysypala hromada nejrůznějších věcí, která ji doslova pohřbila zaživa.

Nálada v místnosti se změnila jako mávnutím hůlky. Smích vystřídala hrůza v očích, protože nikdo netušil, co všechno na jejich spolužačku vypadlo a jestli ji to náhodou nezranilo. „Svatá Morgano, Marlene!" vyjekl Peter, pustil obří věnec a okamžitě se rozběhl k hromadě roztodivných krámů, ze kterých vykukovala jenom jedna její ruka.

Ani ostatní neváhali a okamžitě se přidali k záchraně. Pustili se do odhrnování krabic, oblečení, dekorací a všech dalších věcí, které ze skříně vypadaly. Postupně k nim začínaly doléhat i útržky Marleniných nadávek, což značilo, že McKinnonová žije, a že je pekelně naštvaná.

Kdo by se jí mohl divit.

„Ty jeden zatracenej dlouhovlasej blbečku, mohl jsi mě zabít!" zaječela Marlene na Siriuse okamžitě, jakmile se zase mohla hýbat.

Vrazila do něj veškerou silou, kterou v sobě měla, což Tichošlápek ani v nejmenším nečekal, zaškobrtl a zády vrazil do obrovské skříně, ze které před pár minutami vypadaly všechny ty zatracené věci. Almara se nebezpečně zakymácela z jedné strany na druhou a nakonec se – k hrůze všech stojících pod ní – převrátila přímo na ně.

„Tak jsme v pytli," zašeptal někdo v nastalé tmě.

„Spíš ve skříni," odpověděl další. „Jste všichni v pořádku?"

„Kdo není, ať se ozve!" houkl otráveně Sirius. „A jestli se někomu něco stalo, doufám, že to byla McKinnonová."

„Tolik štěstí mít nebudeš, Zablešenče!" zasyčela na oplátku. „Jak se odsud dostaneme? Dokážeme to zvednout?"

„Lene, víš, že máme takové ty dřevěné proutky, co umí dělat kouzla? Navrhuji, abychom je vyzkoušeli, než si tu začneme namáhat svaly."

„Oh, jak jsi pohotový, Paroháči. Poprvé v životě."

„Zmlkněte," zabručel Remus, který neměl sebemenší náladu na jejich dohady; obzvlášť takhle blízko jeho ucha, ve kterém mu po hlasité ráně pořád trochu zvonilo. Místo planých řečí vytáhl z kapsy hůlku a jediným jejím mávnutím se postaral o to, aby se skříň vznesla do vzduchu a postavila se zpět na své místo.

„Díky, Remi," zamumlala Lily, přičemž si mnula krk, do kterého ji praštilo zatoulané koště. „Tohle se vám vážně moc nepovedlo, vy dva."

„Jasně, jasně," protočila oči Marlene, „hlavně, že to máte na koho svíst, že jo? Nezájem. Jsme živý, celý, popadneme ty dekorace a zmizíme z týhle prokletý komnaty."

„Občas umí být docela děsivá, co?" Peter se zklamaně podíval na věnec, který rozdrtila padající skříň, a s lítostivým úsměvem ho odložil na stůl vedle sebe. „Onehdá jsem myslel na to, jaká je mi zima a div tady v místnosti neuhořel, když mi chytil hábit od jednoho z krbů, co se tu objevily."

„Vskutku tragický příběh, Červíčku," ušklíbl se Siruis. „Můžeme už sakra konečně jít?" Aniž by čekal na zbytek party, vykročil rovnou ke dveřím a vzápětí za nimi zmizel. Ostatní se nakonec postupně vytrousili za ním. Jeden zážitek blízké smrti jim pro ten den bohatě stačil.

Společně kráčeli potemnělými chodbami ozářenými světlem loučí. Byly až nezvykle tiché a prázdné. Nikde nestály hloučky tlachajících děvčat, nikdo ve výklencích nehrál Řachavého Petra, a těch pár osamělých studentů, které po cestě potkali, povětšinou zíralo do země.

„Co se tady pro Merlina stalo?" zašeptal James. „To vypadá, jak kdyby někdo do školy vypustil mozkomory."

„Ještě toho trochu," protočil Remus oči. „Nejspíš jsme se tam jen zdrželi déle, než jsme čekali, a už se blíží večerka. Měli bychom si pospíšit do společenské místnosti."

„Jistě, protože rozhodně nechceme porušit žádná pravidla, že Náměsíčníku?" rýpnul si poťouchle Sirius, za což schytal od Lily herdu do zad. „Au, tyranko."

„Má pravdu, Siriusi. Nepotřebujeme žádné problémy, už tak jich máme dost," upozornila ho a jako první vystoupala do schodů ke společenské místnosti. Ve vzduchu se tu vznášela příjemná vůně čerstvě upečených sušenek, která připomínala blížící se svátky. Ta byla ale jediným příslibem vánočního veselí. Lily by přitom přísahala, že když odcházeli, dekorací tu bylo mnohem více. 

Baculatá dáma hlasitě dřímala ve svém rámu a chlapci museli několikrát zahalekat, aby ji vůbec vzbudili. Baculatá dáma zívla, její tělo se zlehka otřáslo, když si přitiskla ruku na oči, aby si je promnula. Pak si je protřela znovu. A ještě jednou. „Mě snad šálí zrak," zamumlala.

„No jo, no jo. Lví srdce," pospíšil si James, aby přerušil její lamentování. Baculatá dáma byla koneckonců známá tím, že až příliš často přeháněla kvůli drobnostem. „Honem, honem, jsme unavení."

Obraz se ale ani nepohnul. Dáma si je stále měřila nechápavým pohledem a rozhodně nevypadala, že se je chytá pustit dovnitř.

„Lví srdce!" zopakoval Potter netrpělivě.

„To není správné heslo," odvětila tiše.

„To není možné," vložila se do rozhovoru Lily a lehce odsunula Jamese stranou. „Určitě je to Lví srdce, před pár dny se měnilo."

„Před pár dny?" zopakovala po ní Baculatá dáma. „Ne, rozhodně to nebylo před pár dny."

„No, tak to je ovšem boží," protočila Marlene oči. „Máme tu dva prefekty a ani jeden nezná správný heslo. Evansko, to jste jako zapomněli na nějakou vaši chytrou schůzi, nebo co?"

„Ne, ne. To jsme určitě nezapomněli... nebo?" Obrátila pohled na stejně zmateného Jamese, který jenom nechápavě pokrčil rameny. Sám netušil, co si o tom myslet. „Tak možná jo. Možná budeme muset zajít za profesorkou McGonagallovou a zeptat se."

„No, tak ta z nás bude na větvi," povzdechl si Sirius. „Ale fajn. Nebudeme tu přece postávat a čekat, až někdo přijde a pustí nás. Třeba po cestě potkáme někoho od nás a zeptáme se."

Zbytek party souhlasně odkýval nápad, že se pokusí najít některého ze spolužáků. Zamířili tedy společně směrem ke knihovně. Ta se zdála být nejpravděpodobnějším místem, kde by na někoho mohli narazit i v mírně pokročilou hodinu. Spousta studentů tam koneckonců před večerkou pravidelně doháněla školní resty.

Těsně před cílem, když právě procházeli kolem pamětní síně, jim ale někdo zastoupil cestu, čímž celou jejich skupinu donutil zastavit. Drobná tmavovláska na sobě měla zmijozelský hábit a v ruce hůlku. Netvářila se zrovna přívětivě, což donutilo Tichošlápka s Dvanácterákem sáhnout do kapes a také se ozbrojit.

„Dva na jednu. No vy jste mi ale hrdinové," ušklíbla se. „Nechcete mi vysvětlit, co má tohle sakra bejt? Nějaký historický okýnko?"

Rukou bez hůlky mávla ve vzduchu a tehdy si Sirius všiml, že v ní svírala kus pergamenu. Ne, rozhodně to nebyl jen tak nějaký pergamen. Byl to... Pobertův plánek.

„Co to meleš?" naježil se a okamžitě udělal výhružný krok směrem k ní, přičemž hrábl ve vzduchu po plánku. Děvče bylo ale rychlejší a schovalo ho za zády. „Koukej to vrátit zpátky! Kdes to vůbec vzala?!"

„Dal jsi mi ho, taťko," ušklíbla se a udělal krok vzad. „A teď mi vy dva," zatěkala prstem mezi Lily a Siriusem, „laskavě vysvětlete, co tady děláte."