Emma pozorovala Chandlera, který kráčel po její levé straně. Když se podíval na město pod nimi, jeho výraz byl klidný, ale Emma věděla, že to byl jen další z jeho dobře nacvičených výrazů. Za ty roky se naučila číst mezi řádky, a v poslední době to, co viděla, ji znepokojovalo.

Proč se muselo všechno tak změnit? pomyslela si a stáhla si rukávy svého svetru přes dlaně. Když si vzpomněla na rozhovor, který právě proběhl, pocítila směs zklamání, vzteku a smutku. Chandler se přiznal, že ji zklamal, a dokonce jí řekl, že má problémy sám se sebou. Ale co to všechno znamenalo? Vážně se snaží změnit, nebo to byla jen další prázdná slova?

Cesta zpět do kampusu probíhala v tichu, ale nebylo to úplně nepříjemné. Slunce už bylo vysoko na obloze, listí kolem cest zářilo barvami a lehký vánek občas přinesl vůni vlhké země. Emma si všimla, že Chandler několikrát otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale pokaždé se zarazil.

Možná se bojí, že řekne něco špatného, pomyslela si Emma. Bylo by to poprvé, co by Chandler zvažoval svá slova? Představa, že si konečně uvědomil následky svých činů, ji uklidnila. Ale ne natolik, aby se cítila lépe.

Zpátky na kampusu se Chandler zastavil a otočil se k ní. „Chceš jít na oběd?" zeptal se tiše. Jeho obvyklá jistota byla pryč. Emma přikývla, i když si nebyla jistá, jestli chce být ještě déle v jeho společnosti. Přesto cítila, že kdyby odešla, všechno by zůstalo nevyřešené.

Usadili se v jedné z malých restaurací poblíž kolejí. Emma si objednala těstoviny, Chandler jen polévku. To bylo zvláštní – obvykle měl obrovský apetit. Ale dnes sotva jedl.

„Díky, že jsi se mnou ještě tady," řekl najednou Chandler, když Emma přejížděla vidličkou po talíři.

„Proč bych neměla být?" odpověděla suše.

Chandler se na chvíli odmlčel. „Myslím, že jsem ti dal dost důvodů, proč bys mě mohla nechat být."

Emma na něj upřela pohled. „Jo. To jsi dal," odpověděla upřímně. „Ale... zatím tu jsem."

Chandler se trochu pousmál, ale v jeho očích byl stín něčeho jiného. „Slibuju, že se budu snažit to napravit," řekl. „Můžeme začít dneškem. Uděláme něco, co bude jen o nás. Tak, jako to bývalo."

Emma si přitáhla talíř blíž a začala pomalu jíst. Chtěla mu věřit. Chtěla si myslet, že tenhle rozhovor něco změní. Ale pravda byla, že si nebyla jistá, jestli je Chandler schopný udělat ty změny, o kterých mluví. Přesto se rozhodla mu dát šanci. 

Zbytek dne strávili v parku poblíž kampusu. Chandler navrhl, že si koupí kávu a projdou se, a Emma souhlasila. Mluvili o starých časech, vzpomínali na základku, na hloupé vtipy, které si vyměňovali, a na ty nekonečné letní večery, kdy svět ještě nebyl tak složitý.

Na chvíli to bylo skoro jako dřív. Chandler vypadal uvolněněji, dokonce se několikrát opravdu zasmál, a Emma si na chvíli dovolila věřit, že možná opravdu může být všechno v pořádku.

Když slunce začalo zapadat, Emma se zastavila u lavičky a otočila se k němu. „Dnešek byl dobrý," řekla tiše. „Ale to neznamená, že je všechno vyřešené."

Chandler přikývl. „Já vím. Ale děkuju, že mi dáváš šanci to napravit."

Emma se pousmála. „Tak to nezvorej." Pak si zvedla kabelku na rameno a zamířila zpátky ke kolejím. Chandler ji sledoval, dokud nezmizela za rohem. A poprvé za dlouhou dobu měl pocit, že má šanci to napravit.

Emma nervózně přešlapovala ve svém pokoji, kde se hromadily poznámky, zvýrazňovače a otevřené sešity jako němá připomínka jejího zvyku nechávat věci na poslední chvíli. Na stole před ní stál hrnek čaje, už dávno studený, a na nástěnce visel rozvrh. Zítra bylo pondělí, což znamenalo první hodiny týdne a ona se snažila dohnat vše, co během posledních dní odložila. Vždycky si říkala, že příště začne dřív, ale ten den zatím nikdy nepřišel.

Emma se soustředěně snažila zaměřit, čím začne jako prvním, když jí pohled sjel na rozvrh. Když se zadívala na kolonku pondělí, ztuhla. Jedno slovo na něj křičelo jako červený vykřičník: Referát na literaturu. Chvíli na něj jen zírala, než jí to došlo.

„Sakra," vydechla a začala horečně listovat sešitem z literatury. Bylo to tam, jasně napsané. Každý si měl vybrat knihu, přečíst ji a připravit krátký referát o tom, co ji činí významnou. Emma si okamžitě vybavila ten den, kdy jim to učitel zadal. Přikývla, že rozumí, a pak na to okamžitě zapomněla. Jediné štěstí bylo, že si to aspoň zapsala, ale k čemu jí to teď bylo?

Přešla ke knihovničce v rohu pokoje, ale věděla, že tam nic užitečného nenajde. Neměla na výběr. Knihovna byla její poslední nadějí.

Univerzitní knihovna byla skoro prázdná, až na pár studentů, kteří si nejspíše jako ona dodělávali poslední resty. Bez zbytečného zdržování vklouzla mezi regály s klasickou literaturou. Příjemné vůně starých knih ji obvykle uklidňovaly, ale dnes neměla čas je vnímat. Očima přejížděla po známých jménech na hřbetech knih, až konečně narazila na to, co hledala: Jana Eyrová od Charlotte Brontëová.

Natáhla se pro ni, ale než ji stačila uchopit, ruka někoho jiného knihu vytáhla.

„Ne!" vyhrkla Emma hlasitěji, než měla v úmyslu, a rychle se otočila. O krok ustoupila a zadívala se na osobu, která knihu držela. Stála před vysokým klukem, který vypadal zaskočený jejím výkřikem. Na tváři se mu však brzy objevil přívětivý úsměv.

„Promiň, chtěla jsi ji?" zeptal se s mírným úsměvem. Jeho hlas byl klidný, skoro až pobavený.

Emma si rychle uvědomila, jak zoufale asi působí, a snažila se uklidnit. „Ano," přikývla a snažila se vysvětlit situaci. „Mám zítra odevzdat referát, a tahle kniha je přesně to, co potřebuju. Je to moje jediná šance."

Chlapec si ji chvíli prohlížel, jako by zvažoval, jestli mluví pravdu. Jeho oči, světle hnědé, se zdály překvapivě vřelé. Pak pokrčil rameny a natáhl k ní ruku s knihou. „Tady. Já ji nepotřebuju hned. Chtěl jsem si ji jen přečíst."

Emma zůstala chvíli stát, zaskočená jeho nabídkou. Lidé obvykle nebyli tak ochotní. „Vážně?" zopakovala, jako by si nebyla jistá, jestli ho správně slyšela.

„Jo," přikývl. „Nemám s ní žádné plány. Jestli ti to pomůže, klidně si ji vezmi."

Emma si knihu vzala a přitiskla ji k hrudi. „Děkuju. Opravdu jsi mě zachránil. Už jsem si představovala, jak tu strávím zbytek dne hledáním jiné."

Chlapec se pousmál. „To zní vážně dramaticky." Přehodil si batoh přes rameno a otočil se k odchodu. Pak se ještě zastavil. „Až budeš mít referát hotový, dej mi vědět, jestli ta kniha stojí za to. Možná mi ušetříš čas."

Emma se krátce zasmála. „Platí."

Když chlapec zmizel mezi regály, Emma si knihu znovu přitiskla k hrudi a zhluboka se nadechla. Všechno najednou vypadalo o něco méně katastrofálně. Všechno nakonec dobře dopadlo. Ale pak jí to došlo, jak se s ním znovu setká, když ani nezná jeho jméno.

Znovu si v hlavě přehrála jejich rozhovor. Nepředstavil se jí a ona se ho ani nezeptala. V té chvíli byla tak zaneprázdněná vlastním problémem, že si ani neuvědomila, že ho vůbec nezná. Přesto jí připadal jiný než většina lidí, které potkávala. Byl klidný, milý, a jeho chování působilo upřímně.

Emma si povzdychla. Možná ho už nikdy nepotkám. Ta myšlenka ji trochu zamrzela, i když nechápala proč. Pak ale zavrtěla hlavou a dala si knihu do batohu. Na setkání s neznámým chlapcem teď nebyl čas. Měla práci.

Emma došla zpátky do svého pokoje a usadila se ke stolu. Na stůl si už vytáhla knihu a její poznámky. Na chvíli se zastavila a zadívala se na obal knihy, prsty přejížděla po reliéfu písmen na vazbě. Kniha na referát. Jedna noc na její přečtení a pochopení. Povzdechla si. Někdy měla pocit, že sama sobě nastavuje pasti. Ale tentokrát neměla na výběr.

Otevřela knihu na první straně a začala číst. Snažila se plně soustředit na čtení, avšak její myšlenky stále těkaly někam jinam. Znovu si vybavila kluka z knihovny.

Byl tak klidný. Jak to udělal? Emma nikdy nepůsobila klidně – nebo si to alespoň myslela. Když mluvila s ostatními, většinou měla pocit, že je buď příliš nervózní, nebo naopak příliš odtažitá. Ale s ním to bylo jiné. Přirozené. A to ji mátlo.

Snažila se znovu soustředit na text před sebou. Jane Eyre byla postava, která ji zaujala už po pár stránkách. Její odhodlání, síla překonat překážky, a přitom si zachovat vlastní hodnoty. Emma cítila, že by si z ní mohla vzít příklad. Sama se často cítila ztracená, zejména teď na vysoké škole, kde bylo všechno rychlé, složité a trochu cizí.

„Ale Jane Eyre měla taky své problémy," zamumlala si pro sebe. Byla to outsiderka, stejně jako ona. Možná proto ji tahle kniha přitahovala.

Emma se usmála nad tou myšlenkou. Třeba ten kluk z knihovny taky vidí svět trochu jinak. Ale pak se rychle zarazila. Proč o něm pořád přemýšlím? Znovu zavrtěla hlavou a začala si psát poznámky.

Bylo už pozdě večer, když měla napsaný základ referátu. Stránky se plnily poznámkami o Jane Eyre, jejím vztahu s panem Rochesterem, jejích bojích a vítězstvích. Emma si uvědomila, že kniha na ni působí mnohem víc, než čekala.

Ale i během psaní se jí vracela myšlenka na chlapce z knihovny. Na to, jak se usmál, jak se zachoval. Nikdy nepotkala nikoho, kdo by tak snadno nabídl pomoc, a už vůbec ne někoho, kdo by se s ní bavil bez očekávání.

„Jak mu mám dát vědět?" zašeptala si znovu, zatímco si listovala svými poznámkami. Nepředstavil se, a ona se na to nezeptala. Co jsem čekala? Že mi napíše na papír telefonní číslo? Nebo že ho prostě náhodou zase potkám? Ta myšlenka ji rozesmála, ale jen na chvíli.

Emma se opřela o židli a zadívala se na strop. Možná to bylo jedno z těch setkání, která mají jen krátce zazářit a pak zmizet. Ale to neznamenalo, že to bylo bez významu.

„Díky tobě teď aspoň nejsem úplně ztracená," zašeptala směrem ke stropu. Pak se znovu sehnula k poznámkám. Čekala ji ještě dlouhá noc.

~~~

Nový den, nová kapitolka <3

Jak se Vám příběh zatím líbí? :)

Vaše Nat <3