Chandler seděl na kraji postele a zíral na telefon. Rukama si promnul obličej, jako by tím mohl setřít nejen únavu, ale i tíhu viny, která na něj dopadla po včerejšku. Displej jeho telefonu zůstával prázdný. Žádná zpráva od Emmy. Žádné vyčítavé emoji, žádné dlouhé věty plné zloby – nic. A právě to nic ho bolelo nejvíc.

„Proč jsem takovej idiot?" zamumlal si pro sebe. Položil telefon vedle sebe a zabořil hlavu do dlaní. Hlavou se mu honily vzpomínky na včerejší noc. Emma tam seděla, sama, a on ji prostě nechal být. Ashley ho přitahovala už dlouho, to si musel přiznat, ale Emma? To byla jeho Emma. Ta, která ho znala lépe než kdokoliv jiný. Ta, která vždycky zůstala, i když si všichni ostatní našli důvod odejít.

Ale pravda byla taková, že Emma neznala všechno. Nikdo neznal všechno.

Chandler věděl, jak vypadá navenek. Usměvavý, bezstarostný kluk, který baví ostatní. Vždycky první na večírku, ten, kdo najde správná slova, kdo rozesměje každého, kdo potřebuje rozveselit. Dokonalý. To bylo slovo, kterým ho lidé popisovali. Ale pod tím vším byla temnota, o které nikdo nevěděl. Ta, která se probouzela, když zhasla světla a on zůstal sám se svými myšlenkami. Ta, která ho nutila hledat rozptýlení v dívkách, které si sotva pamatoval. Ta, která mu našeptávala, že nikdy nebude dost dobrý.

„Nemůžu být slabý," zašeptal, jako by si tím mohl dodat sílu. To byl jeho problém. Slabost pro něj byla nepřípustná. Kdykoliv se cítil na dně, našel způsob, jak to skrýt. Vtipem, úsměvem, nebo večírkem, kde se mohl utopit ve falešné euforii. Ale teď už to nefungovalo. Emma byla jeho kotva, a včera ji zklamal.

Vstal z postele a rozhodl se, že si udělá kávu, možná by ho mohla po včerejšku trochu nakopnout. I přestože včera moc alkoholu nepil, bolela ho hlava. Když se vrátil s uvařenou kávou v ruce, posadil se ke stolu a snažil se vymyslet způsob, jak by se mohl Emmě omluvit. Napsat zprávu? Zavolat? Představoval si, jak by to mohlo probíhat.

Vzal si telefon do ruky a vyhledal si Emmu. Emmin kontakt byl na vrcholu seznamu, ale žádná správná slova ho nenapadala. Otevřel chat a napsal první zprávu: „Emmo, promiň za včerejšek." Během okamžiku ji zase smazal. Nebyla to dostatečná omluva.

Vyťukal druhou: „Hej, vím, že jsi naštvaná, můžeme si promluvit?" Ale smazal i tu.

Nakonec telefon položil na stůl a promnul si oči. Displej telefonu zčernal a Chandler zoufale přemýšlel, jak svoji chybu může napravit, nakonec ho napadlo, že bude nejlepší, když za ní půjde a osobně se jí pokusí omluvit.

Když dorazil ke koleji, čekal ho další problém. Dveře otevřela Ashley. Chandler se snažil skrýt znechucení, které se mu objevilo na tváři, když ji viděl. Ještě včera by byl rád, že s ní může trávit čas, ale dnes... dnes byl její přítomností otrávený. Nebyl na ni zvědavý, ne po tom, co se stalo.

Ashley se na něj usmála tím svým zářivým úsměvem, který vždycky působil, jako by všechno bylo přesně podle jejího plánu. „Chandlere," protáhla jeho jméno a opřela se o rám dveří. „Co ty tady?"

„Hledám Emmu," odpověděl rychle, aniž by se snažil být zdvořilý. Přelétl očima přes její rameno, ale Emma nikde nebyla.

Ashleyina tvář na okamžik ztuhla, jako by nečekala, že jeho odpověď bude tak přímá. Vzápětí se ale vzpamatovala a nasadila svůj typický bezstarostný výraz. „Emmu?" zopakovala a jemně se uchechtla. „Netušila jsem, že dneska něco plánujete. Myslela jsem, že po včerejšku bude ještě trucovat."

Chandler přimhouřil oči. „Je na pokoji?"

Ashley si zastrčila pramen vlasů za ucho a trochu se narovnala. „Ne, odešla. Šla na vyhlídku." Její hlas byl sladký, ale přitom v něm znělo něco, co Chandler nedokázal přesně určit.

„Dík, tak zatím," odpověděl stroze a udělal krok dozadu, připravený odejít. Ale Ashley se nezastavila.

„Víš, když jsem tě viděla za dveřmi," začala, přičemž se o něco víc naklonila dopředu, „myslela jsem, že jsi přišel za mnou." Zasmála se, jako by chtěla celou situaci zlehčit, ale v jejích očích bylo vidět něco jiného – zklamání. Bylo to sotva patrné, ale Chandler to poznal.

Zhluboka se nadechl a založil si ruce na prsou. „Ashley, teď vážně nemám čas na hry. Potřebuju najít Emmu."

Ashley ztuhla, i když se rychle snažila zamaskovat své emoce dalším úsměvem. „Jasně, chápu," odpověděla nevinně, ale její tón byl jiný. „Jsem jen překvapená. Myslela jsem, že by jsi tenhle víkend chtěl trávit trochu jinak. Ale asi jsem to špatně pochopila."

Chandler zakroutil hlavou. „Ashley, vážně... nejsem tady proto, abych něco řešil s tebou. Potřebuju se omluvit Emmě."

„Jasně," zopakovala znovu a pokrčila rameny, jako by jí na tom nezáleželo. Ale její pohled prozrazoval opak. „Jdi si ji najít. Uvidíme se později."

Chandler neodpověděl, jen se otočil a zamířil pryč. Její hlas ho zastihl na půl cesty ke schodům.

„Víš, Chandlere," zavolala za ním s hranou lehkostí, „někdy se zdá, že přes všechny ty holky, které kolem sebe máš, si nevšímáš té, co ti stojí přímo před očima."

Zastavil se, ale neotočil. „A někdy je právě to ten problém," řekl tiše, sotva slyšitelně, a pokračoval dál.

Chandler šel cestou ke kopci, který vedl na vyhlídku. Vzduch byl příjemný, lehce chladný, a první známky blížícího se podzimu se objevovaly v proměně barvy listů na stromech. Několik oranžových a žlutých lístků se válelo na zemi, ale většina ještě držela na větvích. Slunce bylo nízko, jemné paprsky prosvěcovaly mezi stromy a dodávaly celé scéně nádech klidu.

Emma seděla na své dece na známém místě. Kolena měla přitažená k hrudi, a zatímco si podpírala bradu, dívala se na město pod sebou. Chandler se na chvíli zastavil. Viděl ji tam, jako by byla součástí toho výhledu – klidná a soustředěná, ale přesto vzdálená. To napětí mezi nimi ho tížilo víc, než by si chtěl připustit.

„Emmo," oslovil ji, jakmile byl dost blízko.

Emma se nepohnula. Její pohled zůstal upřený na město, ale Chandler si všiml, jak se napnula. „Co chceš, Chandlere?" Její hlas byl tichý, ale v jeho tónu cítil chlad.

Pomalu k ní došel a posadil se vedle ní na trávu. Ne na deku, ale vedle – nechal mezi nimi prostor, který teď byl víc než jen fyzický. „Chci si s tebou promluvit. O včerejšku."

Emma si založila ruce na kolenou a konečně se na něj podívala. Její pohled byl tvrdý, ale oči se leskly, a Chandler si uvědomil, že ji opravdu zranil. „Tak mluv," řekla.

Chandler si povzdychl. Slova, která měl připravená, se mu zdála najednou nedostatečná. „Podělal jsem to," začal. „Nechoval jsem se jako kamarád. Neměl jsem tě tam nechat samotnou."

Emma si odfrkla a obrátila pohled zpátky k městu. „To je všechno?"

„Ne," zavrtěl hlavou. „Ashley... prostě... líbí se mi. A nechal jsem se tím unést. Ale to není omluva. Neměl jsem tě ignorovat. Neměl jsem tě zklamat."

Emma si přitáhla kolena blíž k hrudi. „Víš, co mě štve nejvíc, Chandlere?" zeptala se po chvíli. „Že už nejsi ten, koho jsem znala. Myslela jsem, že když budeme zase na stejné škole, všechno se vrátí do normálu. Ale ty..." Zavrtěla hlavou. „Ty jsi úplně jiný."

„Já vím," přiznal Chandler tiše. „A snažím se na to přijít. Na to, kdo vlastně jsem. A... nejde mi to. Mám pocit, že se pořád snažím něco dokázat, ale nikdy to není dost. Pro nikoho."

Emma se na něj otočila. Její tvrdý výraz trochu změkl. „Chandlere, tohle nemůžeš řešit tak, že zničíš to, co máš. Jednoho dne už to nepůjde napravit."

Chandler si promnul ruce a přikývl. „Já vím. Nechci ztratit tebe. Ty jsi... jediná věc, která mi připomíná, kdo jsem byl. A kdo chci být."

Emma si povzdychla. „Tak to naprav. Ne kvůli mně, ale kvůli sobě. Protože jestli to nezměníš, opravdu mě ztratíš."

Chandler seděl vedle Emmy, ale cítil se vzdálenější, než kdy jindy. Její slova v něm rezonovala jako ozvěna, která nešla umlčet. „Ty už nejsi ten, koho jsem znala." Ta věta se mu zabodla přímo do hrudi. Chtěl protestovat, chtěl jí vysvětlit, že se nezměnil, že to pořád byl on. Ale věděl, že by to byla lež.

Od té doby, co šel na vysokou, se něco skutečně změnilo. Snažil se sám sobě namluvit, že to není pravda – že pořád zůstává tím bezstarostným klukem, kterého Emma znala od dětství. Ale hluboko uvnitř věděl, že s každým rozhodnutím, které udělal, se od té verze sebe sama vzdaloval. A teď to začínalo být vidět.

Když se Emma znovu zadívala na město, Chandler si zvedl kolena a podepřel si na nich lokty. Cítil tíhu svých vlastních myšlenek, která se na něj tlačila jako obrovský kámen. Nikdy o tom s nikým nemluvil, ale někdy měl pocit, že všechno, co dělá, je jen maska. Že je jen herec v divadle, kde hraje roli dokonalého Chandlera Harrise – toho vtipného, okouzlujícího kluka, co nikdy nic nezkazí.

Ale pravda byla jiná. Často se cítil prázdný, jako by jeho úspěchy, jeho vtipy a dokonalý obraz byly jen obalem, který zakrýval to, co se skrývá uvnitř. A to, co se skrývalo uvnitř, ho děsilo. Chtěl být lepší, ale nevěděl jak. A tak hledal rozptýlení – v lidech, v Ashley, ve všem, co mu mohlo aspoň na chvíli dát pocit, že něco znamená.

Proč jsem to všechno řekl? Chandler se podíval na Emmu, která stále mlčela. V hlavě si přehrával jejich rozhovor. Chtěl být upřímný, ale zároveň měl pocit, že řekl příliš. Bál se, že ji tím ještě víc odcizil. „Jediná věc, která mi připomíná, kdo jsem byl." Možná to bylo příliš. Co když ji tím jen zatížil?

Ale musel to říct. Emma byla jediný člověk, který ho znal doopravdy. Jediný člověk, kterého si vážil natolik, aby se jí pokusil vysvětlit, co se v něm děje. Ale dokonce i jí skrýval tu nejhlubší pravdu. Tu, kterou neřekl nikomu – ani sobě.

Když vstali a vydali se zpět do kampusu, Chandler kráčel vedle ní, ale mezi nimi zůstávalo ticho. Nevadilo mu to. Ticho bylo lepší než slova, která by mohla všechno pokazit. Místo toho se snažil soustředit na to, co jí slíbil. „Nechci tě ztratit." Ta slova byla pravdivá. Udělal by cokoliv, aby ji neztratil. Ale co by měl udělat? Jak napravit to, co pokazil?

Musím se změnit, pomyslel si. Ale co když už to neumím? Ten strach ho provázel celou cestu. Byl jako stín, který se držel těsně za ním. A přestože ho Emma neviděla, Chandler věděl, že tam pořád je.

~~~

Zdravím! :)

Co říkáte na Chandlera? Dokáže všechno napravit a nepokazit tak přátelství, které trvá už mnoho let?

Zítra bude opět nová kapitolka :)

Vaše Nat