Ahoj jsem Robert. Jeden z těch méně důležitých lidí, kteří nosí těm více "důležitým" kafe. Pracuji tady dva měsíce a jediné, co dělám je, že chodím pro kafe. Ptáte se jistě, proč tohle píšu. No, před pár dny byl den, jako každý jiný, ale přesto změnil celý svět lidstva...

Před třemi dny...
Je sedm hodin ráno a já musím donést kafe doktoru Herbertovi Waygnimovi. Jako obvykle jdu rovnou do laboratoře, protože do své kanceláře málokdy chodí. Když jsem došel ke dveřím laboratoře, zaklepal jsem. „Dále," ozvalo se. Vstoupil jsem. Doktor Waygnim stál s injekční stříkačkou nad bílým králíkem  kleci. „Přinesl jsem Vám kávu pane," řekl jsem. „Polož ji na stůl a počkej," přikázal. Mezitím vstříkl  do králíka obsah injekční stříkačky a zavřel klec. Poslechl jsem, vlastně mi nic jiného nezbývalo. „Dneska to vyjde. Podle mých výpočtů to prostě musí vyjít," mluvil si pro sebe, když se vedle mě postavil.
Králík nejevil žádné známky, že by se mělo něco dít. „Sakra, pro to nevyšlo," vykřikl doktor. Obrátil se ke své tabuli s výpočty. Já však stále koukal na bílého králíka v kleci. Když jsem si všimnul, že jeho oči začínají měnit barvu. Zprvu byly hnědé, pak zelené, modré a nakonec fialové. „Pane doktore, co by se s tím králíkem mělo stát?" zeptal jsem se opatrně. „Mělo by mu to upravit genetickou informaci, tak aby se dokázal sám regenerovat. Možná by i dokonce žil déle," odpověděl zamyšleně doktor. „A co barva očí?" „Barva očí, co to melete!?" otočil se. Vrhl pohled nejprve na mě a pak na králíka. Usmál se. „Povedlo se," zajásal. „Tělo přijalo sérum! Budu však muset spravit ty barevné oči," pronesl.
Otevřel klec aby si pohladil králíka. Králík se nedal a kousl ho do ruky. „Sakra," zajíkl doktor. Chytil si svůj pravý prostředníček, ze kterého začala téct krev. „Lékárničku, Roberte!" křikl naštvaně. Nehodlal jsem mu odporovat, a tak jsem otevřel lékárničku visící nalevo od dveří. Sebral jsem z ní obvaz s dezinfekcí. Doběhl jsem k doktorovi. Opatrně jsem vydezinfikoval ránu a obvázal ji obvazem. „Nechcete s tím zajít na ošetřovnu?" zeptal jsem se opatrně. „Ne, to bude dobrý," prohlásil doktor Waygnim. „Nech mě prosím o samotě," dodal stroze.
Poslechl jsem, navíc jsem měl ještě nějakou práci. Škoda, že jsem nevěděl, co mu to způsobí a že to zničí celý svět...