Mladý muž dorazil zpátky k chatě. Automaticky se rozhlédl, jestli je sám. Batoh s oblečením si uložil vedle své postele. Konzervy dal na poličku ke ostatním. Měl bych jít zkontrolovat pasti, pomyslel si. Popadl svou kuši a odešel z chaty. 

Cestou se zastavil u jednoho ze stromů. Konkrétně to byla lípa. Na kmeni byly vyřezané rýhy označující dny. Muž pohlédl na lípu. „Už je to rok," vzdychl tiše. Pokusil se zadržet slzy, ale jedna mu přece jen stekla po tváři. Nelítostně ji utřel a pokračoval v obhlídce pastí a okolí. 

Kromě několik mutantů, které našel zaseknuté v pastech, nikde nic nebylo. Rozhodl se ještě jít kousek dál. Došel až na vyvýšený kopec. Na hlavní cestě spatřil jít dvě osoby. Jevili se jako lidé, a tak se muž vydal potichu k nim. Nechtěl být viděn a taky se mu to povedlo. Z blízka zjistil, že to jsou dva muži. Nejspíš zvědi, proběhlo mu hlavou. 

„Hele, myslíš, že ji najdeme? Stopy skončily v lese, tak jak víš, že jela tady?" prolomil ticho jeden z nich. Vypadal, že je o dost mladší než ten druhý muž. Měl hnědé dlouhé dredy, které trochu zakrývaly toulec se šípy. V ruce držel luk. Druhý mlčel. Narozdíl od svého společníka byl krátkovlasý blonďák. Pozorně si prohlížel zem. „Protože tu holku znám," odpověděl tiše. 

„Vážně Luky? To bych do tebe neřekl, že máš rád..." „Lumíre, ona byla jiná," přerušil Luky Lumíra. Lumír se zamračil. „A to jako v čem?" Luky se postavil. Teď byl o poznání vyšší než Lumír.
„Neřeš to, stejně bys to nepochopil," povzdechl si Luky a pokračoval po silnici. V tu chvíli mu pravým ramenem projela šipka z kuše. Lumír neměl takové štěstí, schytal to přímo do hlavy. Jeho tělo s hlasitým žuchnutím spadlo na silnici. Muž se ukázal Lukymu, který se v kleče pokoušel vytáhnout šipku.
„Co jsi kurva zač!?" křikl Luky na muže s kuší. Stále se snažil vyjmout šipku ze svého ramene.
„Tady nemáte co pohledávat," pronesl muž. Pomalu se blížil ke klečícímu Lukymu. 

„Co je tobě do toho?" vzhlédl Luky. Konečně se  u podařilo vytáhnout šipku. Odhodil ji stranou. „Ty znáš tu dívku?" zeptal se muž a shodil Lukyho na zem, kde mu patou přimáčkl krvavou ránu. „Ano, znal jsem ji před tou pandemií. Byla to spolužačka a zároveň kamarádka mé holky," odpověděl Luky. Muž více přitlačil na ránu. Jakoby se z něho snažil dostat další informace. „Takže by tě poznala?" povytáhl obočí. Luky na sucho polkl a rozmýšlel si svou odpověď. „Samozřejmě, pokud by mě viděla vcelku," vzlykl. Všiml si, jak v mužově tváři se objevil odpor. 

„Teď mě dobře poslouchej. Vrať se zpátky ke své skupině. Řekneš jim, že tady nic není, protože se ze severu žene hromada nakažených. Což je mimochodem pravda. Ženou se směrem k Ostronice. Jejich rychlostí tam dorazí do týdne," pronesl. Sejmul nohu z vyděšeného Lukyho. „Jak ti můžu věřit? A jak můžeš věřit ty mě?" sykl bolestí Luky. Muž mu pomohl na nohy. „Důvěřovat ti? Ani za mák," udeřil Lukyho pařbou kuše do obličeje. Ten v bezvědomí spadl na zpátky na zem. Muž popadl jeho tělo a nesl ho směrem od jeho bydliště. 

Slunce už zapadalo, když se muž vracel domů. Lukyho nechal někde v jednom z opuštěných domů daleko odsud. Vláčel sebou po rozbité cestě. Ani si neuvědomil, že už dávno přešel odbočku směrem k jeho domovu. Po chvíli si všiml, že se toulá mezi polorozbořenými stavbami, které kdysi byly domovem pro lidskou populaci. Uslyšel, jak mu zakručelo v žaludku, a tak se rozhodl něco najít. Načež objevil ledničku se třemi plechovkami s poloprázdnou krabičkou cigaret. Dvě z nich byli zavařené ovoce a ta třetí měla na sobě nápis Utopenci. Rozhodl se je vzít všechny. Nohy dovedly až ke hřbitovu. Cestou našel otvírák na konzervy, vidličku a docela zachovalou deku. 

Uslyšel nějaký řev. Zněl jako lidský, a tak se šel podívat, odkud přichází. Prolezl skrz zrezivělou bránu. Spatřil dívku s fialovými vlasy, jak bojuje se smečkou mutantů. Muž neváhal a vystřelil z kuše. Tím zachránil záda fialohlavé krásce. Vystřelil znovu. Šipka se mihla okolo dívčiny hlavy. Ta se po zdroji ohlédla. Neměla ale čas si ho moc prohlédnout, protože na ni pořád útočili nakažení. Muž vytáhl nůž, se kterým jí vyrazil pomoct.

„Jsi v pořádku?" zeptal se, když už bylo po boji. Dívka se na něj podívala a sevřela své kopí. „Jasně, nikdy mi nebylo líp. Díky za optání cizinče," pousmála se. Muž se na ni rovněž usmál. „Copak tady hledáš?" posadila se dívka na náhrobek. Z batohu vytáhla poloprázdnou láhev. „Toulám se okolím, hledám nějaký stálý úkryt. Co ty pohledáváš na hřbitově? " zalhal ledabyle. „Aha, já tady přemýšlím. Jak se jmenuješ?" zeptala se vlídně a podala mu láhev s whisky. „Jmenuji se Vojta," představil. Napil se whisky.

„Jsem Diana," sykla dívka. Přijala láhev zpátky. Lokla si a naznačila Vojtovi, ať se posadí vedle ní. „Víš, že spíše vypadáš, jakoby si tady zapíjela svůj smutek," pohlédl s upřímností na Dianu. „Docela zníš, jako bys o tom něco věděl," uchechtla se Diana. Znova do sebe nalila whisky. Vojta ji se zalíbením pozoroval. Musel se otřást, aby jí na otázku odpověděl.

„Pravdou je, že ano. Sám jsem přišel o rodinu a své přátelé. Chodil jsem každý den na jejich hroby, než se mou vesnici obsadily smečky nemrtvých. Neměl jsem šanci to místo zachránit, a tak se momentálně jen toulám," vysvětlil. Diana chápavě pokývala hlavou. 

Chvíli jen tak mlčky seděli a popíjeli whisky. Načež Vojta vytáhl krabičku cigaret. Nabídl i Dianě. „Díky," přijala cigaretu Diana a z kapsy vytáhla zapalovač. Vojta se tiše zasmál. 

„Co je?" povytáhla obočím Diana. Vyfoukla cigaretový kouř do tmy. Nechápala, proč se směje. „Nemáš náhodou hlad? Mám nějaké konzervy, jestli máš zájem," zazubil se a zapálil si cigaretu. „Jasně, proč ne. Co máš za jídlo?" zeptala se nevině. Vojta mezitím vyndal nalezené konzervy. „Nějaké zavařené ovoce a utopence," oznámil. Diana popadla jednu z konzerv, ve které bylo ovoce. 

Společně se pak najedli. Diana pociťovala značnou opilost. Jenže kromě opilosti v sobě poznávala i city, které dlouho neměla. Byla to bezpečnost a nějaký druh zamilovanosti. Netušila, co se s ní děje. Srdce neskutečně bušilo a v hlavě jí probíhala myšlenky na sex. Jakoby jí alkohol společně s tímhle záhadným mužem odpoutal od kruté bezlítostné reality. Věděla, že mu dům nemůže ukázat, i když moc chtěla. 

„Víš, že se odtud dají krásně pozorovat hvězdy?" usmála se. Moc toužila s ním ještě zůstat. „Opravdu? To jsem nevěděl. Zřejmě jsem chodíš dost často, když to víš," spolkl utopence Vojta. „Jestli bys měl zájem, mohla bych ti  ukázat pár souhvězdí, které tam nahoře jsou," nabídla se. „To možná budeme potřebovat tohle," vytáhl teplou deku z batohu. Dianě zazářily oči nadšením. Vojta přes ní přehodil deku a Diana mu začala popisovat hvězdy na obloze, dokud mu neusnula na rameni.

Vojta se uvelebil na trávě a nechal na své hrudi ležet hlavu Diany. Spala jako zabitá. Těsně před úsvitem ji tiše opustil. Vůbec nevnímala, a tak ji Vojta naaranžoval, jako by tam vůbec nebyl. Nakonec Dianu políbil na čelo a tiše zmizel. 

Beztak si to nebude pamatovat, byla totálně dostatečně opilá, pomyslel si Vojta cestou ke svému přístřešku. Lehl si na postel a tvrdě usnul.