Diana dorazila k Janě. Seděla na Mistrálovi a vyděšeně se rozhlížela.

 „Jsi zpátky!" Zajásala Jana. „Ano, jsem. Musíme si pohnout. Nehodlám čekat, až nás chytí," řekla Diana. Motorku pustila do křoví. 

„Proč jsi to udělala?" zeptala se Jana. „Moc hluku. Nechci, aby nás mutanti následovali. Lepší bude, když pojedeme na Mistrálovi," vysvětlila. Jana mlčky pokývla hlavou. Diana na nasedla na Mistrála, tak aby Jana byla za ní. „Drž se pevně," sykla Diana a pobídla Mistrála do kroku.

Cesta k domovu probíhala hladce. Jednou se zastavily, aby se Mistrál odpočinul. Za lesem Diana sesedla a držela Mistrála za uzdečku.

„Jak daleko ještě půjdeme?" zívla Jana. Diana vzhlédla k nebi. Bude asi půl třetí, pomyslela si. „Ještě tak půl hodiny," odpověděla Diana. 

Procházely okolo ohořelých aut. Když vystoupaly na kopec, Diana před sebou spatřila její domov. „Jsme tady," vydechla a nasedla na Mistrála. Společně pak klusaly směrem do vesnice. Diana si koutkem oka všimla, že v levém korytě cesty něco je. Neměla však už náladu zastavovat, a tak jely dál.

„Diano!" zvolala Aneta. Stála uprostřed dvora s košíkem bylin. Diana vjela do dvora. „Kdo to je?" zeptala se. Diana slezla z Mistrála. „Jmenuje se Jana. Vysvětlím ti to později. Mohla bys prosím zavolat Máju?" Pronesla Diana, která mezitím pomohla Janě dolů z koně. Aneta ji poslechla. Za chvíli dorazila s Májou a Dianiným otcem.

 „Diano? Co to má znamenat?" vyhrkl. „Tati, vše ti vysvětlím," sykla Diana. „To bych ocenil," zamračil se muž. „Májo, vezmi Janu nahoru," řekla Diana. Mája se podívala na svého otce. Ten s povzdechem přikývl. 

Jakmile odešly, Diana spustila: „Byla jsem u nás ve škole. Všichni tam jsou mrtví. Včetně Janiného otce. Její matka i bratr se nakazili. Nemohla jsem ji tam nechat. Ještě k tomu jsem slíbila její matce, že se o ni postarám." 

„Dobře, ale kde bude spát?" povytáhl obočí Dianin otec. „Místo mě. Já se usadím v té upuštěné místnosti nad chlévem. Vše si tam zařídím," vysvětlila Diana. „Dobrá, možná by nám i mohla pomoct," usoudil. „Vysvětli to prosím mámě," poprosila Diana a odešla s Mistrálem do stáje. 

Ve stáji odsedlala Mistrála. „To jako vážně?" Založila ruce Aneta. 

„Co tím myslíš?" Otočila se Diana. „Budeš spát úplně mimo nás," zamračila se. „To je snad jedno, ne?" Obrátila oči v sloup Diana a začala hřebelcovat Mistrála. „Ta místnost měla patřit mě a Petrovi. Chceme bydlet spolu a ta místnost nám to mohla zaručit," zavrčela Aneta. Diana mlčky odešla Mistrálovi pro žrádlo. „To mi na to nic neřekneš?" Křikla Aneta na vracejí se Dianu. Diana nasypala Mistrálovi šrot do žlabu.

„Ne. Nemám ti na to co říct. Mám snad?" Povytáhla obočím Diana. „Petr má pravdu. Od smrti Davida ses hodně změnila," povzdychla si Aneta a zmizela ze stáje. 

Dianě se v očích objevily slzy. Dotkla se svého stříbrného přívěsku. Rychle si slzy setřela rukávem a popadla brašny. Zamířila do opuštěné místnosti. Diana stoupala po starých betonových schodech. Otevřela ztrouchnivělé dveře.  Nebylo zde žádné okno, takže nic nebylo vidět. Diana komunistickým vypínačem rozsvítila světlo. Kdysi bílé stěny byly teď zašedlé a plné pavučin. Všude kolem se válel prach. Tady bude hodně práce, podrbala se Diana na zátylku. Vedle dveří odložila brašny s kopím a šla pro smeták. 

Diana měla po hodině práce zametenou celou místnost. Pavučiny si rovněž odstranila. Naznačila si, kde si vybourá okno. Chtěla zde mít aspoň jedno, aby nemusela tolik svítit. Diana vyšla ven. Ráno si zajedu pro nějaký koberec a barvu. Nejlépe bílou a fialovou. Možná by se mi povedlo i sehnat stůl se židlí. Hlavně budu potřebovat postel a skříň. Porozhlédnu se v některých domech. Nebo tam zajedu hned. Přemítala Diana. Stála opřená o  zrezivělé trubky připomínající zábradlí. Zapřáhnu Mistrála za povoz, ale nejdříve si vybourám to okno, rozhodla se.

Zaběhla si do dílny pro kladivo, páčidlo a dláto. Našla si spár, kde bude vést okno. Kladivem udeřila do dláta a utvořila prasklinu. Po chvíli vypáčila páčidlem dvě cihly. Pokračovala dál, dokud se v místnosti neobjevilo více denního světla. Potom si ještě udělala jedno okno. Spokojená ze svým výsledkem odložila kladivo. 

„Co tady děláš?" zeptal se strýc Diany. Byl oblečený v modrých montérkách, které měl celé od hlíny. „Okna. Potřebuji tady okna," řekla Diana. 

„A to jako proč?" Rozhlédl se po místnosti. „Máme nového člena rodiny. Jmenuje se Jana. Táta ti to vysvětlí," vysvětlila Diana. Strýc si promnul bradu. „Je tady dost práce. Nechceš pomoct? Mohla bys mi to u té práce vysvětlit." „Zapřáhneš koně za povoz? Budu potřebovat nábytek," usmála se Diana. Strýc ji úsměv oplatil a odešel zapřáhnout koně. 

„Diano! Jedeš?" Zavolal na Dianu strýc. Diana se vyřítila z místnosti. Sedla na povoz vedle strýce. „Máme zhruba čtyři hodiny než se setmí," vzhlédl k nebi. „Tak to abychom si pohnuli," ušklíbla se Diana. Společně vyjeli ze dvora.

Dojeli k jednomu z domů, který se nacházel na konci ulice Příčná. Dianin strýc přitáhl otěže. Kráska zastavila. „Viděl jsem tady nádhernou postel s nebesy, stůl a skříň," mrkl na Dianu. „Skvěle," usmála se Diana a vyskočila z povozu. S kopím v ruce vešla vchodovými dveřmi. Podlaha předsíně byla pokrytá šmouhami krve. Diana si  to nevšímala, a tak pokračovala do obývacího pokoje. Kromě nepořádku zde nebylo nic  tak zvláštního.

„Diano? Pojď za mnou!" Zvolal na ni strýc z prvního patra. Diana se za ním po schodech rozběhla. Vstoupila do prvních dveří nalevo. Spatřila postel z tmavého dřeva a fialovými nebesy. „Páni, strýčku. Ta je nádherná!" Zajásala Diana. Rozhlédla se po pokoji. Nacházela se zde tmavě dřevěná skříň se zrcadlem a rovněž i stůl. 

„Dnes naložíme jen tu postel. Zítra se tady s Petrem stavím pro zbytek," rozhodl Dianin strýc. „Myslíš si, že bych vám nemohla pomoct?" zeptala se Diana. „Ne, zítra tě tvůj táta bude potřebovat na zahradě. A navíc si budeš muset vymalovat a zalepit ty okna," podotkl strýc. „Děkuji za pomoct se sehnáním nábytku, ale kde seženu tu barvu a okna?" povytáhla obočím. „Diano, jakoby jsi mě neznala. Okna, barvu i montážní pěnu jsem ti nechal v dílně. Jakmile jsi totiž začala bourat zeď, šlo to slyšet až na zahradu," zasmál se strýc.

„Tak to abychom se dali do práce," usmála se Diana. Společně se strýcem dokázala přenést postel, matraci i polštář s peřinami do povozu. Diana nadšeně usedla vedle strýce na povoz. „Bude okolo páté. Měli bychom jet," pobídl Krásku kupředu. Ta se s ladností rozjela. 

„Diano, Milane kde jste k čertu byli?" Vyhrkla Dianina matka. „Neboj Aleno, jeli jsme jen pro nábytek," zazubil se Milan. 

„Za půl hodiny bude večeře," oznámila Alena a odešla do domu. Diana otevřela vrata, aby její strýc mohl projet. Kráska zastavila před betonovými schody. „Odvedu Krásku a ty se dej do práce. Nezapomeň, že půl hodiny bude večeře," podotkl a odešel s Kráskou do stáje.

Diana neváhala. V dílně našla okna s montážní pěnou. Doufám, že to do stihnu, pomyslela si, když vkládala okna do děr a lepila je montážní pěnou. Bude to chtít maltu na opravy. Dnes udělám to nejdůležitější a zítra to dodělám, přemýšlela. 

„Diano! Večeře!" Zvolala Mája, která stála na schodech. Diana se ohlédla. „Dobře, hned tam budu," pronesla. 

„Mimochodem, co Jana?" Zeptala se. „Je trochu vyděšená, ale brzy si zvykne," odpověděla Mája. Diana pokývala hlavou a položila montážní pěnu na zem. „Tak jo, jdeme," zavelela. 

U večeře panovalo ticho. Diana jedla česnekový vývar s chlebem a pozorovala co se děje za oknem. „Dnes jsme poryli zahradu. Zítra se pokope a budou se sázet brambory, zelenina a ostříhají se stromy. Takže ráno budou všichni nastoupeni s náčiním," promluvil Dianin táta. „Tentokrát žádné výmluvy," dodala Alena. Podívala se na Dianu. Ta jen sklopila oči. 

Po večeři Diana odešla do svého bývalého pokoje. Vzala si odtamtud své nejnutnější věci. „Diano? Můžu s tebou mluvit?" Objevil se ve dveřích Petr.

„Co potřebuješ?" Odpověděla Diana. „Aneta je dost vytočená. Jen ti chci říct, že mi to nevadí. Upřímně, nejsem připraven s ní bydlet. Jestli bys potřebovala pomoct..." Nedořekl větu.        „Díky Petře, ale já si pomůžu sama. Zvládnu to. Ostatně jako vždy," přerušila ho Diana a odešla s batohem s místnosti. 

Diana si odložila batoh ve svém novém pokoji. Montážní pěna skoro zaschla, a tak se rozhodla namíchat si maltu. Opatrně si zednickou lžící nabrala kousek malty a hodila ji na zeď. Malta tam zůstala přilepená. To je dobré znamení, pomyslela si Diana. 

Ušpiněná celá od malty zkontrolovala svou práci. Nezdálo se jí to špatné. Na to, že jsem to dělala naposledy před čtyřmi lety s dědou, to ujde, usmála se pro sebe. Uslyšela za sebou něčí kroky. „Nevypadá to vůbec zle. Jde vidět, že nejsi vůbec po mě," řekl Dianin otec. Přišel k Dianě blíž. „Co tím myslíš?" Zeptala se udiveně Diana. „Zřejmě se zdědila úplně jiné geny," zasmál se. „Genetikou to nebude. To jsem jí dal do vínku já," pronesl Milan, když vešel do místnosti. „Doufám, že ti to vydrží. Ale měli bychom ti sem dát tu postel," poznamenal. Diana přikývla. Společně nahoru dostali postel i nebesa.  

Potom se Diana rozloučila se strýcem a tátou. Zůstala v místnosti sama. Posadila se na postel a z vaku vytáhla láhev whisky. Napila se. Pak ještě jednou a ještě jednou...