Diana jela směrem do Ostroniky. Cestou se ještě zastavila na jednom z vysokých kopců. Kdysi to bývala rozhledna. Šlo totiž vidět na veškeré okolní vesnice. Myšlenky společně se vzpomínkami se jí honily hlavou. Rozhodla se, že před svou výpravou se ještě někde zastaví. Pootočila otěže směrem doprava a klusala polní cestou než dorazila k malému lesíku. Tam sjela s kopečku po své levé straně. 

Po chvíli jízdy v hustém lesíku, se před ní najednou zjevil rybník. Sesedla z Mistrála. Vypadalo to tady stejně, jak si na to vzpomínala. Stará chata vedle ní, se zdála být ještě nevyrabovaná. Přišla blíže k rybníku a opřela se o dřevěné zábradlí. Panovalo tady neskutečné ticho. Člověk by ani nevěřil, že takové místo ještě existuje. Diana si sundala ze zad oštěp a pokračovala přes drobný úzký most ze dřeva. Šla kolem pravého břehu rybníku. Stále sledovala okolí. Všimla si, že některé stromy už vykvetly. Jednomu z bílých květů přičichla. Třešeň, problesklo jí hlavou. Viděla, že za třešní je další cesta. Šla tedy po ní dál. 

Najednou ji oslepilo světlo slunce. Když zaostřila, spatřila před sebou jen rozlehlé pole. Poklekla před ním. Z očí se jí spustily slzy. Takový výjev emocí sama nečekala. Všechny ty vzpomínky se linuly na povrch. V hlavě se jí zobrazovali lidi, které znala, milovala a nedokázala zachránit. Tady její průzkum skončil. Musela se vrátit, aby mohla pokračovat v cestě. Sprintem doběhla k Mistrálovi. Jemně si utřela obličej rukávem šedé mikiny. Naposledy se rozhlédla než opustila toto místo. Nedošlo jí však, že ji zpoza hustých keřů a vysokých stromů pozoruje zahalená postava...

Cesta do Ostroniky Dianě utekla rychle. S Mistrálem kličkovala mezi nabouranými dopravními prostředky. Před cedulí s nápisem Ostronika zastavila. Ze sedlové brašny vytáhla nějaké jídlo a láhev vody. Mistrálovi dala jablko a sama si snědla jednu s müsli tyčinek. Načež ji zapila vodou z lahve. Láhev pak uklidila zpátky. „Konec pauzy Mistrále, máme před sebou práci," pronesla ke koni. Mistrál si odfrkl. Diana nasedla zpátky na koně a jela lehkým klusem přes ocelový most.

Dianě trvalo asi půl hodiny, než dorazila ke svému cíli. Její cíl byla její střední škola. Místo, kde se každý den snažila ze sebe dostat maximum. Denně zde potkávala své kamarády. Vše je teď pryč.  Zastavila se u zrezivělých bran. Slezla z Mistrála. „Zůstaň tady. Kdyby něco písknu," pohladila Diana Mistrála po lysině. Mistrál kývl hlavou. Diana se vydala zadním vchodem do školy. Nacházel se tady totiž chemický sklad s laboratořemi. 

Diana se musela k němu ale prodrat, kvůli větvím stromu, které obrůstaly všude možně. Potichu vstoupila dovnitř. Ocitla se v chodbě. Na jejím konci někdo stál. Diana šla k osobě blíž. Stála zády k ní, ale i tak poznala o koho jde, díky jeho útlé postavě a černých vlasů. Byl to její kamarád ze školy. „Marku?" zavolala s nadějí v hlase na postavu. Osoba se otočila. Diana měla pravdu, je to Marek, jenže trochu v jiné podobě. „Marku," šeptla Diana, když uviděla jeho tvář v rozkladu. Jeho oči byli prázdné a vykulenější než obvykle. 

Najednou se proti ní Marek rozběhl. Diana na sucho polkla. Téměř automaticky sundala svůj oštěp ze zad a se slzami v očích na něj čekala v útočné poloze. Jakmile se Marek dostatečně přiblížil, bodla ho rovnou do hlavy. Markova hlava se rozprskla po chodbě. Jeho tělo dopadlo na zem. Diana se třesoucíma rukama vytáhla z jeho hlavy oštěp. „Promiň," sykla k mrtvole. Pokračovala pootevřenými dveřmi nalevo, kde se nacházely laboratoře. 

Byli tady tři mutanti. Diana je všechny znala. Byli to její učitelé. Biochemik, chemik a specialistka na organickou chemii. Jak se mohli nakazit? Problesklo Dianě hlavou. Vtom okamžiku se na Dianu všichni vrhli. Diana stihla jednoho z nich zabít a zavřít dveře. Mutanti začali bouchat na dveře. Po chvíli se ozvalo vyzvánění telefonu v laboratoři. To byla její záchrana. Mutanti se vydali ke zdroji zvuku. Diana je přestala zajímat. Musím se k němu dostat, možná je to někdo živý, pomyslela si Diana. Na nic nečekala. Rozrazila dveře. První mutant to schytal zezadu oštěpem do hlavy. Druhý se však stihl otočit. Dianu to však nezarazilo. Vytáhla oštěp z hlavy z mrtvoly a přesně mířeným výpadem trefila druhého mutanta do oka. „Promiňte mi to," šeptla. Diana si vzala svůj oštěp. Došla k zvonícímu mobilu, který ležel na kachlíčkované lince.  

Pod telefonem se nacházel kus papíru. Diana zvedla hovor a tiše poslouchala. „Tati? Jsi tam?" ozvalo se z mobilu. Byl to dětský holčičí hlas. Diana se rozhlédla. „Ahoj, jmenuji se Diana a tvůj tatínek si musel na chvíli odběhnout. Děje se něco?" pronesla Diana. „Aha, no, bráška kousl maminku a jsou teď spolu v koupelně," oznámila holčička. „Jak je to dlouho, co jsou tam spolu?" zeptala se Diana. „Asi hodinu," odpověděla jí dívka. Diana se zhluboka nadechla. „Tvůj táta mi řekl, že kdyby někdo z jeho rodiny volal a potřeboval pomoc, tak se mám za vámi podívat," zalhala Diana. „Můžeš mi říct, kde bydlíte?" dodala. „Jo, Alej, Dvořákova 35. Bydlíme ve třetím patře. Jsou to třetí dveře vpravo," diktovala holčička. „Dobře, jdi do svého pokoje, zavři dveře a potichu si sbal do batůžku nějaké oblečení a věci. Buď potichu a nevylézej. Kdyby něco zavolej," řekla Diana a zavěsila. Telefon schovala do brašny. Přečetla si vzkaz na kousku papíru.

Pokud tohle čtete, jsem už nejspíš po smrti. Společně s kolegy chemiky jsme pracovali na léku proti tomuto viru, teda spíše bakterie, kterou jsme zatím nedokázali identifikovat. Zjistili jsme, že kromě okamžité amputace fungovala ještě jedna látka, a to Valin. Obnovoval totiž kmenové buňky, které ničila neznámá bakterie. Zkoušeli jsme to různě kombinovat. Skoro veškeré látky byly kompatibilní, ale žádnou z nich tělo pacienta nepřijalo zcela úplně. Tělo sice bylo v pořádku, ale inteligence se u pacienta značně snížila. Vedu si deník, jsou tam veškeré záznamy z výzkumu. Vezměte jej a zaneste nějakému vědci a prosím vzkažte mé ženě a dětem, že je miluji.

Jaromír Třicka

Diana se rozhlédla. Na bílé tabuli chemické rovnice. Přišla k ní blíž. Na parapetu za ní se nacházela knížka s pevnou černou vazbou. Diana ji otevřela. Byl to ten deník. Diana ho s napětím otevřela. Bylo tam vše zapsané, i rovnice napsané na tabuli. Vložila do něj vzkaz a dala deník do brašny. Ještě prozkoumala místnost. Sebrala skleněné lahvičky s Valinem. Potom si prohlédla stoly. Našla další dva deníky. Oba dva si vzala. „Ještě ty jedy," zašeptala si pro sebe, načež napsala fixem na odvrácenou Zamířila do skladu. Popadla lahvičky s jedy, nějaké chemické ingredience a knihu Organická syntéza. Vše si hodila do brašny. 

Je nejvyšší čas jet zachránit tu malou holčičku, pomyslela si Diana a vrátila se ke Mistrálovi...