Slunce začalo zapadat za obzor a dva mladí muži se toulali opuštěným městem. Vypadali jako vojáci. Oba měli maskáčové oblečení a značně velký zbrojní arzenál.

„Tome, zapadá slunce. Musíme se schovat," upozornil mladší z těch dvou. „Máš pravdu Dane, ale kde?" zeptal se vyčerpaně Tom. „Co takhle věž toho kostela?" navrhl Dan. Tom vzhlédl. Uviděl polorozbořenou gotickou stavbu. „Doufám, že tam nikdo nebude," poznamenal. „V klidu brácho. Naposledy jsme živého viděli před dvěma týdny," uklidňoval Dan spíše sebe než Toma. „No jo, ale co když tam budou oni," předvídal Tom. Dan neodpověděl. Sám totiž věděl, že s nimi si člověk zahrávat, hlavně když jich je celé stádo. Zamířili směrem ke kostelu. „Tome? Slyšíš to?" podíval se Dan na Tomáše vyděšeným pohledem. Tomáš se zaposlouchal do ticha. „Myslím, že to jde..." začal, ale zarazil se. „Tome?" povytáhl obočí Dan. Pak si uvědomil, že se Tomáš kouká za něj. Otočil se. Spatřil stádo mutantů. „Padáme odsud" rozhodl rychle. Tomáš přikývl. Oba se obrátili čelem vzad a mířili k první budově. Podle architektury šlo zřejmě o archiv či nějaký úřad. Byl postavený v novobarokním stylu se základy středověké renesance. Kdysi bílá fasáda je momentálně zašedlá a místy potříštěná starou i čerstvou krví. Tomáš opatrně proklouzl škvírou mezi dveřmi. Dan šel hned za ním. V místnosti panovala tma. Tomáš rozsvítil baterku. „Čistý," oznámil. Dan zavřel dveře. „Potřebujeme zatarasit vchod. Pomoz mi přenést ten stůl," řekl Dan. „Jasně," pronesl Tomáš. Oba dva popadli stůl a následně ho potichu přenesli ke dveřím. „To bysme měli, co teď?" zeptal se Dan. „Šel bych se podívat do kanceláře ředitele. Teoreticky tam můžeme i přespat," začal plánovat Tomáš. „To by šlo," souhlasil Dan.

Po deseti minutách našli kancelář ředitele. Nacházela se v druhém patře. „Všude klid," šeptl Dan. „Zatarasíme dveře a půjdeme spát?," navrhl Tomáš. Dan kývl. Batohy i zbraně položili do rohu. Společně zastavěli dveře, pak si lehli na podlahu a usnuli vyčerpáním.

Kolem půlnoci je vzbudila střelba a nespecifický hluk. Oba rychle vyskočili. Mlčky popadli své zbraně. „Co budeme dělat?" zeptal se Dan Toma. Než však Tomáš stačil odpovědět někdo proskočil oknem vlevo. Dan na ní zamířil brokovnicí. Postava udělala kotrmelec a postavila se. „Nestřílejte," vykřikla žena s rukama nad hlavou. Měla na sobě černé tílko, maskáčové kalhoty a na zádech luk s plným toulcem šípů. U pasu jí visely dvě pistole ráže devět milimetrů. Na levém lýtku byl v pouzdře upevněný lovecký nůž. „Musíme odsud pryč než..." Zbytek neřekla, protože někdo silně bouchl do dveří. „Už jsou tady. Jestli chcete přežít, tak mě následujte. Batohy tady nechte, budou vás akorát zpomalovat," pronesla. Dan se podíval na Tomáše: „Ty jí věříš?" „Ne, ale nemáme na výběr. Jsme hned za tebou mylady," odpověděl Tomáš. „Stačí Šárka," usmála se. Mávla na ně rukou, ať ji následují. Šárka vylezla rozbitým oknem a začala s výstupem na střechu. Když byla úplně nahoře, rozhlédla se, aby zjistila, v jak těžké situaci jsou. Dan s Tomášem vylezli za ní. Šárka se rozběhla směrem k elektrickému vedení. „Co máš v plánu?" zeptal se Dan. Ona však neodpověděla. Chytila se elektrického vedení a začala ručkovat. Tomáš s Danem počkali až dojde nakonec, to jest na protější střechu budovy. Potom jeden po druhém přeručkovali. Šárka na ně čekala. Následně pokračovala po střeše. Zastavila se na jejím konci. „Ztratila ses?" zašeptal Tomáš. „Budeme muset dolů," odpověděla tiše. „Dolů!?" vyděsil se Dan. „Pod zem. Musíme jít k tomu kanálu," ukázala. Opatrně slézala po žebříku dolů. Pomalu se blížili ke kanálu. Tomáš nadzvedl poklop. Šárka se instinktivně ohlédla. Spatřila stádo mutantů blížící se k nim. „Rychle!" sykla. Naznačila Danovi, aby šel první. Muntanti se začali nebezpečně přibližovat. Tomáš zamířil na jednoho magnumem. „Ne, tak je akorát přitáhneš," upozornila ho Šárka. Tomáš schoval zbraň. Šárka vlezla do kanálu. Tomáš šel poslední. Uzavřel za sebou poklop a taky jediný zdroj světla.