Alaric znepokojeně pohlédl na můj nedotčený oběd.

„Luciene, od včerejší snídaně ses nedotkl jídla. Co se tím snažíš dokázat?"

„Nemám hlad," ozval jsem se tiše, aniž bych se na něj podíval. Seděl jsem u okna, prsty si pohrával s lemem košile, a pozoroval nádvoří.

„Myslíš si, že hladověním něčeho dosáhneš?" V jeho jindy vlídném tónu se odrážela frustrace a nesouhlas. 

„Nic mi není," odsekl jsem, možná až příliš prudce, ale doufal jsem, že tím tenhle rozhovor ukončím.

„Luciene..."

„Nech mě na pokoji!" rozkřikl jsem se na něj, měl jsem všeho dost. 

Alaric na mě chvíli hleděl, patrně zaskočený mou divokou reakcí. Pak asi usoudil, že bude lepší nechat mě o samotě a beze slova odešel.

Hodiny ubíhaly a já se snažil zaměstnat mysl, ale všechno mě iritovalo.

Příliš mnoho času a příliš mnoho otázek, které neměly odpověď.

Proč mě Kaldret tolik ovlivňuje? 

Proč na něj nedokážu přestat myslet?

A proč mě takhle nepřitahuje třeba Alaric? To by přece dávalo větší smysl.

S ním jsem se cítil uvolněně. Vždy se ke mně choval ohleduplně a vlídně, navíc jsem v jeho přítomnosti neměl potřebu být stále na pozoru.

Kaldret byl úplně jiný příběh. Každý jeho pohled, každé gesto, dokonce i jeho ticho mě dohánělo k šílenství. A kdykoli se na mě jen podíval, srdce mi začalo bušit rychleji a já pocítil takový zvláštní tlak na hrudi a podivné vzrušení probíhající každou buňkou mého těla.

Alaric byl milý a přátelský; přesně to, co bych měl chtít. A přesto jsem toužil po někom jako je Kaldret. Po někom, pro koho jsem pouze zboží na prodej.

To vědomí mě ničilo.

Jenomže černovlasý alfa byl jako planoucí oheň, ke kterému se přibližujete s vědomím, že vás spálí, ale stejně nemůžete přestat. 

Promnul jsem si oči, začínala mě bolet hlava. V noci jsem toho opět moc nenaspal.  Chtěl bych si lehnout, spát a zapomenout. Ale nešlo to. Přecházel jsem po pokoji, tam a zpátky, neschopný najít klid.

Nakonec jsem zase skončil u okna. 

Venku se snášely sněhové vločky, jemné a křehké tančily ve vzduchu a dopadaly na kamenné nádvoří, kde ihned mizely a roztávaly. 

První letošní sníh. Přišel tento rok brzy.

Ten pohled mě na chvíli uklidnil, ale zároveň ve mně vzbudil zvláštní pocit prázdnoty. Zima vždycky znamenala čekání; na jaro, na slunce, na lepší časy. 

Vločky padaly dál a já je sledoval, jako bych v nich mohl najít odpověď, kterou jsem tak zoufale hledal.

Náhle mě vyrušil tichý zvuk, tiché zaklepání na dveře. Trhl jsem sebou a unaveně vyzval návštěvníka dál. 

Byl jsem rád, že se Alaric vrátil. Protože nikdo jiný to být nemohl. Kromě něj a služebných se nikdo jiný neobtěžoval klepat.

Tentokrát to však nebyl Alaric, kdo vešel.

Byl to Kaldret.

Všiml si, kam upínám zrak, a poznamenal při pohledu na poletující vločky za oknem: „Začalo sněžit. Brzy přijde zima."

„Hm... asi ano," přikývl jsem bezmyšlenkovitě a pak pohlédl přímo do jeho zelených oči. „Ale ty sis nepřišel povídat o počasí."

„Prý ses od včerejška nedotkl jídla," přešel k důvodu své nečekané návštěvy.

„Alaric si stěžoval?" pochopil jsem, kdo ho informoval.

„To má být nějaký tvůj další hloupý protest?" rozhodil ruce a přistoupil blíž. 

„Proč se vůbec staráš?" odsekl jsem. „Bojíš se, že tvoje zboží ztratí na ceně?"

Tu štiplavou poznámku ignoroval, místo toho řekl: „Myslel jsem, že když odvolám Marvika, budeš spokojený."

„Jsem spokojený," ujistil jsem ho rychle mírnějším tónem. Nechtěl jsem, aby si myslel, že mu nejsem dostatečně vděčný.

„Nevypadáš tak." Jeho hlas byl zvláštní směsicí starostlivosti a nespokojenosti. „Vypadáš vyčerpaně, spal jsi vůbec?"

Jistě se zajímá jen proto, že potřebuje, aby jeho zboží bylo v dobrém stavu, problesklo mi hlavou trpce.

„Moc ne," přiznal jsem, vzdor ze mě pomalu vyprchával. Byl jsem opravdu unavený.

Mlčel a znepokojeně si mě prohlížel jako by se snažil odhadnout, co se mi honí hlavou.

„A ty? Vyspal ses dobře?" zeptal jsem se poněkud jízlivě. „Potěšil tě v noci tvůj omega?" 

Ta poznámka ze mně vyletěla, aniž bych si to pořádně rozmyslel. A hned, jak zazněla, jsem litoval, že jsem ji vyslovil.

Kaldreta moje otázka viditelně zaskočila. Na zlomek vteřiny se v jeho tváři objevil záblesk skutečného překvapení. 

„To bylo nemístné. Omlouvám se," zacouval jsem rychle, ale bylo pozdě. Kaldret mě prohlédl, přečetl jako otevřenou knihu.

Pomalým krokem přistoupil blíž, jeho mohutná postava se tyčila nade mnou.

„Už vím, o co jde," pronesl měkce a pousmál se. „Vím, proč odmítáš jídlo, proč se tváříš tak podrážděně. Viděl jsi Harlena a žárlíš."

To není pravda, chtěl jsem odpovědět, ale slova se mi zadrhla v krku. Stál najednou tak blízko, jeho zelené oči se vpíjely do mých a mě obklopila jeho vůně, jeho síla.

Naklonil se blíž, horký dech jsem ucítil na tváří, když zašeptal: „Žárlíš a chtěl bys být na jeho místě."

Zachvěl jsem se při těch slovech a musel zavřít oči nebo by mě jeho pohled spálil na popel.

„Chtěl bys být můj," jeho prsty se mě dotkly na tváři. „Chtěl bys být tím, kdo mě v noci potěší..."

„Ne, tak to není," pokusil jsem se odporovat, zachovat si alespoň zdání kontroly nad situací, ale kontrola byla zcela v rukou Kaldreta. Srdce mi divoce bušilo, dech se mi zrychlil, tváře jsem měl rudé.

Chtěl jsem mu dokázat, že mě jeho slova znechucují, ale opak byl pravdou. Pocítil jsem to známé šimrání v podbřišku a jiskřičky vzrušení, které se začaly šířit do mého těla.

„Podívej se na mě, Luciene," přikázal hlasem, který nepřipouštěl odpor, ale zároveň zněl podivně vlídně.

Přemohl jsem stud a pomalu k němu vzhlédl. Pohled na něj mi téměř vyrazil dech.

Jeho zelené oči byly stejně intenzivní jako vždy, ale nyní se v nich zrcadlilo něco, co jsem v nich ještě nikdy neviděl. Něco, z čeho jsem se celý zachvěl.

„Jak je možné, že se mnou tohle děláš," zašeptal spíš jen sám pro sebe a tak tiše, že jsem si nebyl jistý, jestli ta slova skutečně vyslovil nebo jsem si je pouze představoval.

Jeho pohled sklouzl k mým ústům a zastavil se tam. Na okamžik zaváhal a připadalo mi, že se sám snaží odolat něčemu, co bylo silnější než on.

„Chtěl bych..." začal, ale umlkl, jeho prsty se dotkly mých rtů a jemně po nich přejely. Ten dotek jsem sotva cítil, byl lehký, opatrný a přece mi bral dech.

Jeho ruka sklouzla k mé bradě a zlehka ji zvedla. Pak se ke mně sklonil, pomalu, nekonečně pomalu, jako by mi chtěl dát čas, abych se mohl odtáhnout, kdybych chtěl.

Neudělal jsem to.

Přál jsem si, aby mě políbil. Aby to byl on, kdo si vezme můj první polibek.

I když to nedávalo žádný smysl, i když mě děsil, nevěřil jsem mu a nevyznal se v něm. Přesto všechno jsem ten polibek od něj chtěl tak moc, že jsem myslel, že zešílím, jestli se moje rty nedotknou těch jeho.

A pak se to opravdu stalo.

Jeho ústa se přitiskla na ta moje. 

Skoro jsem zapomněl dýchat. Naše rty se o sebe však pouze jemně otřely, byl to spíš náznak než skutečný polibek, letmý jako dotek sněhových vloček. 

S tím rozdílem, že tenhle dotek nepřinášel zimu a chlad, ale rozžehl ve mně žár, který jsem nikdy nepoznal.

Odtáhl se, jen na zlomek vteřiny, a já se přistihl, že se nakláním zpátky k němu přitahován nějakou neviditelnou silou.

Naše rty se znovu spojily, ale tentokrát to bylo jiné. Bylo v tom víc... Víc touhy, víc vášně, víc citů.

Jeho ústa se přimkla k těm mým, horká, žádostivá, ale přitom stále opatrná, jako by přesně věděl, jak moc si může dovolit, aby mě nevyděsil. Jistě na mých neobratných reakcích poznal, že tohle zažívám poprvé.

Vzdáleně jsem si uvědomoval, že za oknem stále hustěji padá sníh, slyšel jsem šum poletujících vloček, jak se snášejí a ťukají na vitráže oken. Chladné a ohlašující příchod zimy.

A já se nyní také chvěl, ale ne zimou, ale stále silnější touhou, která mě spalovala zevnitř.

Kaldret svými ústy lehce zatlačil na ta moje a donutil mě, abych je více otevřel a pustil ho dovnitř. Podvolil jsem se mu a nechal ho, aby si do sytosti vychutnával mé rty. 

Horkost se mi nahrnula do tváří, když se mých úst opatrně dotkl také jazykem. Neprotestoval jsem, podvolil se jeho dobyvačnému polibku a sám se snažil překonat svůj stud a nechat se vést jeho příkladem.

Zavřel jsem oči, jak se mě zmocňoval nepoznaný pocit, tak nepopsatelně příjemný. A všechna má vzdorovitá slova, všechen odpor se rozpadl v závěji emocí, kterou ve mně ten polibek probudil.

A přestože jsem se Kaldreta stále obával a věděl, že si zahrávám s ohněm, v této chvíli jsem nedokázal myslet na nic jiného než na jeho měkká ústa spojená s těmi mými. A zoufale si přál, aby tenhle okamžik nikdy neskončil.

Bohužel skončil příliš brzo.

„Luciene," zašeptal moje jméno, když se ode mně odtáhl. „Přesně tomuhle jsem chtěl zabránit. Proto jsem k sobě povolal Harlena."

„Toho druhého omegu?" zeptal jsem se šeptem, osten žárlivosti stále zabodnutý hluboko v mém srdci.

„Doufal jsem, že mě rozptýlí a pomůže mi zahnat myšlenky na tebe."

„A pomohl ti?" zašeptal jsem proti jeho rtům, které byly stále na milimetry od mých.

„Možná na chvíli. Ale..." umlkl, jeho hlas se lehce zachvěl.

V jeho očích bylo cosi bolestně upřímného, něco, co mě zasáhlo víc, než bych si přál. Měl jsem pocit, že mě znovu políbí a sám jsem se k němu naklonil doufajíc, že mi dovolí spojit naše rty ještě jednou.

Jenomže on mě místo toho pustil a odtáhl se.

Došlo mu, co právě udělal, co všechno mi přiznal. Zalekl se toho, jak moc se nechal unést, jak moc mi prozradil ze svých pocitů.

„Ale na ničem z toho nezáleží," odmávl těch poslední pár upřímných vět jako nepodstatné. „Protože rozhodnutí už padlo."

Jeho oči se naposledy propojily s těmi mými, opět v nich byla ta tvrdost a rozhodnost vůdce, když mi oznámil to, co jsem již věděl: „Tvým alfou bude někdo jiný. Někdo urozený a bohatý."

A tím všechno to hezké mezi námi rázem zmizelo, roztálo jako první vločky sněhu na kamenném nádvoří.

~~~

Další kapitola v pátek!