A tak jsem se stal zajatcem na svém vlastním hradě.

Staraly se o mě stále moje služebné, měl jsem dostatek jídla a pití a zavřený jsem byl dokonce ve své prostorné komnatě s posteli, na kterou jsem byl zvyklý; s policemi plnými knih a oknem s výhledem na nádvoří. 

Tady jsem se vždycky cítil nejvíc doma, ve svém pokoji zalezlý u stolu s knihami. Ale teď se tenhle pokoj stal mým vězením.

Tohle privilegované zacházení a skutečnost, že si mě Kaldret k sobě na soukromou audienci již znovu nepovolal, naznačovalo, že se velký dobyvatel rozhodl dát přednost dobrému obchodu.

Několikrát se přišel podívat, jak se mi daří, ale jinak dohled nade mnou nechával na svých mužích. Obvykle se o mě staral Marvik a s ním ještě jeden postarší alfa, jehož jméno jsem neznal.

Marvikova blízkost mě však silně znervózňovala. Jeho chtivé pohledy a nemístné poznámky narůstaly a já se začal obávat.

Také z ostatních alf vyzařoval neklid. Viděl jsem jejich oči, hladové a žádostivé, ale strach z jejich vůdce je držel zpět. Nikdo z nich se mě neodvážil dotknout, bylo ale zjevné, že by chtěli.

Ta představa mě děsila ve dne v noci. Co kdyby se někdy Kaldretova železná kontrola nad touhle smečkou zlomila? Co kdyby někdo z nich, například právě Marvik, přece jen porušil příkaz svého vůdce a já bych se dostal do jeho spárů? Pak by mě čekal osud horší než smrt.

Zatím ale zůstalo pouze u pohledů, vulgárních gest a sugestivních narážek.

Při Kaldretově další návštěvě jsem ho požádal, zda bych mohl vidět svého otce a bratry. Tvrdil, že jsou v pořádku a že jim nic nehrozí, pokud budu spolupracovat. A já chtěl vědět, zda drží svou část úmluvy.

Čekal jsem, že ho budu muset déle přesvědčovat, ale souhlasil hned napoprvé.

Následujícího rána mě dovedli za otcem a bratry. Byli zavření v hradní věži, která příliš pohodlí neposkytovala. Na první pohled bylo jasné, že jim Kaldret neprojevuje stejnou péči jako mně.

Hladovět ani žíznit však viditelně nemuseli a zranění také nebyli. Všichni ale působili unaveně a v očích se jim leskla beznaděj.

Marian, můj sotva patnáctiletý bratr, se z nich tvářil nejodhodlaněji. Navzdory svému věku měl nezlomného ducha a vždy věřil v přízeň osudu. Naopak starší Jonas byl realista a patrně si dobře uvědomoval, v jak bezvýchodné situaci se všichni nacházíme.

Postupně jsem objal otce i bratry a pocítil úlevu, že jsou v pořádku.

„Ublížil ti?" zeptal se Jonas tiše, jeho pohled klouzal po mé tváři a těle, jako by hledal známky násilí. Mohl však spatřit pouze blednoucí podlitinu po Marvikově úderu, co mi uštědřil ten vůbec první den mého zajetí. Od té doby si nikdo nic podobného nedovolil. 

„Ne, nikdo se mě nedotkl," ujistil jsem ho. „Myslím, že mě Kaldret chce prodat, a ostatní se ho bojí, takže se drží zpět."

„Hlavně, že ti neublížili. Měli jsme o tebe takový strach," oddechl si Jonas a Marian přikyvoval. Jejich strach byl pochopitelný. Patrně si dokázali spočítat, co obnáší být omega ve spárech Kaldreta a jeho smečky alf. 

„Jestli se tě rozhodne prodat, je to pro tebe ta nejlepší varianta," promluvil otec. Vypadal unaveně a zlomeně, ve tváři se mu rýsovaly hluboké vrásky, které tam ještě před několika dny nebyly.

„Nejlepší?" zopakoval jsem skepticky.

„Pravděpodobně tě vykoupí nějaký urozený alfa, možná sám král Edmond. Má obrovský majetek a může za tebe nabídnout nejvíc. Ale ať to bude kdokoli, hlavně se dostaneš ze spárů těch divochů a budeš v bezpečí."

V bezpečí. Jasně.

Jenomže král Edmond byl starý a z představy, že se stanu jeho majetkem, jsem zrovna nadšením neskákal. Neměl jsem zájem stát se omegou žádného z těch urozených alf, co mě podle otce mohli vykoupit.

Nechtěl jsem být ničí omegou.

Jenomže o tom, co se se mnou stane, jsem vlastně nikdy nerozhodoval já sám. Mohl jsem jen oddalovat nevyhnutelné třeba tím, že jsem bral byliny, které zabraňovaly příchodu horečnění.  A ani ty rostlinky, co mi zajišťovaly další měsíce svobody navíc, jsem již neměl.

Trpně jsem si uvědomil, že se moje situace moc nezměnila. Předtím to byl otec, kdo měl rozhodnout o mém osudu. A nyní o něm rozhodne Kaldret.

*

A o tom, co pro mě chystá Kaldret, jsem se měl dozvědět více ještě ten samý den. Po poledni přišel do mé komnaty, ale tentokrát ho nedoprovázel nikdo, koho jsem znal.

Po jeho boku kráčel mladý muž s popelavě zbarvenými vlasy a šedýma bystrýma očima. Byl to alfa, tedy asi to byl alfa, ale něco na něm se lišilo. Jeho vůně byla jemnější, méně intenzivní. Postojem se od ostatních alf také odlišoval. Netušil jsem, co si o něm myslet. 

Ale tenhle muž, který se jen tiše opřel o zeď a mlčky přihlížel, nebyl tím nejpodivnějším návštěvníkem. 

Za ním do místnosti vstoupili dva postarší muži, oba bety, a podle oblečení a vystupování to byli zcela jistě obchodníci. Už jsem se s podobnými typy setkal při návštěvách městského trhu.

„Princi," oslovil mě Kaldret formálně. „Dovol, abych ti představil pány Tibalta a Wilrika. Jsou to vážení obchodníci, kteří mají mnoho zkušeností..."

„...s prodejem otroků?" doplnil jsem jízlivě. Kaldret po mé poznámce nehnul ani brvou, ale v koutku úst toho jeho společníka, ne tak úplně alfy, zacukal úsměv.

Černovlasý vůdce vzdal svůj pokus o jakékoli předstírání civilnosti a obrátil se přímo na ty dva otrokáře, kteří ze mě nespustili oči. „Tak, co si myslíte?"

„Nádherný exemplář," pronesl ten, kterého představil jako Tibalta. Měl dlouhý šedý plnovous, ve kterém se zamyšleně škrábal, a splývavé bohatě zdobené roucho. Mohl být starší než můj otec, ale jeho oči byly stále energické a také pěkně vypočítavé.

„Takový má velkou cenu," přidal se o něco mladší Wilrik. Podobal se však Tibaltovi natolik, že bych si neváhal tipnout, že to jsou bratři.

„Světlé vlasy, modré oči, úžasná a žádaná kombinace," pěl na mě chválu ten mladší. „Zuby, jak jsem si stihl všimnout, má, zdá se, také v pořádku. Ale kdybyste mi dovolil důkladnější kontrolu?" 

Natáhl ke mně ruku a já po něm švihl nabroušeným pohledem. To mi vážně chce ty prsty strčit do pusy?

„Pokud nechcete, aby vás kousl, nedoporučoval  bych to," poznamenal Kaldret s pobaveným úšklebkem a obchodník svoji ruku zase rychle stáhl. „Ale zuby má všechny rovné a bílé. A k tomu pěkně drzý jazyk," dodal s nadsázkou a dokonce jistou vřelostí, kterou jeden chová k oblíbenému i když neposlušnému mazlíčkovi.

Přistihl jsem se, jak vzteky zatínám ruce v pěst. Hodnotili mě, jako bych byl zvíře na trhu. 

Chtěl jsem jim připomenout, že nejsem pouze věc na krámě, ale pak jsem si vzpomněl na svoje bratry a otce zavřené ve věži a spolkl svou hrdost. Kvůli své rodině musím spolupracovat.

Poté Tibalt požádal: „Ať se svlékne. Potřebujeme ho vidět celého."

Okamžitě mě polila vlna studu při představě, že se budu muset obnažit a předvést. A tentokrát nejen před Kaldretem, ale před dalšími třemi neznámými lidmi. Už už jsem chtěl odporovat, přestože by to asi k ničemu nevedlo, ale než jsem stačil otevřít ústa, Kaldret mě předběhl.

„Ne," zamítl jeho žádost. „Nepotřebujete ho vidět svlečeného."

Starší z obchodníků zamrkal, zaskočený. „Ale...ale, pane... jak můžeme posoudit jeho hodnotu, aniž bychom..."

„Viděl jsem ho," přerušil Kaldret Tibalta neústupně, tón jeho hlasu temně rezonoval místností. „A je bezchybný. Moje slovo ti musí stačit."

Kaldretova reakce mě zaskočila snad ještě víc než ty obchodníky. Můj pohled instinktivně sklouzl k jeho tváři. Vypadal neoblomně a jeho zelené oči klidně ale s jasnou převahou mířily na Tibalta.  

„Jistě, samozřejmě," zamumlal Tibalt spěšně. Vypadalo to, že jeho odvaha se při setkání s Kaldretovým pohledem rychle vypařila.

Wilrik si odkašlal a pokusil se odvést pozornost. „Ještě než budeme pokračovat... Je na něm něco zvláštního, o čem bychom měli vědět?"

„Neměl ještě nikdy období horečnění," řekl Kaldret, a já opět zrudl, že se tak intimní věc probírá veřejně. Ale očividně jsem byl jediný, komu to připadalo divné.

„Cože?" podivili se oba otrokáři. „Kolik mu je?"

„Tvrdí, že osmnáct."

Obchodníci si vyměnili pohledy. 

„To je velmi neobvyklé v jeho věku. Ale občas se to stává. Některé omegy dospívají později. Ale takhle pozdě.... Také by to mohlo znamenat nějakou vadu." Tibalt se na chvíli odmlčel, a jeho pohled sklouzl zpátky ke mně. „To by bohužel značně snížilo jeho cenu."

„Co navrhujete?" zeptal se Kaldret. 

„Dokud se neujistíte, jak to je, vyčkal bych," řekl Tibalt a zamyšleně si hladil svůj šedivý plnovous.

Zavládlo ticho, které prolomil až ten druhý alfa; ten, co téhle ponižující obchodní schůzce doposavad pouze přihlížel se zvláštním výrazem despektu.

„Bral jsi nějaké byliny, Luciene?" zeptal se přímo mě.

Zaváhal jsem, zda říct pravdu nebo ne. A to zaváhání mě prozradilo.

„Tys něco bral?" optal se tentokrát sám Kaldret. Ty zelené oči se na mě upnuly. Jemu jsem zalhat nedokázal.

„Ano," přiznal jsem potichu. „Bral jsem takové byliny, abych... abych to oddálil. Kupoval jsem je tajně od jedné léčitelky."

„Proč bys to dělal?" zeptal se černovlasý vůdce nechápavě.

„Protože jsem věděl, co přijde potom," odsekl jsem naštvaně. „A nechtěl jsem si vybírat alfu."

Místnost opět na chvíli ztichla. Zdálo se, že Kaldret chce něco dodat, ale nakonec zůstal mlčet. Místo toho se obrátil k muži s popelavými vlasy. „Víš, o jakých bylinách to mluví, Alaricu?"

„Ano," přikývl, „říká se jim Čemeřice nebo Černohlávek." Při těch slovech jsem cítil, jak se mi hrdlo stahuje; to jméno mi připomnělo strach, který jsem cítil při každé návštěvě u léčitelky, strach z odhalení, když jsem si ty byliny potajmu bral.

Druhý alfa jehož Kaldret nazval Alaricem se zadíval na Tibalta s Wilrikem a nebyl to milý pohled. Pak jízlivě prohodil směrem k obchodníkům: „Divím se, že při své profesi, jste o té bylině neslyšeli. Omegy, hlavně ty určené na prodej, si je často berou, aby oddálili nebo upravili četnost svých období a zachovali si tak aspoň zdání kontroly nad svým tělem."

Ta jeho poznámka mě zahřála u srdce a já k němu okamžitě pocítil záchvěv sympatií. Už od prvního okamžiku jsem měl pocit, že se Alaricovi tahle schůzka nelíbí o nic víc než mně.  

„Takže, pokud ty byliny přestal brát, všechno se srovná?" ozval se znovu Kaldret.

„Ano, mělo by," přikývl druhý alfa a nato mi věnoval vlídný, skoro soucitný pohled.

„Skvěle," řekl Tibalt a zamnul si spokojeně ruce. „Takže počkáme, dokud nepřijde jeho první horečnění. Když proběhne tak, jak má, získáte za něj obrovské jmění."

„Do té doby na něj dávejte bedlivý pozor a my rozhodíme sítě, abychom věděli, jaký o něj bude zájem," doplnil Wilrik. 

„V tom případě, princi," usmál se na mě Kaldret mile, „budeš ještě nějakou dobu mým čestným hostem."

„Chtěl jsi říct vězněm," ušklíbl jsem se. Nebo spíš otrokem.

Protože co jsem byl jiného než otrok, kterého prodají hned, jak se ujistí, že je se zbožím všechno v pořádku?

Samozřejmě jsem věděl, že obchod s otroky se provozuje všude po celém kontinentu*). Prostě to tak bylo, ať se vám to líbilo nebo ne. Prodávaly se váleční zajatci a dlužníci; prodávaly se ženy jako sexuální otrokyně nebo služky do domácnosti, silní muži na práci, dokonce i děti.

Pravda však byla, že jsem se o to nikdy moc nezajímal. Ne snad z krutosti, spíš proto, že jsem si myslel, že se mě to netýká. Nikdy jsem neviděl dražbu, ani jsem netušil, zda přímo na našem hradě jsou nějací koupení otroci. Bylo to pro mě něco vzdáleného, něco, co se děje tam venku, za hranicemi mého pohodlného života.

Teď mě ale napadalo, jak jsem byl neuvěřitelně naivní a hloupý. Žil jsem si ve své bublině, chráněný zdmi hradu, titulem, privilegii. A nenapadlo mě, že jednou ta bublina praskne. Že já sám skončím jako zajatec a můj život se zredukuje na pouhou věc.

Stanu se obchodním zbožím, které připadne tomu, kdo nabídne nejvíc.

~~~

*)Jen pro zajímavost.

Otroctví bylo v raně středověké Evropě (což zhruba odpovídá prostředí našeho příběhu) běžnou záležitostí, zejména jako důsledek válek. Ve vrcholném středověku se postupně transformovalo na nevolnictví, které však představovalo jen jinou formu závislosti. Přesto v některých regionech, jako byly Benátky a další středomořská města, otroctví přetrvávalo po celý středověk, zejména díky významnému zapojení do obchodu s otroky, kteří byli přiváděni z Balkánu, Kavkazu či severní Afriky.