Moji věznitelé neměli slitování. Zacházeli se mnou nevybíravě navzdory mému vznešenému původu. 

Pořád jsem však dopadl lépe než většina obyvatel našeho hradu. Lépe než moji bratři a otec. 

Protože jsem byl omega. A ti byli vzácní. Tak vzácní, že i tahle banda krvelačných nájezdníků mě ušetřila a nechala naživu.  

Nedalo se s nimi vyjednávat, když přišli, vzali si vše. Plenily, drancovali a zabíjeli. Bez soucitu, bez slitování. Před tažením velkého Kaldreta nebylo úniku. Nikdo se jim nedokázal postavit. Nikdo. 

A teď došlo také na naše mírumilovné království.

V přijímací hale mého rodného hradu, kam mě násilím přivlekli, nyní oslavovala skupina těch nejbrutálnějších nájezdníků své drtivé vítězství. Byla to družina nejbližší velkému vůdci. Tomu nejhoršímu z nich. 

Kaldreta považovali za nejsilnějšího a nejobávanějšího alfu na kontinentu.

Vlastně všichni ti, co na mě právě upírali svůj zrak, byli napůl divoši. Říkali se o nich strašlivé věci. Věci, kterým jsem ani nechtěl věřit. 

Srdce mi bušilo, dlaně jsem měl zpocené a hrdlo stažené strachem.   

Sám neohrožený Kaldret seděl na místě, kde ještě včera sedával můj otec. Co se však stalo s otcem a ostatními z mojí rodiny jsem nevěděl. Ale nedělal jsem si iluze. Tihle barbaři neměli se zajatci žádné slitování a o jejich chování na dobytých územích se vykládaly ty nejděsivější historky. 

Sebral jsem veškeré odhodlání a upřel svůj pohled přímo na Kaldreta. 

Měl delší černé vlasy, které mu v rozcuchaných pramenech splývaly na ramena, rámující ostře řezaný obličej. Jeho oči, zářivě zelené připomínající oči divoké šelmy, mi pronikaly přímo do duše, a já se před ním cítil ještě více slabý a bezmocný. Pohled jsem však neodvrátil.  

Přes široká ramena mu splýval těžký plášť lemovaný drahou kožešinou, který zdůrazňoval jeho statut vůdce. Na nahé hrudi jsem zahlédl několik čerstvých ran, památku na nedávno skončenou bitvu. 

„To je ten omega?" zeptal se svých pohůnků a ti přikývli. 

Nato vstal z otcova trůnu a přistoupil blíž, aby si mě mohl prohlédnout. Jeho pohyby byly překvapivě ladné, přesto nesly jistou brutalitu dravce. Kráčel sebejistě, jako by i země pod ním patřila jemu.

Vracel jsem mu jeho zkoumavý pohled, aniž bych mrkl. Jako omega a zajatec k tomu bych před ním měl správně pokleknout nebo alespoň sklopit zrak. Ale nehodlal jsem mu dopřát to zadostiučinění. Ne, nepodřídím se mu. To ať mě raději zabije.

Jeden z těch, co mě drželi, mi brutálně stiskl krk a donutil mě sklonit hlavu a upřít oči k podlaze. 

Snažil jsem se tomu bránit, ale nešlo to. Viděl jsem tak pouze kamennou podlahu síně, na které se lesklo několik stříkanců krve, pozůstatky po marném boji našich hrdinných vojáků s útočníky. A pak jsem uviděl také špičky Kaldretových kožených bot. Měl jsem sto chutí mu na ně plivnout.  

„Pusťte ho," přikázal svým druhům. Ti okamžitě poslechli a nechali mě být. 

Jakmile jsem byl volný, zvedl jsem k němu opět pohled a nehnutě stál před ním. Chtěl jsem ho naštvat, protože jakákoli neposlušnost od omegy alfu vždycky naštvala.

A zdálo se, že všichni kolem, téměř bez výjimky alfy, podrážděně zavrčeli. Jediný, kdo zůstal naprosto v klidu, byl právě Kaldret.

Kdybych neměl spoutané ruce za zády, možná bych se pokusil ještě o něco víc, ale takhle jsem mnoho nezmohl.  

Stále si mě se zájmem prohlížel a já uvažoval, co asi vidí, a co si o mně myslí.  

Považoval mě za slabého, už jen proto, že jsem omega?

Působil jsem na něj netypicky pro své výrazně světlé vlasy, které on ani nikdo z jeho skupiny neměl? Nebo pro svou světlou pleť, která nebyla ošlehaná větrem? 

Co asi vyčetl z mých modrých očí, do kterých jsem se pokoušel promítnout všechen svůj vzdor?

Můj obličej však nyní pokrývaly také šmouhy od krve, vlasy jsem měl rozcuchané a špinavé od bláta, a navenek jsem se snažil ze všech sil skrýt jakýkoli náznak ledového děsu, kterými mi svíral vnitřnosti. 

Z mého drahého kabátce a košile zbyly pouhé cáry, které již neskryly téměř nic před Kaldretovýma pátrajícíma očima. 

O to více jsem se cítil zranitelný.  

„Slyšel jsem, že ses účastnil bojů," promluvil konečně. 

Ano, dokonce i já bojoval s mečem v ruce. Stejně jako moji bratři alfy, stejně jako můj starý otec. My všichni jsme bránili náš domov do posledního dechu. Bohužel proti nim jsme neměli šanci.

Nepovažoval jsem za nutné odpovídat, hrdě jsem mlčel a upínal na něj pohled, do kterého jsem se snažil vecpat veškeré svoje pohrdání.

„Tam odkud pocházím, omegy nebojují," pousmál se pobaveně. „Tam odkud pocházím, slouží omega k tomu, aby potěšil alfu na loži."

Této neslušné poznámce se kolemstojící divoši s chutí zasmáli. 

Neudržel jsem se a tentokrát již zareagovat musel.

„Jak jsi už poznal, v naší zemi omega dokáže bojovat i zabít," odsekl jsem, „a na své lože pustí pouze alfu, který je toho hoden."

„Takhle s naších vůdcem mluvit nebudeš," jeden z barbarů mi uštědřil ránu do obličeje. Tak silně, že jsem zvrávoral a skoro upadl. Ustál jsem to, ale do očí mi vstoupily slzy, tvář mi po jeho úderu začala bolestivě otékat.

Sebral jsem veškeré svoje odhodlání a odsekl s drzostí a odvahou, kterou jsem ani nevěděl, že v sobě mám: „Budu mluvit, jak chci. Jsem princ tohoto království a vy jste jenom tlupa nemyslících zvířat."

Nedíval jsem se na toho, kdo mě uhodil, díval jsem na Kaldreta. „A jestli nechceš, abych mluvil, umlč mě. Podřízni mi hrdlo a skonči to." 

Provokoval jsem ho, protože jsem si dokázal rychle spočítat, že smrt je v této situaci lepší perspektiva než to, co na mě bez pochyby čekalo v rukách tohohle divocha. Co by čekalo každého zajatého omegu v rukou alfy.   

Ten pohůnek se už už chystal, že mě za moje slova znovu udeří, ale jeho vůdce ho pohybem ruky zastavil. 

„Ne, Marviku," řekl tomu svému přehnaně akčnímu poskokovi, zatímco Kaldretovy zelené oči se stále vpíjely do mých. 

Pak přistoupil blíž a natáhl ke mně ruku. Čekal jsem, že mě udeří sám, ale on jen prsty zlehka přejel po mojí opuchlé tváři. Ten dotek byl jemný a opatrný, takový jaký bych od něj nečekal ani za milion let. Poté se ke mně naklonil ještě blíž, až k mému krku, přivřel oči a nasál vzduch jako pes.

„Voníš jinak než ostatní omegy, co jsem potkal," řekl potom a jeho prsty mi přejely po hrdle. Chtěl jsem se odtáhnout, ale nedokázal jsem to.  

Intenzivně jsem vnímal jeho výrazně mužnou vůni, která se překrývala s odérem krve a potu. A vnímal jsem též tu absolutní dominanci, která z něj nyní naplno vyzařovala. Všechno tohle mě přibilo k podlaze a já se nedokázal pohnout.

Věděl jsem, že tohle alfa umí, podřídit si omegu silou své vůle, zapůsobit na jeho hluboce zakořeněné instinkty, které ho nutily prokázat alfě poslušnost. 

Ale já nebyl jen tak nějaký omega. 

Jenomže on také nebyl jen tak nějaký alfa. Byl možná nejmocnějším alfou na kontinentu. 

„Klekni si, omego," přikázal mi svým hlubokým hlasem. Přestože ta slova pronesl s důrazem, jeho tón působil klidně a vlastně tak nějak zvláštně mile. 

Kolena se mi téměř podlomila.  

Síla, jakou na mě působil, byla až neskutečná. Jeho vůně, jeho dominance, jeho aura moci. To všechno působilo na moje smysly. Omega ve mně kňučel a chtěl před ním padnout na kolena, sklopit hlavu a ukázat pokoru.

Ne, to neudělám. Nikdy. 

Bránil jsem se tomu, co to šlo. A šlo to špatně. 

„Klekni si," zopakoval, když viděl, že vzdoruji. Tentokrát se mu do hlasu přimíchal náznak podráždění, ale opravdu pouze náznak. Stále zněl velmi klidně. Na alfu, kterého odmítl poslechnout jeho zajatý omega.  Což pro něj muselo představovat obrovskou potupu. 

Ostatní alfy kolem výhrůžně vrčeli, ani jim se nelíbila moje neposlušnost. Kdyby jim v tom nebránil úcta či strach z jejich vůdce, jistě by se na mě okamžitě vrhli. 

Kaldret mi dál hleděl do tváře, jeho oči mě jako dva žhnoucí střepy probodávaly. Sklopil jsem zrak k jeho nohám, ale nepohnul jsem se, přestože kolena se mi klepala a stejně tak i ruce.

Jestli mi to přikáže ještě jednou, neudržím se a pokleknu, problesklo mi hlavou. Déle mu vzdorovat nedokážu. 

Ale on to potřetí říci nestihl. Jeden z jeho poskoků, patrně opět Marvik, se mnou ztratil trpělivost, bolestivě mi sevřel rameno a srazil mě na kolena.

„Ne," pokusil se ho zarazit Kaldret, ale pozdě. 

A vlastně to tak pro mě bylo lepší. Neklekl jsem si o své vlastní vůli, museli mě přinutit. Proto jsem cítil, že jsem z tohohle souboje vůli nakonec vyšel jako vítěz.

Nato vůdce těch barbarských nájezdníků mávl na svoje pohůnky a přikázal jim:

„Umyjte ho, dejte mu najíst a pak ho přiveďte do mé komnaty. Myslím, že je potřeba, abych prince Luciena poučil, jak se má omega správně chovat."

Ostatní alfy z jeho tlupy se hlasitě rozchechtali a mně se rozklepaly ruce. 

Bylo totiž nad slunce jasné, co mě čeká v Kaldretově komnatě.