Den 1

    ,,Dneska bych tě velice rád vzal na pouť." oznámil jsem Jisungovi, který seděl připoutáný na sedadle spolujezdce.

,,Na pouť?" otázal se.
,,Co je to?" samozřejmě, že jsem čekal, že se na tohle zeptá.

,,Pouť je něco úžasného a zábavného." zatočil jsem autem do prava.
,,Je tam mnoho kolotočů, jídla, pití a stánků se soutěžemi, kde můžeš něco vyhrát." očkem jsem na něj nakoukl, abych viděl, jak se tváří, a hned se zase věnoval silnici; přeci nebudu riskovat, že nabourám.

,,Nevím, co jsou kolotoče, ale zní to dobře." usmál se.

,,Takže se těšíš?" optal jsem se, abych si byl stoprocentně jistý, že se těší.

,,Ano!" řekl nadšeně a na místě nadšením poskočil.

Usmál jsem se a zaparkoval na parkovišti kousek od všeho zábavného dění, do kterého se za chvíli vrhneme.

,,Mám pravidla." otočil jsem k němu hlavu.

,,Poslouchám." pohled mi oplatil a pozorně vyčkával.

,,Jsou vlastně úplně stejná, jako ta, když jsme byli v obchodě." řekl jsem.
,,Pamatuješ si je jěště?" nadzvedl jsem obočí.

Jisung chvíli přemýšlel a nakonec přikývl.
,,Ano, pamatuji." potvrdil mi to.

,,Dobře." odpoutal jsem sebe i jeho, protože Jisung se toho celkem bojí (má to za nějakou příšeru, která mu ukousne prsty).
,,V tom případě můžeme vyrazit za zábavou." vylezl jsem z auta, tak jako Jisung a společně jsme šli na kolotoče.

Prošli jsme velkou bránou a ihned nás do obličeje udeřila vůně všeho toho jídla, co tady prodávali a samozřejmě hlasitá hudba, která šla slyšet už v autě.

,,Páni." vydechl Jisung a díval se všude možně.

Uchechtl jsem se.
,,Co by jsi chtěl zkusit jako první?" zeptal jsem se ho a chytil ho za ruku.

Jisung mi věnoval svůj užaslý pohled.
,,Já nevím, je tu toho tolik." vydechl.

,,Tak co kdybychom první zkusili to veliké kolo?" zeptal jsem se a volnou rukou ukázal na ono kolo, které se točilo.

Jisung následoval pohledem mou ruku a přikývl.

,,Tak dobře." souhlasil a společně jsme se vydali k naší první atrakci.

,,Dva lístky, prosím." oznámil jsem slečně, která prodávala lístky v menší budce. Slečna mi je podala a já za ně zaplatil.

,,Užijte si jízdu." usmála se na nás, ale  nevypadala moc nadšeně, že tady musí být a prodávat lístky.

,,Děkujeme." úsměv jsem ji oplatil a s Jisungem šel vyznačenou cestou ke kolu, které se už netočilo.

Druhé slečně, která stála u kabinek, jsem předal lístky. Ona nám podržela prázdnou kabinu a my jsme do ní rychle vlezli. Takhle to šlo dokud všichni nebyli usazení, a pak jsme se začali otáčet.

,,Nejlepší je to úplně nahoře." oznámil jsem Jisungovi a díval se z okénka kabinky.
,,Většinou sem chodí páry a berou to jako romantickou vyhlídku." nechal jsem se trochu unést.

Jisung ovšem mlčel; nic mi neřekl a ani se na nic nezeptal. Vůbec jsem ani necítil, že by se na místě pohnul.

,,Jisungie?" podíval jsem se na něj. Jisung měl sklopeným pohled a nervózně si mnul ruce. Proto jsem ho za jednu ruku chytil.

,,Bojíš se výšek?" ruku jsem mu jemně zmáčkl. Odpovědí mi bylo jemné přikývnutí.

,,Promiň, to jsem nevěděl." objal jsem ho a doufal, že ho tím rozptýlím.

,,Já taky ne." zamumlal tiše.

,,Nevadí." pohladil jsem ho po vlasech.
,,Aspoň vím, na které atrakce chodit nebudeme." což je vlastně většina kolotočů, co se tady nachází, ale to nevadí.

Po chvíli jsme zase stáli na svých vlastních nohou a Jisung se značně uvolnil, za což jsem byl rád. Nerad bych, aby byl po celou dobu napjatý a všeho se bál.

,,Teď půjdeme..." zasekl jsem se a rozhlédl se kolem.
,,Můžeme zkusit řetizkáč." navrhl jsem.

,,Nevím, co to je." ozval se Jisung.

,,Tam sedíš na kovové židli, připoutaný, a ta se točí kolem dokola." vysvětlil jsem.
,,Jede to sice nahoru, ale není to tak vysoké, takže se nemusíš ničeho bát." ujistil jsem ho.

,,Budeš se mnou?" otázal se mě.

,,Samozřejmě." přikývl jsem.
,,Budu sedět před tebou, aby jsi mě viděl, hm?"

,,Dobře." souhlasně přikývl.

Pousmál jsem se a táhl Jisunga k druhému kolotoči. Teď jsem pouze zaplatil za nás oba a lístky nepotřeboval. Pomohl jsem Jisungovi na židli, a pak si sedl já. Po chvilce jsme se začali točit a zvedat do vzduchu. Čekal jsem, že uslyším Jisunga říkat, že se mu to nelíbí, ale nic. Nějak jsem se na něj otočil a uviděl, jak se usmívá a dívá kolem.

Aspoň něco vyšlo; díky Bohu.

Po skončení jízdy jsme si sedli na lavičku, abychom se mohli v klidu najíst; tedy až to jídlo koupím, ale je tam dost lidí v řadě.

,,To bylo úžasné!" pověděl mi nadšeně Jisung.
,,Tady jsem se nebál, i když to bylo vysoko." řekl pyšně a to právem.

,,To rád slyším." usmál jsem se.
,,Chvíli tady počkej, koupím nám to jídlo." zvedl jsem se a stoupl si do řady na langoše.

Když jsem se konečně dostal na řadu já, objednal jsem dva langoše se sýrem a kečupem, zaplatil a i s jídlem se vrátil k Jisungovi. Také jsem nezapomněl koupit i něco k pití.

,,Tady to je." položil jsem to na stůl, který se hodně vyklal, ale furt lepší než nic (můžu být rád, že jsem vůbec něco našel).

,,Vypadá to... Zajímavě." řekl Jisung.
,,Kde je příbor?" podíval se na mě.

,,Tohle se jí rukama." vzal jsem si langoš do rukou a kousl.
,,Přesně takhle."

Jisung kývl a zopakoval můj čin. Pozorně jsem ho pozoroval, abych zjistil jestli mu to chutná nebo ne. A jako vždycky se na jeho tváří objevil překvapený pohled s rozšířenými očky.

,,To je naprosto dokonalé!" vykřikl a znova si kousl. Jenom jsem se nad tím usmál, a také dál jedl svůj langoš.

,,Na, napíj se." podal jsem mu flašku s kofolou, když byl po jídle.

,,Děkuji." vzal si to a napil se.
,,Asi mám nové oblíbené pití." pronesl Jisung.

,,Takže už to není mléko?" také jsem se napil.

,,Mléko mám taky rád, ale tohle." ukázal na flašku plnou tmavé tekutiny.
,,Je lepší." přiznal.

Usmíval jsem se.
,,Teď bychom mohli projít stánky a něco si koupit." navrhl jsem. Jisung s tím samozřejmě souhlasil, a tak jsme se vydali ke stánkům.

,,Užil jsi si dnešek?" zeptal jsem se Jisunga, když jsme byli na cestě domů.

,,Hodně moc." usmál se.
,,Děkuji."

,,Za málo." také jsem se usmál.
,,Přece jsem slíbil, že si náš poslední týden spolu naplno užijeme." víc jsem se usmál a zastavil jsem na červené. Hned jak naskočila zelená, jsem se zase rozjel.

,,Já ti ještě děkuji za toho velikého medvídka, co jsi mi vyhrál." pořád jsem se usmíval.

,,To nic nebylo." mávl rukou.
,,Zasloužíš si ho."

Nic jsem na to neřekl, jenom se stále usmíval. Už nám spolu zbývá jen šest dní...

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Ano ano, další kapitola už třetí den po sobě !😊 Doufám, že si to užíváte.

Mám na vás otázku...
Vadil by vám v téhle knížce smut ?

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere