,,Jisungu, ne!" křikl jsem po něm, když na sebe začal lít mléko.

Jisung sebou trhnul a mléko upustil na zem. Mléko se následně rozlilo po podlaze a na Jisungovi nohy, bezva.

,,Omlouvám se." díval se na mě provinile a myslím, že i se slzami v očích.

,,Nestůj v tom." pověděl jsem mu, vzal hadru a papírové ubrousky a klekl si na podlahu, abych mohl mléko z podlahy utřít.

Jisung mě poslech a odešel někam bokem, já postavil už skoro prázdnou, naštěstí plastovou láhev, na kuchyňskou linku a pustil se do uklízení toho nadělní.

,,Chenle?" oslovil mě Jisung jemným hlasem.

,,Teď ne, Jisungu." řekl jsem naštvaně.
,,Mám práci, jestli sis nevšiml." dodal jsem a věnoval se uklízení. Jisung se ovšem nevzdal a znova mě oslovil.
,,Co?" otočil jsem k němu hlavu a vykulil oči.
,,Oh ne." vydechl jsem, mléko nechal mlékem a přesunul se k Jisungovi.

,,Promiň." opět se mi omluvil a sklopil pohled; buď se styděl nebo ho to prostě jen příliš mrzí.

,,To nic." pousmál jsem se a natáhl se pro papírové ubrousky.
,,Stalo se to proto, že si na sebe vylil to mléko?" otázal jsem se a začal mu utírat jeho krásně zelenou ploutev.

Přikývl.
,,Nikdy jsem neviděl bílou vodu, a tak jsem ji chtěl zkusit." přiznal se.

,,Příště mi dej vědět a já ti ji naleji do sklenky nebo kelímku, ano?" podíval jsem se mu do očí, ve kterých se mu stále jiskřily slzy.
,,Neplakej." pohladil jsem ho po ruce, abych ho nějak uklidnil.

,,Chenle se zlobí." zamumlal.

,,Nezlobím, slibuji." nadále jsem ho utíral, aby co nejdřív měl zpět své nohy.
,,Byl to jen počáteční šok, a tak jsem trochu vyletěl. Omlouvám se."

,,Nevadí." řekl po chvíli a široce se na mě usmál.

Úsměv jsem mu oplatil.
,,Kdy se ti vrátí nohy?" otázal jsem se, když jeho ploutev byla už suchá a pořád se nic nedělo.

,,Za pár minut." odpověděl.

Přikývl jsem a začal se opět věnovat podlaze. Po chvilce jsem měl uklizeno a promočené ubrousky jsem vyhodil do koše. Zbytek mléka jsem nalil do sklenky a podal ji Jisungovi.

,,Proč mi to dáváš?" vůbec netušil, co dělám.

,,Chci, aby jsi to zkusil." odpověděl jsem.
,,Jenom se musíš napít a ne to na sebe vylít." vysvětlil jsem mu.

,,Napít?" nadzvedl nechápavě obočí.

,,Ano, napít." potvrdil jsem mu to a ještě pokýval hlavou.
,,Je to mléko a to se u nás pije. Je moc dobré." pousmál jsem se. Jisung si sklenici s mlékem nejistě vzal, chvíli ji pozoroval a nakonec se napil.
,,Chutná?" byl jsem zvědavý na jeho reakci.

Jisung se na mě podíval s rozšířenýma očima.
,,To je dokonalé!" řekl nadšeně a obsah sklenice vypil až do dna, což příliš mnoho nebylo.
,,Máš ještě?" optal se.

,,Bohužel ne." zakroutil jsem hlavou.
,,Ostatní se vylilo na zem."

,,Škoda." řekl smutně a prázdnou sklenici mi podal.

,,Ale můžeme jít do obchodu a další láhev mléka koupit." navrhl jsem.
,,Klidně vezmu víc než jednu." usmál jsem se na něj.

,,Víc než jednu?" na tváři měl překvapený výraz, který mě donutil k smíchu; budu ho toho muset hodně naučit.

,,Ano, víc než jednu." sklenici jsem umyl a dal do odkapávače.
,,Chceš jít se mnou do obchodu?" koukl jsem na něj.

,,Moc rád." usmál se a stoupl si, protože ploutev mu už zmizela, čehož jsem si vůbec nevšiml. Naštěstí mu zůstaly kalhoty i boxerky, takže přede mnou nestál nahý, tak jako před tím.
,,Co je to vlastně obchod?" otázal se se zájmem.

,,To je taková velká, může být i malá, budova, ve které my lidé nakupujeme jídlo a pití, a tak podobně." vysvětlil jsem mu.
,,Jsou tu ale i různé obchody, ve kterých se dá najít něco jiného než jídlo." dodal jsem, abych ho obeznámil i s jinými obchody a ne jenom potravinami.

,,Kecáš." Jisung se tvářil ještě mnohem víc překvapeněji než předtím.

,,Nekecám." uchechtl jsem se.
,,Někdy tě do nějakého jiného obchodu vezmu, ale dnes půjdeme jenom do potravin."

,,Dobře!" vykřikl nadšeně.
,,Jdeme teď?" chytil mě za ruku, jak pětileté dítě, které prosí maminku o lízátko. Na to mi nezbývalo udělat nic jiného, než přikývnout k souhlasu.
,,Jupí!" opět vykřikl, pustil mou ruku a běžel ke dveřím.

,,Počkej na mě, Jisungu!" křikl jsem po něm, vzal peněženku a klíčky od auta a běžel hned za ním, aby se mi neztratil.

,,Žádný obchod nevidím." postěžoval si Jisung, když se rozhlédl po pláži.

Zamkl jsem dům a otočil se k němu.
,,To proto, že musíme do města." vysvětlil jsem.

,,Do města?" podíval se na mě zmateně.

,,Uhm." kývl jsem a šel k autu, které jsem odemkl; nějak jsem neměl chuť mu vysvětlovat, co je to město.
,,Nastup."

,,Co to je?" Jisung přišel k autu a začal si ho prohlížet.
,,Nikdy jsem to neviděl." pověděl mi a na auto sáhl, u čehož se zasmál.

,,Tohle je auto, kterým se dopravíme do města a zároveň do toho obchodu." řekl jsem jen tak okrajově; stejný důvod, nechce se mi moc vysvětlovat.

,,Páni." vydechl a začal vylézat na auto.

,,Ne, ne, ne." zastavil jsem ho.
,,Musíš si sednout dovnitř." pověděl jsem mu a otevřel dveře na straně řidiče.
,,Ty udělej to samé na své straně." pousmál jsem se.

,,Aha, tak jo." přikývl a udělal to samé, co já před chvílí a sedl si dovnitř.
,,Je to pohodlné."

Také jsem nasedl, připoutal se a pomohl s tím Jisungovi, který byl myšlenkami někde jinde. Pořád se díval kolem vnitřku auta a otáčel se do zadu; úplně ho to fascinovalo. Jenom jsem nad ním s úsměvem pokroutil hlavou, nastartoval auto a vyjel do města.

Během cesty do obchodu, si Jisung všiml spousty věcí, které chtěl buď vysvětlit nebo si na to chtěl sáhnout, jako například na požární hydrant. Úplně ho lákala ta červená barva a taky to, že to bylo jen tak na chodníku.

,,Jsme tady." oznámil jsem a zaparkoval před supermarketem. Odpoutal jsem se a nahl jsem se k Jisungovi, že udělám to samé, ale zastavil jsem se. Kdybych ho teď odpoutal, hned mi z auta uteče a já mu musím ještě něco říct.
,,Mám pár pravidel, které chci, aby jsi dodržel." podíval jsem se mu do očí.
,,Víš, co jsou to pravidla?" optal jsem se a Jisung přikývl.
,,Dobře. Budeš chodit pořád vedle mě, aby jsi se mi neztratil. Nebudeš nikam chodit, aby jsi se na to mohl podívat. Když něco objevíš, řekni mi to a já tam s tebou zajdu."

Jisung přikyvoval a bedlivě poslouchal každé mě slovo, za což jsem byl velice rád; nerad bych, aby se mi v obchodě někde zatoulal a já ho musel nahánět.

,,Nebudeš oslovovat cizí lidi, vše necháš na mně. Rozuměl jsi všemu?" řekl jsem poslední pravidlo a nadzvedl obočí.

,,Ano." kývl a pousmál se.

,,Dobře." konečně jsem ho odpoutal a společně jsme vysedli z auta, které jsem zamkl.

Jisung si hned stoupl vedle mě a chytil mě za ruku, proto jsem se na něj podíval.
,,Abych se neztratil." pověděl úplně nevině. Jenom jsem kývl a šel s ním do obchodu; šikovný kluk.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Chci vám poděkovat za takový ohlas u první kapitoly ! Děkuji strašně mockrát, mile mě to překvapilo ❤

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere