Den 7

    Probudil jsem se druhý den v mé posteli s čistým tričkem a boxerkami na sobě. Posadil jsem se, promnul si oči a podíval se kolem. Můj zrak spočinul na prázdném místě vedle mě.

Jisung.

,,Jisungu!" zakřičel jsem a rychle vstal. To jsem rozhodně dělat neměl, protože se mi zatočila hlava. Opřel jsem se o zeď, a když jsem si byl jistý, že se netočí nic, co by nemělo, tak jsem vyběhl z pokoje, abych našel Jisunga.
,,Jisungu!" zakřičel jsem znova, ale nic.

Hlavou mi hned proběhlo to, že Jisung už odešel a ani se se mnou nerozloučil; možná, aby mě to bolelo méně? Padl jsem na zem a rozbrečel se (mojí, už tak bolavé hlavě, to moc nepomohlo).

Byl jsem tak zaneprázdněný plakáním na zemi, že jsem ani neslyšel, jak se otevírají, a následně i zavírají, vchodové dveře.

,,Lele?" přiběhl ke mně Jisung a pevně mě objal.
,,Co se děje? Ublížil sis?" otázal se mě a dal mi pusu do vlasů.

,,J-jisungie?" zvedl jsem k němu pohled, abych mu viděl do tváře.
,,Jisungie!" pevněji jsem ho objal a zabořil hlavu do ohbí jeho krku.

Jisung nic neřekl a jenom mě začal hladit po zádech; sem tam mi dal pusu do vlasů. Když jsem se konečně uklidnil, zhluboka jsem se nadechl a vydechl, aby můj hlas nezněl rozklepaně.

,,Neodešel si." odtáhl jsem se, abych mu viděl do očí.
,,Měl jsem strach, že jsi odešel." vydechl jsem.

,,Přece bych neodešel bez rozloučení." malinko se pousmál.

,,Vystrašil jsi mě." vyšpulil jsem spodní ret.
,,Kde jsi byl?" hned jsem se zeptal, protože jsem z toho byl opravdu vystrašený, že mě tady nechal.

,,Nakoupit." řekl, jakoby o nic nešlo.

,,Cože?!" vykulil jsem oči.
,,Ty jsi byl nakoupit? Sám?!" nemohl jsem tomu uvěřit.

Jisung přikývl.
,,Chtěl jsem ti udělat něco dobrého k snídani." jeho tváře začali nabírat červenou barvu.
,,Za to, co jsi pro mě ten celý týden udělal, a taky za včerejšek." teď už byl celý rudý a po zmínění včerejšku, jsem zrudnul taky.

,,To jsi nemusel." zamumlal jsem, můj hněv a strach byly už dávno pryč; na něj se prostě zlobit nejde.
,,Ale děkuji." pousmál jsem se.

Jisung se víc usmál a zvedl mě v náručí. Vypískl jsem a přilepil se na něj, protože jsem nechtěl spadnout, a také proto, že jsem to od něj nečekal. Jisung mě posadil ke stolu, vrátil se na chodbu pro tašku a opět se objevil v kuchyni.

,,Nebudou vadit zase vajíčka?" otázal se a z tašky vybalil potřebné věci.
,,Ty mé baví dělat." uchechtl se.

,,Vůbec mi vajíčka nebudou vadit." ujistil jsem ho, stále celý červený, a také se tiše uchechtl.

,,To jsem rád." a s tím se pustil do vaření.
,,Tak, tady to je." řekl po chvíli a položil přede mě talíř s vajíčky a vidličkou.

,,Děkuji mnohokrát." začal jsem jíst.
,,Naprosto dokonalé." spokojeně jsem vydechl po prvním soustu.

Jisung mi poděkoval, sedl si, a také začal jíst. V klidu jsme oba pojedli a já pak umyl nádobí; když Jisung udělal jídlo, tak se hodí, abych umyl aspoň nádobí.

,,Kdy musíš jít?" položil jsem otázku, která mě trápila už celý týden, ale zeptat se na ni jsem byl schopný až teď (ale určitě mě netrápila ttolik, tak jako ještě jedna, kterou jsem se neodvážil vyslovit).

,,Měl bych, co nejdřív." odpověděl a já jen přikývl.

Otočil jsem se k němu a pevně ho objal.
,,Nechci, aby jsi odešel." zamumlal jsem mu do hrudi.

,,Já vím, ale musím." objetí mi oplatil.
,,Mrzí mě to." dal mi další pusu do vlasů.

,,Chápu to." vydechl jsem a pustil ho.
,,Měli bychom jít. Na pláži by teď ještě nemusel nikdo být, tak bude klid." šel jsem ke dveřím se obout.

Jisung udělal to samé a poté jsme se spolu vydali na pláž. Dorazili jsme až ke kamenům, u kterých jsem nedávno hledal Jisunga a málem se utopil. Tady aspoň máme mnohem větší jistotu, že sem nikdo nepřijde.

,,Co teď?" zeptal jsem se ho a rozhlédl se kolem.

Jisung nic neřekl, pouze zvedl mušli a něco do ní zašeptal. Bohužel jsem mu nerozuměl; asi mluvil svou vlastní řeči. Mušli poté odhodil zpět do písku a otočil se čelem k moři.

,,Podívej." rukou ukázal zrovna, když se k nám blížila vlna. Chytil jsem ho za ruku a trochu se za něj schoval; nevěděl jsem, co čekat.

,,Kdo to je?" nakrčil jsem obočí, když jsem uviděl dvě osoby plavající k nám.

,,Moji rodiče." odpověděl mi Jisung s úsměvem, že konečně uvidí své rodiče, které už delší dobu neviděl.

Překvapeně jsem se podíval na něj a poté zpět k moři. Osoby, muž a žena (jak mě napadlo), se značně přiblížili, že jsem už dokázal rozpoznat jejich ploutve.

,,Jisungu, dítě moje." pronesla jeho matka, když dorazila ke břehu. Jisung pustil mou ruku a hned ji běžel objat.

,,Chyběl jsi nám, synu." pověděl jeho otec a poplácal ho po rameni.

,,Kdopak je ten dvounožec?" podívala se na mě jeho matka a já se jen nervózně usmál a podíval se na Jisunga.

,,To je Lele, vlastně jeho pravé jméno je Chenle, ale já mu můžu říkat Lele." usmál se.
,,Můj přítel." dodal a já nevěřícně vyvalil oči. Ovšem jestli jeho rodiče jsou jako on, tak neví, co ten pojem znamená; pokud to tak Jisung vůbec myslel.

,,Pojď sem, chlapče." pokynula k sobě rukou žena a já ji poslechl. Přišel jsem k nim a sedl si na písek vedle Jisunga.
,,Děkuji, že si se postaral o mého Jisunga. Měli jsme o něj příšerný strach." objala mě. Nejistě a zaskočeně jsem ji objetí oplatil.
,,To od tebe bylo šlechetné."

,,Rád jsem to udělal, madam." pustili jsme se a já se na ni usmál.
,,Klidně bych to udělal znova." dodal jsem a podíval se na Jisunga, což jsem dělat neměl, protože při pohledu na jeho nádhernou a usměvavou tvář, mi začaly stékat slzy po tvářích.

,,Pročpak pláčeš?" promluvil muž.
,,Stalo se snad něco? Udělal ti náš syn něco zlého?" položil několik otázek.

,,Ne, vůbec ne." zakroutil jsem hlavou a utřel si slzy, které stejně nadále stékaly.
,,Právě naopak, pane." otočil jsem se k němu a lehce se pousmál.

,,Necháme vás tu." promluvila žena. Nejspíš ví, co se mezi námi děje, a tak nám chce dát čas na rozloučenou.
,,Budu tě čekat hlouběji v moři." oznámila Jisungovi a společně s mužem odplavala kousek dál.

,,Lele?" pohladil mě po tváři.

,,Vrátíš se?" sebral jsem veškerou svou odvahu a zeptal se, i když odpověď mi byla jasná.

,,To nejde, Lele." řekl smutně a sklopil pohled. Další rána v srdci.

,,Proč ne?" kousl jsem se do rtu, abych nezačal vzlykat.
,,Nemohl by jsi chodit aspoň na návštěvy?" otázal jsem se.

,,Rozhodl jsem se, že se vrátím do moře, takže sem už nesmím." vysvětlil.
,,Čekal by mě trest, Lele."

Jenom jsem přikývl, protože jsem nevěřil svému hlasu. Věděl jsem, že kdybych se pokusil promluvit, naprosto bych se emocionálně sesypal.

,,Málem bych zapomněl." sáhl do kapse u kalhot.
,,Tohle je pro tebe." vytáhl náhrdelník s přívěskem mořské panny. Aniž by čekal na nějakou verbální odpověď, dal mi ho kolem krku.

Popadl jsem ho za tričko a přisál se na jeho rty.
,,Nezapomeň na mě, prosím." svěsil jsem hlavu, aby neviděl mou uslzenou tvář.

,,Nikdy, slibuji." dal mi naše poslední objetí a pusu do vlasů.
,,Ahoj, Lele. Budeš mi chybět." a s tím zmizel v moři.

Sledoval jsem, jak plave ke svým rodičům a poté jak všichni mizí v obrovské vlně. Já tedy skončil sám na pláži se zlomeným srdcem a láskou k někomu, koho už nikdy neuvidím.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤ The End ¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

A je to tady, poslední kapitola.
Chtěli by jste k téhle knížce bonus ?

Také vám chci strašně moc poděkovat za veškerou podporu, kterou jste mi dali ❤ Velice moc to pro mě znamená a doufám, že se takhle setkáme i u další knížky ❤

Za hvězdičku a komentář budu velice ráda ♡♡

VeVe-IsHere