Chladné němé místo, kam jsem vešel. Sál se zrcadly. Zcela prázdný, temný, jenom svit měsíce sem pronikal a byl zde částečně slyšet šum města; zvuky pneumatik, pohybující se po cestách. Pravděpodobně svérázně vážní pracovníci, co si to konečně mířili po dlouhém pracovním dni domů ke svým rodinám, aby jim mohli vyprávět, co tentokrát se s nimi přihodilo.

Cítil jsem se od toho všeho moc daleko. Moc daleko od reality. Moc daleko od svých pocitů. Respektive, já sám jsem je neustále odstrkával do pozadí, aby mi nepřekážely přemýšlet. Teď ne, je brzy. Až budu před zrcadlem, až budu stát v základní póze, až budu... Až budu sebou.

Studeným temným sálem se rozezněla hudba pomalého piána. Byla to nahrávka, pochopitelně. A k tomu – pouštěl jsem si zcela neklasickou píseň.

Zvedl jsem pravou ruku do vzduchu. Druhou jsem narovnal směrem od svého těla. Pravá noha překřížila levou ve předu. Mohl jsem začít. A já začal. Dovolil jsem si vyložit se na maximum. Teď jsem byl sám, nikdo neuvidí mé pocity, nikdo nepochopí můj tanec kromě mě. Každé slovo mi ho ale připomínalo a to byla jedna z těch nejbolestivějších věcí. Všechnu bolest jsem byl odhodlaný vložit do svého tance.

Byl jsem jim očarován, když jsme se teprve seznámili. Bylo to náhodou, i když, v našem světě se náhody přece nedějí, že. Tohle bylo něco, co bylo předurčeno, aby se stalo. Bylo předurčeno, abych v ten den cvičil s instruktorem. Bylo předurčeno, aby v ten ho přišel navštívit; aby se podíval, co dělá jeho otec. Bylo předurčeno, aby se naše pohledy setkali. Bylo předurčeno, aby mi jeho otec nařídil tancovat. A já tancoval.

Doposud jsem nepochopil, jestli to byl tanec, co ho ke mně tak přilákalo jako můru na světlo, nebo jestli to byly pocity, co jsem do tance vkládal, či jestli jsem to byl prostě já sám – to, jak vypadám. Když jsem ale skončil a koukl na něj, byl ohromen. Byl šokovaný, nemohl najít slova a jenom bezděčně lapal po dechu, jako ryba na suchu.

„Levi je nejlepší ze všech. Jenom on dokáže tancovat tak procítěně," řekl můj učitel a já nic nenamítal.

Tvářil jsem se zcela chladně a kamenně, zatímco jsem se protahoval a díval se někam jinam, jenom ne na toho kluka. Bylo na něm něco takového... živého a uvědomil jsem si, že to byla jenom pozornost. Byl neuvěřitelně pozorný, dával si pozor na detaily, gesta, výrazy, pohyby těla a díky tomu ve mně dokázal číst jako v otevřené knize, když jsem tancoval. Jinak mě ale nedokázal odhadnout a nedokázal pochopit, co vlastně cítím. Celou tu dobu. To byl první záchytný bod, který jsem ignoroval.

Prvně jsem v něm viděl někoho zcela obyčejného. Častokrát jsem v očích diváků vídával údiv, překvapení, pochopení, soustředěnost a i on takový na první pohled byl, ale jeho oči prozrazovaly něco jiného, co z něj dělalo někoho... neobyčejného. Nestál o to poznat mě a mé emoce přes tanec. Pro něj se to jakoby snad... zdálo moc jednoduché. Jeho zajímalo jaký jsem bez hudby, bez tance. Jaký jsem normální já, který se nedokáže světu ani usmát. Od začátku mu snad jakoby bylo jasné, jaký vlastně jsem, jaký s tím mám problém. Problém? Ne, nebral jsem to tak. Nikdy jsem doopravdy nestál o lidi, kteří po mě chtěli, abych projevoval své emoce. Dokázal jsem vždycky vyjít vstříc, to bez pochyb, ale evidentně to bylo málo. Znal jsem se moc dobře a bylo mi jasné, že kdyby zůstávali o něco déle, mohli dosáhnout svého, jenže nikdo neměl dostatečně trpělivosti. Kromě něj.

Čekal. Trpělivě. Dlouho. Snažil se. Pozoroval mě. Mluvil se mnou. Poznával mě. A otvíral mé srdce. Od začátku měl správný klíč v rukou, jenom nevěděl a nebyl si jistý, že do mého srdce pasuje, ale byl to on. Správný klíč. A v jeho rukou. Podařilo se mu to, co se nepodařilo nikomu jinému. Zamiloval jsem se do něj. Propadl jsem jeho kouzlu. Prakticky poprvé. A bez pochyb se to odrazilo i na mém tanci, který byl najednou... živější, plný lásky, náklonnosti, něžnosti a já byl... šťastný. Doopravdy šťastný. Jenže všechno bylo jinak, než jsem viděl já. Byl to jenom můj úhel pohledu.

Vždycky jsem byl přespříliš zaneprázdněný sebou – tanec, osobní věci, myšlenky, pocity, analýza – to vše mě provázelo neustále, na každém kroku a všechno to zabíralo tolik moc času a místa, že jsem nebyl schopný se vlastně věnovat tomu, co měl rád on, jakou měl minulost, jaký má pohled na svět. Došlo mi, že jsem o něm vlastně nic nevěděl. Zatímco bojoval o mé srdce, já byl uzavřen nezájmem, ale jemu se ve mně zaujetí podařilo probudit. Chtěl jsem ho poznat lépe. Začal jsem ho analyzovat detailněji, díval jsem se na něj se zájmem, vyptával jsem se ho a pak mi došlo, že ode mě pravděpodobně něco skrývá. Byla tam téměř nepostřehnutelná změna v jeho hlase, mimice obličeje, ale byla tam.

Zeptal jsem se ho. Odpovědí mi bylo nic a možná jsem přeci jen opravdu byl příliš naivní. Ne, já byl. Zamilovanost lidi takové dělá – jsou slepí. Chtějí věřit, že jejich partner je s nimi na sto procent upřímný, stejně jako oni s ním. Růžová skla mi zaslepovala pohled. Jenže všemu jednou přichází ten bájný konec. Doufal jsem, že budu první, kdo se mu vyhne. Doufal jsem, že to budeme my dva, kdo se mu vyhnou. Ovšem, celou tu dobu jsem byl doopravdy sám. Byl jsem manipulován. On měl moc – klíč od mého srdce a jakmile přišel na to, jak ho otevřít, už to v jeho rukou náhle nebyl poklad srovnatelný se svatým Grálem, ale jenom prach obyčejná nitka. Stačí zatáhnout, udělám. Stačí říct, udělám. Byl pro mě rytířem v oslňující zbroji, ale já pro něj byl jenom prach obyčejnou špínou. A to, co ve mně začalo zabíjet lásku – ten nevinný a čistý pocit, který jsem mu byl ochotný dávat znovu a znovu v neomezeném množství – byla jeho chamtivost. Nestačilo mu, že se mnou manipuloval jak se mu zachtělo, ne. On chtěl víc.

Když jsem se na něj díval při jedné z našich večeří, už jsem neviděl toho mladíka, který držel klíč o mého srdce v rukou jako svátost. Viděl jsem muže, který ho vyhazoval lhostejně do vzduchu, aby ho v další moment chytil. Chtěl přibrat do rukou všechno mé, chtěl mnou manipulovat. Žil v iluzi, že mě změnil a to mu dodávalo jistotu, že ze mě brzy bude otrok lásky, nic víc. Pouze nějaká hračka. Jenže nehledě na to, že jsem mu byl ochotný dát své srdce, což jsem vlastně i dělal, zapomínal, že mám své určité vlastnosti, o kterých neví. A o kterých jsem vlastně neměl zdání ani já. Nevěděl, jaký boj jsem vedl, jak se můj zdravý rozum snažil zvítězit nad srdcem. Láska je dobrá do chvíle, kdy kvůli ní přestanete vidět pravdu. Proto jsem se snažil zapnout rozum, i když srdce protestovalo. Láska mě nutila vidět v něm boha. Nutila mu přenechat všechno, než bych se v něm totálně rozpustil, ale rozum znal hranice a pevně je nastolil. Donutil mě jej uvidět z jiné strany. A láska opouštěla prostory mého srdce.

Bylo léto. Odpočívali jsme na jedné z Kalifornských pláží a on si neustále stěžoval jaké mu je horko. Vždycky byl horkokrevní typ a zatímco jsem se schovával ve stínu pod plážovým deštníkem, on se válel na sluníčku, opaloval se a poutal na sebe pozornost ostatních. Necítil jsem žárlivost. Necítil jsem nic. Cítil jsem... lhostejnost. To byl moment, kdy jsem si uvědomil, že všechny mé pocity, všechna ta jejich nevinnost, všechna jejich čistota – všechno to zmizelo. Zanechaly mě prázdným, ale v ten moment mi to bylo ukradené. Neřešil jsem to. On tu změnu postřehl, zvlášť na naší poslední večeři, kdy tam seděl. Tak nádherný, tak sebejistý, tak... chamtivý. Na něco čekal, zvlášť, když jsem řekl, že si s ním chci promluvit. Zvlášť, když jsem řekl, že se to bude týkat mých pocitů. Viděl jsem, jak mu vzplálo v očích. Viděl jsem očekávání. Viděl jsem, co čeká, že řeknu, ale místo toho jsem všechny jeho iluze rozšlapal a zničil.

Hořel v něm oheň. Cítil nebo si spíš myslel, že jsem už jeho. Že jsem se v něm rozpustil. Že už mě dlouho opečovával a nutil mě zapomenout, kdo vlastně jsem, ale já jeho vlastní lži zničil. Koukl jsem na něj. V jeho velkých očích oheň začal hořet intenzivněji. Očekávání – jako bych cítil chuť toho slova na svém jazyku. Očekávání se mi teď vždycky bude vybavovat, když budu pít Chardonnay Blanc de Blanc nebo přesněji – bude se mi vybavovat ten, přesně ten moment. Jeho oči. Donutilo mě to nepatrně se zamračit. Copak ve mně už přestal vidět člověka a viděl ve mně loutku, která jeho očekávání bude naplňovat? Ne, nehodlal jsem hrát jeho hru, už jsem ji chtěl ukončit. A tak jsem řekl sbohem. Odešel jsem.

Výčitky a pochybny se dostavily. Bez nich to nešlo. Udělal jsem správně? Vážně jsem to měl udělat? Neměl jsem se k němu vrátit? Měl jsem mu dál věřit? Mýlil jsem se? Všechno to byly nevyřčené otázky bez odpovědí, ale věděl jsem, že časem sám odpovědi na tyto otázky najdu.

Já se nevracel. Nedával jsem další šance, i když jsem byl připravený zrovna jemu tu šanci dát. Na změnu, na cokoli. Někde v hloubi své duše jsem věřil, že se to změní, že on se změní. Jenže jsem poznal hořkou chuť pravdy v podobě jednoho z večerů v kavárně After 8, kam jsem zavítal po těžkém namáhavém dni, kdy jsem trénoval na jedno velkolepé vystoupení.

Byl tam, seděl tam, smál se, bavil se, flirtoval, líbal, díval se. A na místě, kde jsem dříve sedával já, seděl už někdo zcela jiný.

Poprvé se v mé hrudi ozvala bolest. Jedna věc je, když vámi člověk manipuluje. Další už ale je, když zjistíte, že místo v srdci, které původně patřilo vám, náhle patří někomu jinému. Choval jsem se ovšem nelogicky – to já přece řekl sbohem, to já přece odešel. Měl na to právo. Měl teď právo na všechno, ale bolelo to. Jakoby to jen dokazovalo, že nic z toho necítil doopravdy, že to všechno byla jenom laciná lež.

Žilami mi koloval pocit zneužití, naplňoval každou moji buňku, cítil jsem se jako poslední debil na zemi.

Železné okovy z ledu sevřely mé srdce. Bolelo to. Srdce bilo do hrudního koše, dokazujíc, že ještě žije. Bolelo to. Zapl jsem rozum, snažil jsem se zakřičet nadávky zničeného srdce, které obviňovalo rozum. Bolelo to. Všechno bolelo. Všechno ztrácelo význam, srdce ztrácelo důvod, proč bít. Platil jsem snad za svojí chybu? Vážně jsem ji udělal? Z počátku se to tak mohlo zdát a zdálo se, ovšem, mýlil jsem se. Rozum postupně znovu převzal kontrolu do svých rukou, uklidnil srdce. Nezacelil ho, ale aspoň uklidnil.

Blahodárné ticho, srdce klidně bije dál, nic necítí. Jenom klid... a únavu. Ovšem ne fyzickou, nýbrž psychickou. Rozum potřebuje odpočinek. Vzal na sebe až moc práce, zatímco se snažil zničené srdce uklidnit a ukonejšit. Znovu jsem dospěl k závěru, že je lepší být sám, protože nikdo kromě mě tu nikdy nebude. Pokud to budu já, kdo bude sedět na zadku v koupelně s nožem u žíly v rukou (třeba jednou, kdo ví), tak to budu jen já, kdo se bude moct zastavit a pokusit sebe uklidnit. Nebude to on, máma, přátele – nikdo. Budu to jenom a jenom já.

Nakonec jsem ale měl pravdu – lhal mi. Náhodou (i když náhody neexistují) jsem narazil na člověka, co ho znal... a znal i jeho partnera. Prý se znají už dost dlouho a už dlouho mezi nimi něco je. A když jsem zjistil, že je to jenom pár měsíců po tom, co jsme se dali dohromady, pochopil jsem, že už je na čase zapomenout. Moje srdce konečně souhlasilo s rozumem, dosáhli klidu a míru. Zůstal jsem sebou a i když prázdnota zaplňovala většinu mého času – tancoval jsem. A tancoval jsem hodně. Už jsem ničeho nelitoval, už jsem se necítil zneužitě či provinile ba naopak – cítil jsem se jako vítěz – rozkousl jsem ho, prokoukl a nedal jsem mu možnost kompletně mě lapit do pasti.

Jsou určití lidé, kteří nemají v rukou klíč. Oni mají v rukou obyčejnou sponu, kterou dokážou přizpůsobit zámku v srdci a tak jedno po druhém otevírat, vykrádat a nechávat prázdné. Já měl ale příliš moc tajných zákoutí, která nenašel nebo spíš – nestihl najít a jenom díky nim jsem se dokázal pomalu dávat dohromady, pomalu znovu ožívat.

Píseň skončila. Díval jsem se na sebe do zrcadla. Do studených ocelových očí. Jenom měsíc byl mým divákem, jenom hudba z přehrávače mým doprovodem a jenom velké smaragdové oči plné lží mojí inspirací.